Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem sídlem Nám. Republiky 2, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 291/2023-249 ze dne 5. 1. 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a M. L., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jelikož jím podle něj soud porušil jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastnice je dcerou stěžovatele a je jí 23 let. Stěžovatel byl na základě původního rozhodnutí příslušného opatrovnického soudu z roku 2002 povinen platit na dceru výživné 1 500 Kč měsíčně. Stěžovatel se s dcerou po většinu jejího života nestýkal, s výjimkou krátkého období kolem jejích 19 let, kdy společně jezdili na výlety. Dcera se žalobou z března 2022 domáhala proti stěžovateli určení výživného pro zletilé dítě za období od září 2020 do června 2023, v uvedeném období studovala vyšší odbornou školu, neměla žádný majetek či pravidelný příjem, žila se svou matkou, která ji finančně podporovala.
3. Okresní soud Plzeň - sever ("nalézací soud") rozsudkem č. j. 7 C 79/2022-213 ze dne 18. 8. 2023 uložil stěžovateli povinnost platit dceři výživné 5 500 Kč měsíčně od září 2020 do června 2023. Nedoplatek na výživném za uvedenou dobu ve výši 151 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit dceři v pravidelných měsíčních splátkách po 7 000 Kč. Nalézací soud své rozhodnutí odůvodnil následovně: Jelikož stěžovatel tvrzení ohledně svých příjmů v průběhu řízení uváděl nepřesvědčivě a po koncentraci řízení, soud nemohl relevantně posoudit jeho skutečnou životní úroveň.
Vycházel proto ze zákonné domněnky podle § 916 občanského zákoníku, tj. že průměrný měsíční příjem stěžovatele činí 25 násobek částky životního minima. Nalézací soud dále dospěl k závěru, že stěžovatel je schopen si finanční prostředky k úhradě výživného pro děti opatřit, například z rezerv své korporace či z prostředků získaných prodejem nemovitých věcí; pouze v případě nejstarší dcery k tomu není ochoten tak, jako v případě svých dalších tří dětí. O neochotě stěžovatele platit vedlejší účastnici výživné svědčí, že ani původní výživné 1 500 Kč nehradil řádně a včas.
Podle nalézacího soudu není spravedlivé, aby dcera jako nejstarší z dětí stěžovatele dostávala na výživném nejméně. Odůvodněné potřeby vedlejší účastnice se od doby posledního rozhodování o výživném výrazně zvýšily - jednak přirozenou cestou (dceři je nyní 23 let), dále jí byla diagnostikována celiakie, onemocnění štítné žlázy a atopický ekzém, což s sebou nese zvýšené náklady oproti zdravým vrstevníkům.
4. Krajský soud v Plzni ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil jako věcně správné. Odvolací soud - stejně jako soud nalézací - považoval studium dcery na vyšší odborné škole za účelné, zároveň přihlédl k zdravotním problémům dcery, s nimiž se pojí zvýšení pravidelných měsíčních výdajů. Odvolací soud dále uvedl, že stěžovatel žádné kvalitní vyjádření obsahující skutková tvrzení ke svým majetkovým poměrům soudu nedodal, naopak při jiných jednáních před soudy uváděl diametrálně odlišné příjmy než v projednávané věci. Návrh vedlejší účastnice podle odvolacího soud není v rozporu s dobrými mravy: skutečnost, že se dcera se stěžovatelem nestýkala, nemůže naplnit předpoklady zneužití práva.
5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, protože potvrdil prvostupňové rozhodnutí ukládající mu povinnost zaplatit dlužné výživné. Stěžovatel není schopen výživné v požadované výši platit, neboť je ve špatné majetkové situaci, do které se dostal v důsledku velkých výdajů a snížením příjmů v souvislosti s covidovou pandemií (firma stěžovatele se zabývá opravami průmyslových převodovek, u nichž se snížila výroba); provoz své společnosti musel dotovat půjčkami z peněz, které získal z prodeje bytu. Stěžovatel doložil řádně svoje příjmy a majetkové poměry, avšak soudy je posoudily neúplně a nesprávně; namítal dále, že není důvod, aby dceři bylo výživné přiznáno zpětně, ačkoliv jí nic nebránilo v podání návrhu v době, kdy důvod ke zvýšení shledávala. Matka navíc činila vše pro to, aby stěžovatele ze života dcery vyloučila - proto později na svoje rodičovská práva rezignoval.
6. Stěžovatel dále namítá, že jej soud řádně nepoučil, že neunáší důkazní břemeno.
Odůvodnění předmětných rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná: nalézací soud na jednu stranu připouští, že stěžovatel si z pokladny korporace půjčoval peníze, na druhou stranu zpochybňuje, že peníze z prodeje nemovitosti musel investovat zpět do korporace. Odvolací soud nezohlednil dostatečně majetkovou situaci širší rodiny dcery, jejíž návrh je v rozporu s dobrými mravy: byl to stěžovatel, kdo se snažil o navázání vztahů s dcerou a snažil se jí pomáhat.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem mu dává pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou a konkrétní ústavněprávní argumentaci, pouze znovu brojí proti povinnosti zaplatit výživné své dceři. Ústavní soud ovšem nemá z ústavněprávního hlediska napadenému rozsudku odvolacího soudu (ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím nalézacího soudu) co vytknout. Odvolací soud své závěry ohledně potřeby vyššího výživného srozumitelně a logicky odůvodnil (odkázal na účelnost jejího studia a její zdravotní problémy, jakož i její vyšší věk); stejně tak ústavně konformně zhodnotil majetkovou situaci stěžovatele.
Namítá-li stěžovatel, že jej soud měl poučit o neunášení důkazního břemene, lze pouze uvést, že byl k doplnění svých tvrzení vyzván opakovaně nalézacím soudem (viz body 7 a 8 napadeného rozsudku). Neobjasnil-li sporné aspekty ohledně svých majetkových poměrů (kupříkladu nevysvětlil, proč v odlišných soudních řízeních uvádí diametrálně odlišné příjmy), neznamená to bez dalšího, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel ostatně nic konkrétního netvrdí ani v ústavní stížnosti.
10. Namítá-li stěžovatel, že požadavek jeho dcery je v rozporu s dobrými mravy a že o dlužné výživné měla vedlejší účastnice zažádat již na začátku studia, lze pouze uvést, že zákon zpětné přiznání výživného umožňuje, stěžovateli nic nebránilo, aby platil výživné v odpovídající výši, a to i bez soudního rozhodnutí, věděl-li o relevantní změně. Jak zdůraznil odvolací soud, dcera stěžovatele o výživné opakovaně - aktivně - žádala (viz bod 10 napadeného rozsudku).
11. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu