Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Ing. Evy Pavlů, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, se sídlem Horní lán 1328/6, Olomouc, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2018 č. j. 12 Co 232/2018-453 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. února 2018 č. j. 18 C 112/2011-411, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. března 2019, stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2018 č. j. 12 Co 232/2018-453 ve výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. února 2018 č. j. 18 C 112/2011-411 v části týkající se náhrady nákladů řízení a ve výroku III. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadenými výroky porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a její vlastnické právo, a to bezdůvodným snížením majetku odpovídajícímu rozdílu mezi "správně" a "nesprávně" určenou výší odměny advokáta.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. února 2018 č. j. 18 C 112/2011-411 zamítl žalobu podanou stěžovatelkou proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 500 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu (výrok I.), dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 1 500 Kč (výrok II.) a soudnímu exekutorovi Mgr. Ing. Radimovi Opletalovi, jako vedlejšímu účastníkovi na straně žalované (dále jen "soudní exekutor"), na nákladech řízení částku 26 162 Kč.
3. Stěžovatelka proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. listopadu 2018 č. j. 12 Co 232/2018-453 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a dále stěžovatelce uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradu odvolacího řízení 1 180 Kč.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že náhrada nákladů řízení spočívající v odměně advokáta neměla být fyzické osobě odpovědné z titulu výkonu exekutorské činnosti (byť v době vydání rozsudku již ukončené) vůbec přiznána, a to s odkazem na judikaturu Ústavního soudu.
5. Stěžovatelka obecným soudům vytýkala, že nesprávně aplikovaly advokátní tarif a touto interpretační libovůlí byla stanovena výše odměny advokáta za úkon právní služby soudnímu exekutorovi v řízení ve výši 10 300 Kč za jeden právní úkon, namísto správné výše 3 100 Kč.
6. Podle názoru stěžovatelky vedlejším účastenstvím soudního exekutora nebyl naplněn smysl vedlejšího účastenství v řízení ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř., přičemž toto vedlejší účastenství naplňuje znaky šikanózního výkonu práva a zneužití čl. 37 odst. 2 Listiny, když předmět sporu tvořil relativně běžnou agendu soudního exekutora při provádění exekucí.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
10. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 ]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
11. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolává, shledán nebyl. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika s rozhodnutím ve věci rozhodujících soudů ve výroku o náhradě nákladů řízení. Argumentace stěžovatelky však postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejím nesouhlasem se závěry učiněnými soudy, založenými na aplikaci podústavního práva.
12. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve výroku II. vzhledem k výsledku řízení, žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, přiznal náklady v celkové paušální výši 1 500 Kč a ve výroku III. rozhodl o povinnosti stěžovatelky uhradit soudnímu exekutorovi náklady řízení, které spočívaly v odměně právního zástupce ve výši 10 300 Kč za jeden právní úkon, v rozsahu dvou úkonů právní pomoci (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu) spolu s paušální náhradou hotových výloh po 300 Kč za dva úkony právní pomoci, zvýšené o 21 % DPH, celkem tedy 25 652 Kč, a v cestovních výdajích ve výši 510 Kč, celkem tedy ve výši 26 162 Kč.
13. Odvolací soud se námitkami stěžovatelky vznesenými mimo jiné i do III. výroku, v němž soud prvního stupně rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit náklady řízení vzniklé soudnímu exekutorovi, rozhodnutí o nákladech řízení shledal správným. Podle jeho závěru se v projednávané věci se jednalo zcela o odlišnou situaci, než na jakou stěžovatelka upozornila v odkazech na judikaturu Ústavního soudu, neboť soudní exekutor činnost soudního exekutora již více než čtyři roky nevykonával a odvolací soud tuto skutečnost ověřil ve veřejném rejstříku vedeném Exekutorskou komorou České republiky. Proto neshledal žádné důvody, pro něž by mělo být soudnímu exekutorovi odepřeno právo nechat se zastoupit v řízení advokátem.
14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se rozhodnutími o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení podrobně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
15. Poukazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo (srov. usnesení ze dne 31. října 2017 sp. zn. IV. ÚS 2389/17 ).
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. července 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu