Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky WebVALC, spol. s r.o., se sídlem Brno, Sportovní 581/4a, zastoupené JUDr. Rudolfem Kupkou, advokátem se sídlem Polní 14, Ostopovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2011, č. j. 32 Cdo 5019/2009-146, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné ze zákona. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl především následující: "Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor o úhradu úplaty ze smlouvy uzavřené podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku), v níž bylo dovoláním dotčeným měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 61 000 Kč s příslušenstvím. Jedná se tudíž ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaná nesplňovala podmínku povinného zastoupení dovolatelky v dovolacím řízení (§ 241 o. s. ř.), vzhledem k ustanovení § 241b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. však nebyl důvod činit opatření k odstranění tohoto nedostatku podmínky dovolacího řízení.".
sp. zn. II. ÚS 2087/08
. Nesprávným výkladem podústavního práva tak Nejvyšší soud - dle názoru stěžovatelky - porušil její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že hraničním ukazatelem toho, zda se dovolání projednají a rozhodnou podle o. s. ř. ve znění zák. č. 7/2009 Sb., tedy ve znění od 1. 7. 2009, nebo podle dosavadních právních předpisů, je den vyhlášení (vydání) dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jinak bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb. vyložit nelze. Výklad stěžovatele je tedy nesprávný.
Stěžovatelka v replice k vyjádření Nejvyššího soudu uvedla, že vyjádření nesměřuje ke konkrétním tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud striktně připouští toliko výklad a contrario předmětného ustanovení, aniž by se možností jiného, v intencích spravedlnosti vhodnějšího výkladu alespoň stručně zabýval. Nejvyšší soud tak stěžovateli k replice potřebný argumentační prostor nenabízí.
Dle stěžovatelky je správný takový výklad, podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů - tedy nikoli vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., jak dovodil Nejvyšší soud - se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Ústavní soud předně konstatuje, že není další instancí v obecném soudnictví. Není orgánem ochrany podústavního práva, ale orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z toho plyne, že samotné porušení ustanovení podústavního práva neznačí nutně též porušení základního práva či svobody účastníka řízení. Tedy, Ústavní soud se vhodností, správností interpretace a aplikace podústavního práva v zásadě nezabývá.
V předchozím odstavci vyslovený závěr však ústavní stížnost nereflektuje, neboť se omezuje jen na názor o "nesprávnosti" výkladu podústavního práva, aniž by argumentovala, že by byl výklad Nejvyššího soudu extrémní, excesivní; až pak by bylo možné usuzovat na ústavněprávní rovinu věci. Již z toho - tedy z absence ústavně právní argumentace - nutně plyne závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Jestliže stěžovatelka používá výrazy jako "logický, teleologický, historický výklad", jde jen o rétorický obrat. Totiž, stěžovatelka již použité termíny ve vztahu ke zkoumanému ustanovení obsahově nenaplňuje, tedy neargumentuje, co konkrétně v nyní posuzované věci výklad logický, teleologický, historický v jejím pojetí znamenají. Pokud stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 4.2010, sp. zn. II. ÚS 2087/08
, cituje z něj následující část: "Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06
ze dne 15. 2. 2007 (30/44 SbNU 349, bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné.". Stěžovatelka však již neuvádí, proč - dle jejího názoru - dopadá citovaný nález i na nyní posuzovanou věc. Tedy nevysvětluje, z jakého důvodu by měl být výklad Nejvyššího soudu v rozporu s principem předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, a čím by měl zakládat pravidla nejasná a neurčitá.
Ve skutečnosti tomu je právě naopak. Pravidlo, které dovodil Nejvyšší soud, je ze zkoumaného ustanovení dovoditelné relativně snadno, a to pro svojí textuální jasnost a jednoznačnost (srov. "Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona..."); tudíž je i pro stěžovatelku jako pro právního laika bez větších problémů seznatelné (co do pravidla v něm zakotveného). To platí tím spíše s ohledem na tvrzení stěžovatelky, že byla v dovolacím řízení zastoupena osobou s právnickým vzděláním (jednatelem).
V této souvislosti je namístě zdůraznit, že v nyní posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu vydáno dne 21. 7. 2009, tedy po nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. (1. 7. 2009). Stěžovatelce tato skutečnost musela být známa, resp. minimálně být známa měla.
Nepředvídatelnosti (apod.) se stěžovatelka nemůže dovolávat ani vzhledem k faktu, že v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2009, č. j. 47 Co 158/2007-125, byla srozumitelně správně poučena, že "Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné". Není zřejmé, proč se stěžovatelka tímto jednoznačným poučením neřídila.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. prosince 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu