Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Heleny Joštové, zast. Mgr. Petrem Švadlenou, advokátem, sídlem Velké Náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2013, č.j. 22 Cdo 3445/2012-104, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.6.2012, č.j. 25 Co 161/2012-58, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3.10.2011, č.j. 11 C 90/2011-30, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Ing. Vladimíra Jošta, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obecným soudům stěžovatelka vytýká nedostatek řádného odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání, což vedlo k porušení čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen „Úmluva“), s odkazy na konkretizované nálezy Ústavního soudu. Připomíná, že výklad projevu vůle za použití výkladových pravidel stanovených v normách hmotného práva je právním posouzením, otázka správnosti takového posouzení je tedy otázkou právní.
Nebyl-li při výkladu projevu vůle dodržen postup odpovídající zákonu a judikatuře, nelze než dospět k závěru, že v této části má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam zakládající přípustnost dovolání. Plně v souladu s tímto závěrem podala stěžovatelka dovolání, Nejvyšší soud v odůvodnění v zásadě pouze konstatoval, že dovolání není přípustné, aniž by se vypořádal s argumentem stěžovatelky stran přípustnosti dovolání ve vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovatelce proto není známo, proč Nejvyšší soud nepovažoval otázky předložené mu stěžovatelkou v jejím dovolání za otázky zásadního právního významu.
Vadný postup obecných soudů způsobujících porušení stejných ustanovení Listiny a Úmluvy spatřuje stěžovatelka v tom, že poukazovala na důvody uzavření dohody, tj. vedlejším účastníkem tvrzenou snahu o ochranu rodinného zázemí před možným podnikatelským rizikem, a to především ve vztahu k nemovitostem stěžovatelky a vedlejšího účastníka v době, kdy jejich manželství trvalo, a nikoliv tedy ve vztahu k obchodnímu podílu ve společnosti. V řízení před obecnými soudy tak stěžovatelka tvrdila skutečnosti týkající se odlišnosti skutečné vůle od obsahu dohody.
Soudy prvního ani druhého stupně se však přes tvrzený rozpor mezi skutečnou a v dohodě projevenou vůlí jejích účastníků blíže nevyjádřily k obsahu skutečné vůle a pouze konstatovaly, že je třeba dát přednost výkladu dohody vedoucímu k její platnosti. Teprve až Nejvyšší soud konstatoval, že obsah skutečné vůle odlišné od textu dohody měla stěžovatelka prokázat, ale neučinila tak. Stěžovatelka tak nicméně neučinila pouze z důvodu, že jí nebylo ze strany soudu prvního ani druhého stupně poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 a 3 obč. soudního řádu, pročež měla za to, že uvedla všechny rozhodné skutečnosti a hlavně navrhla všechny důkazy potřebné k jejich prokázání.
Teprve až v rámci dovolacího řízení bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno stran obsahu skutečné vůle účastníků dohody. Takové konstatování za strany dovolacího soudu bylo pro stěžovatelku překvapivé. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 6 odst.
1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. V tomto smyslu se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatelky o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. K tomu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelky. Stěžovatelka se žalobou domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k obchodnímu podílu v obchodní společnosti. Soud I. stupně i soud II. stupně dospěly k jednoznačnému závěru (na základě interpretace vůle účastníků zařazených do čl. II. a V. dohody uzavřené dne 5.4.2001), že sporný obchodní podíl byl ve výlučném vlastnictví vedlejšího účastníka, tyto závěry potvrdil v usnesení odmítající stěžovatelčino tzv. nenárokové dovolání (podle úpravy přípustnosti dovolání obč. soudním řádem do 31.12.2012) též Nejvyšší soud. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v posouzení fundamentálního předpokladu úspěšnosti žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, tj. existence předmětu tohoto spoluvlastnického vztahu.
Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto bodě pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně hodnocení podmínek úspěšnosti žaloby a Ústavní soud shledává, že se s nimi v koncentrované podobě vypořádal krajský soud v odůvodnění rozsudku potvrzujícího skutková zjištění a právní závěry okresního soudu. Z těchto důvodů nemohlo k zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu