Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. H., zast. Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou, sídlem Celetná 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2010, č.j. 29 Cdo 404/2010-142, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31.8.2009, č.j. 5 Cmo 375/2008-97, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.6.2008, č.j. 50 Cm 67/2007-74, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Moravské typografie, a.s., sídlem Moravské nám. 754/13, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
K meritu věci uvedl, že krajský soud napadeným usnesením zamítl návrh za určení, že specifikovaná rozhodnutí správce konkurzní podstaty vedlejší účastnice jsou neplatná; vrchní soud toto usnesení potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl, protože neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, které upravuje právo na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces, je následující: Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu a proti usnesení krajského soudu je stížností podanou po lhůtě k tomu stanovené, neboť počátek jejího běhu je nutno odvíjet ode dne doručení usnesení vrchního soudu stěžovateli. Je tomu tak z důvodu, že usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost nelze považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho tvrzeného práva poskytuje, když dovolání odmítající výrok Nejvyššího soudu nezávisle na jeho uvážení ve smyslu § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. června 2011
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu