Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele F. O., zastoupený advokátem Mgr. Janem Vrbou se sídlem Na Poříčí 116/5, 480 01 Liberec 2, proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 11.12.2007, č. j. 8 C 281/2006-17, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 3. 2008, č. j. 30 Co 89/2008-21, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy totiž nevyhověly jeho žádosti na ustanovení zástupce, ačkoli pro to byly splněny podmínky dané ustanovením § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů.
Dle názoru stěžovatele soudy v jeho případě vyšly jen z jakéhosi obecného názoru, že v řízení o rozvod manželství nejsou projednávány žádné komplikované otázky, jejichž řešení by nebyl stěžovatel sám s to posoudit a za sebe rozhodnout. Soud se však nijak nezabýval samotnou osobou stěžovatele a neví tedy, zda skutečně stěžovatel je či není schopen v řízení vystupovat sám a účelně se bránit. Má-li být komplikovanost kauzy samé řešena, tak jen v přímé souvislosti s osobou žadatele a ne samostatně a samoúčelně, jak to soudy učinily v případě stěžovatele.
Právě „absence zkoumání vztahu závažnosti projednávaného případu ke konkrétní osobnosti žadatele o právní pomoc je dle stěžovatele podstatou pochybení obou soudů“.
sp. zn. III. ÚS 224/98 ; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01 , publ. tamtéž, sv. 24, č. 163).
Pochybení takového rázu však Ústavní soud nezjistil.
Stěžovatel staví svou argumentaci v ústavní stížnosti na premise, že soudy v jeho případě vyšly jen z jakéhosi obecného názoru, že v řízení o rozvod manželství nejsou projednávány žádné komplikované otázky, jejichž řešení by nebyl stěžovatel sám s to posoudit a za sebe rozhodnout. Soud se prý nijak podrobně nezabýval samotnou osobou stěžovatele a neví tedy, zda skutečně stěžovatel je či není schopen v řízení vystupovat sám a účelně se bránit.
Tato premisa, z níž stěžovatel vychází, však není opřena o reálný stav. Obvodní soud v napadeném rozhodnutí totiž naopak hodnotil osobnost stěžovatele, když usuzoval z jeho jednání před soudem a z něj učinil závěr – v relaci ke složitosti předmětu projednávané věci - že je „zřejmé, že je schopen své zájmy poměrně kvalifikovaně hájit i sám a že není nijak snížena jeho schopnost prezentovat svá stanoviska před soudem“. Ústavnímu soudu nepřísluší tento závěr obecných soudů přehodnocovat. To platí tím spíše, neuvádí-li sám stěžovatel konkrétní skutečnosti, které by měly vést k závěru, že bylo třeba k ochraně jejich zájmů ustanovit mu zástupce (dokonce advokáta) a soudům vytýká jen neexistenci výslovného řešení této otázky. Jeho námitka tak nese rysy formalistického nazírání na základní práva a svobody.
Ze spisového materiálu, konkrétně z odůvodnění napadených usnesení Ústavní soud usuzuje, že soud prvního stupně i soud odvolací žádost stěžovatele na ustanovení zástupce řádně přezkoumaly a neshledaly ji důvodnou. Svá rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily a vyložily, že (a proč) neshledaly, že by ustanovení zástupce bylo třeba k ochraně stěžovatelových zájmů (a že nadto nebyly dány předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků dle § 138 o. s. ř.). Nelze proto z hlediska ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy, na jehož základě je výlučně založena ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, obecným soudům ničeho vytknout, zvláště neuvádí-li ani sám stěžovatel konkrétní skutečnosti, které by měly vést k závěru, že bylo třeba k ochraně jeho zájmů ustanovit mu zástupce, dokonce z řad advokátů.
Ústavní soud tedy neshledal relevantní důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům či svobodám stěžovatele a aby tak svým nálezem zasáhl do jejich nezávislého rozhodování. Není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud řádně shledal a odůvodnil, že pro takové ustanovení zástupce podmínky dané ustanovením § 30 odst. 2 o. s. ř. nejsou splněny (srov. obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/05 ).
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla. Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2008
Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu