Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky KOVÁŘ plus s. r. o., sídlem Podolí 63, zastoupené JUDr. Vítem Buršou, advokátem sídlem Březolupy č. p. 591, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 275/2022-101 ze dne 31. 1. 2024, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 21/2020-331 ze dne 24. 11. 2022, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 12161/20/5300-22441-705341 ze dne 26.
3. 2020 a rozhodnutím Finančního úřadu pro Zlínský kraj č. j. 323029/19/3309-51521-701818, 324515/19/3309-51521-701818, 324587/19/3309-51521-701818, 324622/19/3309-51521-701818, 324739/19/3309-51521-701818, 324875/19/3309-51521-701818, 325000/19/3309-51521-701818, 325085/19/3309-51521-701818, 325636/19/3309-51521-701818, 325667/19/3309-51521-701818, 325721/19/3309-51521-701818, 325792/19/3309-51521-701818, 325852/19/3309-51521-701818, 325956/19/3309-51521-701818, 326130/19/3309-51521-701818, 326273/19/3309-51521-701818, 326310/19/3309-51521-701818, 326445/19/3309-51521-701818, 326611/19/3309-51521-701818, 326638/19/3309-51521-701818, 326659/19/3309-51521-701818, 326674/19/3309-51521-701818, 326692/19/3309-51521-701818, 326708/19/3309-51521-701818, 326739/19/3309-51521-701818, 333005/19/3309-51521-701818, 333345/19/3309-51521-701818, 333477/19/3309-51521-701818, 333556/19/3309-51521-701818, 334167/19/3309-51521-701818, 334211/19/3309-51521-701818 ze dne 25.
2. 2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Zlínský kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Finanční úřad pro Zlínský kraj ("správce daně") ústavní stížností napadenými rozhodnutími (platebními výměry a dodatečnými platebními výměry) odepřel stěžovatelce nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ("DPH") a osvobození od daně za zdaňovací období duben až září 2013 a prosinec 2013 až prosinec 2015 a uložil jí povinnost uhradit penále z doměřené daně. Správce daně dospěl k závěru, že stěžovatelka byla součástí řetězců obchodních společností zatížených podvodem na DPH v rámci obchodních transakcí s kuřecím masem a sýrem. K odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnilo v rozhodnutích správce daně údaje o splatnosti, jinak je potvrdilo. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Brně ("krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
3. Spolu s ústavní stížností navrhla stěžovatelka podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, jejichž výkon je v současné době pro stěžovatelku likvidační a znamenal by ukončení jejího podnikání se všemi důsledky, které dále rozvádí. Návrh na odložení vykonatelnosti je nejen v zájmu stěžovatelky, ale i v zájmu státu jako příjemce daní, neboť při zachování její činnosti je schopna odvádět více, než je stát schopen reálně ve stejném období vymoci.
4. Podstatu rozsáhlé ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že správce daně zneužil svého postavení v daňovém řízení i jeho specifika, dospěl-li k závěru o vědomosti či možné vědomosti stěžovatelky o zapojení do podvodu na DPH, přestože nezajistil žádný konkrétní přímý důkaz. Správce daně většinu tzv. "rizikových znaků" účelově zobecnil, ačkoli řada stěžovatelčiných dodavatelů žádné rizikové znaky nevykazovala, odmítl dále provést výslech statutárních zástupců dodavatelů stěžovatelky, některé byly provedeny až v odvolacím řízení.
Za zneužití procesního postavení a pravomocí správcem daně při daňové kontrole považuje stěžovatelka délku trvání kontroly (téměř šest let). Cílem daňových orgánů byla snaha poškodit či zlikvidovat stěžovatelku. Správce daně čerpal informace od policie, ale ignoroval všechny skutečnosti, které byly zjištěny orgány činnými v trestním řízení a svědčily ve prospěch stěžovatelky, a dopustil se více procesních i hmotněprávních pochybení; řadu úkonů totiž prováděl pouze formálně, ve skutečnosti vše řídily nadřízené složky.
Konečná rozhodnutí byla doručena přímo stěžovatelce, přestože ve spise byla založena plná moc jejího právního zástupce. V průběhu řízení byla navíc řada rozhodnutí zrušena správními soudy (např. zajišťovací příkazy).
5. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká zejména, že toleroval nezákonné doručení platebních výměrů, nahrazoval činnost daňových orgánů při posuzování otázky prekluze a jejího počítání a "řetězení" daňových kontrol, že se neztotožnil s námitkou nepřezkoumatelnosti a nerespektoval základní zásadu daňového řízení spočívající v tom, aby daňová povinnost byla stanovena tomu, komu podle zákona svědčí, a neupřednostňoval vybírání daně u subjektu, u něhož je zřejmé, že daňový výnos bude zaručen; účelově se přitom opíral pouze o judikaturu, která měla potvrdit závěry daňových orgánů.
Krajský soud dále v rozporu s judikaturou odmítl přezkoumat každý jednotlivý případ stěžovatelčina obchodování s jednotlivými partnery. Stejných pochybení se dopustil i Nejvyšší správní soud, který ve shodě s krajským soudem učinil závěr, že v případě zdanitelných plnění na vstupu o podvodu stěžovatelka věděla, přestože se nic takového neprokázalo mnohaletým šetřením orgánů činných v trestním řízení ani v daňovém řízení. Podle stěžovatelky se správní soudy nevypořádaly s jejími základními námitkami proti rozhodnutím daňových orgánů a nekriticky se ztotožnily s jejich závěry.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. K výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy je Ústavní soud povolán pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními orgány nebo správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159)].
8. Žádné ústavněprávní vady Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Odůvodnění napadených rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti - naopak zcela odpovídají požadavkům kladeným na ně ústavním pořádkem. Není úlohou Ústavního soudu řádně odůvodněné závěry správních orgánů a správních soudů učiněné v rovině daňového (podústavního) práva dále přehodnocovat. Kasační zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu pouze v případě excesu, který však v dané věci zjištěn nebyl.
9. Stěžovatelka vznáší řadu námitek, s nimiž se již dostatečně vypořádaly správní soudy, a proto v podrobnostech na jejich rozhodnutí Ústavní soud odkazuje. Krajský soud, který přezkoumával napadené rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (mající 175 stran), se vyjádřil k námitce prekluze a řetězení daňových kontrol (body 16 až 35 rozsudku krajského soudu), námitce vadného doručování (dodatečných) platebních výměrů (body 36 až 43 rozsudku krajského soudu) i k souvisejícím trestním řízením (body 84 a 97 rozsudku krajského soudu). Zevrubně se zabýval účastí stěžovatelky na podvodném jednání - zda správce daně prokázal podvod na DPH a zda stěžovatelka o tomto podvodném jednání věděla či vědět mohla a měla (zejm. body 48 až 96 rozsudku krajského soudu), proti čemuž primárně brojí.
10. Nejvyšší správní soud následně úvahy krajského soudu v intencích obsahu kasační stížnosti přezkoumal a jako věcně správné potvrdil; znovu se přitom zabýval stěžovatelčinými námitkami (týkajícími se prekluze, doručování, důkazního břemene, skutkových závěrů i práce s judikaturou) a řádně je vypořádal. Správním soudům nelze vytýkat, že by pouze nekriticky přebraly závěry daňových orgánů.
11. Namítá-li stěžovatelka nepřiměřenou délku řízení (či daňové kontroly), nelze tuto námitku uplatňovat v ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení již skončeném; v takovém případě je způsobilým prostředkem k ochraně práv postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151)].
12. Argument o možných likvidačních důsledcích pro stěžovatelky i o negativních následcích pro státní rozpočet nemůže bez dalšího vést k závěru, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva - mohla a měla být srozuměna s tím, jaké následky mohou v důsledku jejího jednání nastat.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu