Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou, se sídlem Pod Vinicemi 2, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2010, č. j. 18 Co 91/2010-24, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 10. 2009, č. j. 36 C 568/2009-11, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že odvoláním ze dne 7. 12. 2009 proti výroku o vyslovení místní nepříslušnosti soudu prvního stupně podrobně poukazoval na rozporuplnost výkladu práva soudem prvního stupně, neboť v jiném podobném řízení jiný žalobce s trvalým bydlištěm v Praze, přechodně bydlící v Plzni, podal žalobu rovněž k Okresnímu soudu Plzeň-město, kde žaloba byla také projednána. Stěžovatel tvrdí, že jeho věc byla "diskriminačně převáděná do Prahy, přičemž skutečnost, která zakládá uplatněné právo nastala v Plzni při otevření obálky od Ministerstva spravedlnosti České republiky, kdy na stěžovatelem podanou petici adresovanou k rukám ministryně spravedlnosti JUDr.
Daniely Kovářové odpověděla osoba, která nemá odpovědnost za chod rezortu, čímž mělo dojít k těžkému emotivnímu strádání stěžovatele ze zjištění, že odvolatelnost práva v tomto státě neexistuje ani u nejvyšších státních orgánů." Stěžovatel dále uvádí, že rovněž usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno "vykazuje viditelné znaky dvojího výkladu práva s diametrálně odlišným výsledkem výkladu práva, když odvolací soud neměl vzít v úvahu skutečnosti uvedené v odvolání." S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, jsou následující: Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Čl. 90 Ústavy České republiky:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 15. 10. 2009, č. j. 36 C 568/2009-11, vyslovil svoji místní nepříslušnost a dále rozhodl tak, že po právní moci tohoto usnesení věc postoupí Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že místní příslušnost se řídí ustanovením § 84 a § 85 občanského soudního řádu, tedy že k řízení je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), kdy obecným soudem státu je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, a nelze-li takto místně příslušný soud určit, soud, v jehož obvodu nastala skutečnost, která zakládá uplatněné právo.
Proti tomuto usnesení stěžovatel podal odvolání, v němž zejména uváděl, že "okresní soud Plzeň-město svým výkladem práva opakovaně vykazuje výklad práva jako dvojaký s diametrálně odlišným výsledkem při porovnání s jinou žalobou jiného žalobce, taktéž proti instituci, jejíž organizační složka státu je v Praze, kdy žalobce žije v Plzni."
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2010, č. j. 18 Co 91/2010-24, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně místní příslušnost správně zkoumal podle ustanovení § 84 a 85 občanského soudního řádu. K tomu odvolací soud dodal, že v dané věci nebylo možné aplikovat ustanovení § 87 občanského soudního řádu (místní příslušnost daná na výběr), neboť skutečnost, která zakládá uplatněné právo, nenastala v obvodu Okresního soudu Plzeň-město.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť se obecné soudy zkoumáním místní příslušnosti podrobně zabývaly a svá rozhodnutí, tedy proč došlo k vyslovení místní nepříslušnosti, resp. potvrzení usnesení soudem odvolacím, řádně odůvodnily, kdy správně aplikovaly ustanovení § 84 a 85 občanského soudního řádu. Uvedeným postupem rovněž nebylo zasaženo ani do čl. 90 Ústavy České republiky.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2010
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu