Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MORAVOINVEST spol. s r. o., sídlem Pavlovická 272/18, Olomouc, zastoupené JUDr. Jakubem Dohnalem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 15/2022-54 ze dne 6. října 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Af 31/2019-117 ze dne 10. ledna 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se správní žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ve věci dotace od regionální rady soudržnosti.
3. V řízení před vedlejším účastníkem i před správními soudy byly ve hře dvě sporné otázky, které se obě týkaly posouzení způsobilosti (tedy dotační uznatelnosti) konkrétního výdaje a toho, zda stěžovatelka mohla požadovat jeho proplacení v rámci žádosti o platbu. První otázkou bylo, zda bylo možno uplatnit výdaj, který nevznikl tak, že stěžovatelka objednané a provedené stavební práce uhradila (splnila dluh), ale pohledávku dodavatele započetla proti své pohledávce za dodavatelem z jejich předchozí obchodní spolupráce. Druhou otázkou potom bylo, zda stěžovatelka porušila zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"), tím, že k provedení stavebních prací vybrala právě tohoto dodavatele.
4. Městský soud rozsudkem č. j. 8 Af 31/2019-70 ze dne 1. prosince 2021 zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka.
5. Na základě kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ohledně první otázky dospěl k závěru, že předmětný výdaj skutečně byl nezpůsobilý. Tímto právním názorem byl městský soud po zrušení svého rozhodnutí v dalším řízení vázán. Ohledně druhé otázky dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný.
6. Napadeným rozsudkem městský soud zamítl stěžovatelčinu žalobu. Ohledně první otázky byl vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu a rozhodl v souladu s ním. Ohledně druhé otázky dospěl městský soud k závěru, že stěžovatelčina žalobní námitka je nedůvodná, neboť vedlejší účastník oprávněně konstatoval, že stěžovatelka porušila zákon o veřejných zakázkách.
7. Z databáze na webových stránkách Nejvyššího správního soudu (www.nssoud.cz) Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka dne 20. února 2024 podala proti napadenému rozsudku městského soudu kasační stížnost a řízení o této kasační stížnosti dosud probíhá.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že brojí výlučně proti posouzení první sporné otázky.
9. Posouzení první otázky ze strany soudů stěžovatelka vytýká, že Nejvyšší správní soud nesprávně vyložil relevantní zákonná ustanovení, a proto dospěl k chybnému závěru, že stěžovatelčin výdaj byl nezpůsobilý (neuznatelný) a nemohl tak být z dotace proplacen. Tím podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud vybočil ze zásady, že státní moc lze vykonávat pouze v mezích zákona. Městskému soudu pak stěžovatelka vytýká, že se při rozhodování řídil právním názorem Nejvyššího správního soudu.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
11. Zároveň však Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
12. Městský soud rozhodoval v situaci, kdy závazný právní názor Nejvyššího správního soudu se vztahoval pouze na část žalobních námitek, neboť jeho první rozsudek ve věci byl zrušen rovněž pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí o druhé právní otázce.
13. Přípustností ústavní stížnosti v obdobných situacích se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. nález sp. zn. III. ÚS 926/19 ze dne 2. července 2019 (N 129/95 SbNU 66). Ústavní soud vymezil dvě podmínky, za nichž je ústavní stížnost přípustná proti rozhodnutí krajského soudu. Zaprvé, musí být v ústavní stížnosti uplatněna alespoň jedna námitka, kterou není možné přípustně uplatnit v opakované kasační stížnosti. Tuto podmínku stěžovatelčina ústavní stížnost splňuje. Zadruhé, nesmí být proti rozhodnutí krajského soudu souběžně podána kasační stížnost. Tuto druhou podmínku ovšem stěžovatelčina ústavní stížnost nesplňuje.
14. V případě souběžného podání ústavní a kasační stížnosti je dán důvod ústavní stížnost odmítnout, neboť by její projednání bylo v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti (například usnesení sp. zn. II. ÚS 4260/18 ze dne 16. dubna 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Současné podávání kasační a ústavní stížnosti navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci (usnesení sp. zn. III. ÚS 1720/13 ze dne 6. listopadu 2013, bod 5). Jak však poznamenal Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, pokud by Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost souběžně podanou s ústavní stížností, počítal by se počátek lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu od doručení odmítavého usnesení Nejvyššího správního soudu (viz např. zmíněné usnesení sp. zn. II. ÚS 4260/18 , bod 12).
15. Nepřípustná je rovněž ústavní stížnost proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu. Ten nelze považovat za rozhodnutí, které by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky. Závěry Nejvyššího správního soudu budou moci být přezkoumány při přezkumu rozsudku městského soudu vydaného na základě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu. Pro tento přezkum však dosud nebyly splněny předpoklady z důvodu souběžného podání nové kasační stížnosti.
16. Ústavní soud zároveň neshledal, že by posuzovaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, což by jinak mohlo odůvodňovat aplikaci výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka ostatně žádnou argumentaci, podporující uplatnění naposledy uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu, nenabídla.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
18. K žádosti stěžovatelky o přiznání práva na náhradu nákladů řízení (zjevně podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud uvádí, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky řízení (srov. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.
19. Z uvedeného plyne, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu v návaznosti na výsledek řízení. To stěžovatelku již samo o sobě z přiznání náhrady nákladů řízení vylučuje, neboť její stížnost byla odmítnuta pro nepřípustnost. Navíc v řízení, i pokud by uspěla, pak se náhrada nákladů přiznává jen tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu. Takové výjimečné okolnosti stěžovatelka ani netvrdila, a neidentifikoval je ani sám Ústavní soud. Vzhledem k tomu, že nákladový výrok je výrokem toliko akcesorickým ve vztahu k výroku týkajícímu se návrhu samého, je třeba dovodit, že je k jeho přijetí příslušný ten orgán, kterému zákon o Ústavním soudu svěřuje rozhodování o návrhu samotném (obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 1806/07 ze dne 27. srpna 2007).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. dubna 2024
Veronika Křesťanová v. r. soudkyně zpravodajka