Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. N.P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Černíkem, advokátem, se sídlem Libkovice pod Řípem 173, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 12. 2007, č. j. L 468/2005-17, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2008, č. j. 13 Co 28/2008-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto o návrhu opatrovníka J. K., tj. stěžovatelky, na přiznání odměny ve výši 325,- Kč tak, že se odměna nepřiznává. Okresní soud uvedl, že k podnětu psychiatrické léčebny usnesením ze dne 29. 11. 2005, č. j. L 468/2005-2, zahájil ve smyslu § 191b odst. 1 o.s.ř. detenční řízení. Vzhledem k tomu, že si umístěná osoba (J. K.) nezvolila zástupce, soud jí za použití § 191b odst. 2 o. s. ř. ustanovil usnesením ze dne 2. 12. 2005, č. j. L 468/2005-4, opatrovníka z řad advokátů, tj. stěžovatelku JUDr. N.P. Následně usnesením téhož okresního soudu ze dne 2. 12. 2005, č. j. L 468/2005-5, bylo vysloveno, že k převzetí J. K. do ústavu zdravotnické péče došlo ze zákonných důvodů. Dále bylo zjištěno, že pacient byl dne 21. 12. 2005 z léčebny propuštěn domů, a proto bylo řízení usnesením ze dne 19. 1. 2006, č. j. L 468/2005-8, zastaveno. Okresní soud konstatoval, že ze spisu je zcela zřejmé, že od převzetí pacienta do ústavu zdravotnické péče do doby pravomocného zastavení detenčního řízení ustanovený opatrovník z řad advokátů neprováděl žádné úkony, kromě převzetí zasílaných rozhodnutí soudu, do spisu nahlíženo nebylo a porada s klientem rovněž nebyla provedena. Dále okresní soud poukázal na § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v tehdy platném znění, dle kterého náleží mimosmluvní odměna za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce soudem ustanoven. Okresní soud uzavřel, že s ohledem na to, že nebylo prokázáno, že by úkon, za který by měla náležet odměna, byl proveden a samotné převzetí zastoupení, resp. doručení usnesení opatrovníkovi vyšetřované osoby v detenčním řízení k vyplacení odměny nestačí, opatrovníkovi odměna nepřísluší. K odvolání stěžovatelky JUDr. N.P. krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění připustil názor odvolatelky, že mohou nastat situace, kdy nejen z důvodu subjektivního (účastník odmítne poradu s ustanoveným zástupcem), ale i z důvodů objektivních se první porada ustanoveného zástupce uskutečnit nemůže (stav účastníka, který neumožňuje verbální komunikaci, neznámý pobyt, duševní porucha, který smysl porady s ustanoveným zástupcem vylučuje, nezletilý nižšího věku a nižší rozumové vyspělosti). V takových případech lze za úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v tehdy platném znění pokládat přípravu a převzetí zastoupení i bez vykonání první porady, avšak pouze za splnění předpokladu, že ustanovený zástupce vyvine jinou faktickou činnost směřující k přípravě a převzetí zastoupení. Pokud zástupce jenom převezme usnesení o svém zastoupení, nemůže být úkon právní služby podle citovaného ustanovení naplněn pouze převzetím uvedeného rozhodnutí. Právě faktická činnost ustanoveného zástupce (seznámení se s obsahem spisu, porada s klientem, ale i třeba porada s osobou, jež dala podnět k zahájení řízení apod.) naplňuje skutkovou podstatu úkonu právní služby přípravy a převzetí zastoupení podle citovaného ustanovení.
Na základě tohoto právního názoru odvolací soud uzavřel, že z obsahu spisu vyplývá, že advokátka po převzetí usnesení o zahájení řízení a o svém ustanovení opatrovníkem v době od 28. 11. 2005 do 21. 12. 2005, kdy byl J. K. z psychiatrické léčebny propuštěn, jej nenavštívila, ani se s obsahem spisu neseznámila a neprovedla tak žádný úkon právní služby, za který by jí podle § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v tehdy platném znění náležela odměna. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že soudy obou stupňů opomíjejí, že opatrovník-advokát neprovádí jen "převzetí rozhodnutí" o ustanovení opatrovníka. Soudy by si tak činily z advokáta-opatrovníka pouze místo pro doručování jejich rozhodnutí. Opatrovník-advokát nepřebírá pouze jedno rozhodnutí, ale přebírá usnesení o zahájení řízení, o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče, dále usnesení o ustanovení opatrovníka a dále i usnesení o "vyslovení", že k převzetí dané osoby do ústavu zdravotnické péče došlo ze zákonných důvodů a usnesení o zastavení řízení. Všude zde musí zvážit zájem svého klienta a případné další procesní úkony. Opatrovník-advokát tak musí všechna tato soudní rozhodnutí pročíst, tedy seznámit se s jejich obsahem, zaevidovat, zjistit, zda podá proti nim odvolání či nikoliv, zda zde není u něho střet zájmu apod. Rozhodně nejde o pouhé převzetí rozhodnutí, jaké mají na mysli oba obecné soudy, tedy že advokátovi jsou pouze doručena a ten ničeho jiného nečiní. Převzetí a příprava zastoupení nejsou zákonem specifikovány. Je věcí advokáta, jak si přípravu provede. I pouhé prostudování příslušných zákonných ustanovení je "přípravou" zastoupení. Advokát musí dbát zájmů svého klienta, tedy v tomto případě osoby, jíž byl ustanoven opatrovníkem a je zcela na něm, aby zvážil postupy převzetí a přípravy zastoupení. Advokát proto není povinen nahlížet do spisu, i když to běžně činí a taktéž učinil i v tomto případě. Neučinil však ve spise žádný záznam, neboť soud nikdy nepožadoval při nařízeném ústním jednání, aby advokát prokázal, jaký konkrétní úkon učinil ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v tehdy platném znění. Dále stěžovatelka namítá, že ostatní soudy odměnu opatrovníkovi-advokátovi v obdobných případech přiznávají, aniž by opatrovník-advokát musel prokazovat tento první úkon právní služby.
Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí o nepřiznání částky (odměny) ve výši 325,- Kč, kterou lze označit za zcela bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech
sp. zn. III. ÚS 602/05
,
III. ÚS 748/07
a mnoho dalších) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí (zejména situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. své rozhodnutí neodůvodnily, odůvodnění se příčilo pravidlům logiky, bylo výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti), za něž však napadená rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Podstatou ústavní stížnosti je pouze stěžovatelčin nesouhlas s výkladem ustanovení smyslu § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění podaným obecnými soudy. Vlastní interpretací dotčeného ustanovení, podpořenou i tvrzenou rozhodovací praxí jiných soudů, stěžovatelka vyvozuje svůj nárok na přiznání odměny. V této souvislosti je třeba připomenout, že skutečnost, že stěžovatelka zastává výklad, lišící se od výkladu přijatého v dotčeném rozhodnutí, sama o sobě není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud není v zásadě oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Sjednocování judikatury obecných soudů je především úkolem soudů vyšších stupňů, nikoli soudu Ústavního.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. K tomu zdůrazňuje, že svým rozhodnutím nijak neverifikoval výklad předmětného podústavního práva z hlediska referenčního kritéria správnosti, neboť mu z jeho ústavního vymezení přísluší posuzovat toliko interpretaci práva co do její ústavnosti (čl. 83 Úmluvy).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu