Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Božetěcha Hájka, zastoupeného Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou, sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 5/2024-1480 ze dne 30. ledna 2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Pavla Denka a Ing. Barbary Denkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že soud jím porušil jeho základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2, čl. 11 odst. 1, 3 a 4, čl. 12 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem č. j. 12 C 226/2013-1399 ze dne 18. července 2023 ve spojení s usnesením č. j. 12 C 226/2013-1434 ze dne 13. října 2023 zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejších účastníků k nemovitým věcem (dvěma pozemkům s rodinným domem) a přikázal je do vlastnictví stěžovateli, který byl povinen zaplatit vedlejším účastníkům částku 7 741 444 Kč (výroky I a II). Rozhodl o povinnosti vedlejších účastníků nahradit stěžovateli náklady řízení částkou ve výši 2 858 372,67 Kč (výrok III) a státu ve výši 11 131,53 Kč (výrok IV).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením k odvolání vedlejších účastníků změnil výrok III rozsudku obvodního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I), a výrok IV tak, že jak vedlejším účastníkům, tak stěžovateli stanovil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 5 566 Kč (výrok II). Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
4. Argumentaci stěžovatele z ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že byl neprávem sankcionován. A to jak zrušením předchozích rozhodnutí Nejvyšším soudem kvůli pochybením nižších soudů a následným určením vyššího - již stěžovatelem vyplaceného - vypořádacího podílu, tak nepřiznáním náhrady nákladů řízení kvůli změně judikatury. Má za to, že městský soud se se všemi námitkami stěžovatele ohledně obstrukčního, šikanózního a nemorálního jednání vedlejších účastníků nevypořádal dostatečně, a detailně je v ústavní stížnosti popisuje. Podmínky přiznání náhrady nákladů řízení podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 404/22 ze dne 5. dubna 2022 považuje stěžovatel za splněné, proto mu měl městský soud náhradu nákladů řízení přiznat.
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, týkající se vypořádání nákladů řízení mající povahu iudicii duplicis, byla nedávno sjednocena stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 ze dne 13. září 2023 (302/2023 Sb.). Platí, že žádný z účastníků řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví na náhradu nákladů nemá právo, nejsou-li pro to v řízení dány závažné důvody. Městský soud toto stanovisko respektoval a podrobně se důvody pro případné přiznání náhrady nákladů řízení ve světle konkrétních námitek stěžovatele zabýval (body 20 až 31).
Ostatně v citovaném stanovisku Ústavní soud považuje v daném typu řízení uložení náhrady nákladů řízení za výjimku a nesení břemene vlastních nákladů řízení za pravidlo a upozorňuje, že - vzhledem k výpočtu z hodnoty nemovité věci - by se o vysoké částky nákladů právního zastoupení v řádech statisíců fakticky snižovala výše vypořádacího podílu spoluvlastníka, kterému nemovitost nebyla přikázána do výlučného vlastnictví. Nesouhlas stěžovatele s posouzením městského soudu tak nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv a rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu