Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Kateřinou Rychterovou, advokátkou se sídlem Mělník, Macharova 376, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 č. j. 4 Tdo 1320/2013-84, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 10 To 98/2012 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2012 č. j. 20 T 40/2010-4353, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - práva nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na rovné postavení procesních stran garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na veřejné a průtahů prosté jednání s možností se vyjádřit podle čl. 38 odst. 2 Listiny, principu presumpce neviny zaručeného čl. 40 odst. 2 Listiny a práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2012 č. j. 20 T 40/2010-4353 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "tr. zák."), spáchaným ve spolupachatelství, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 11 let a 6 měsíců s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou, jakož i trest propadnutí věcí. Trestněprávní jednání stěžovatele spočívalo v tom, že spolu s obžalovaným E. C. v úmyslu získat peněžní hotovost dne 3. 10. 2007 provedli loupežné přepadení vozidla převážejícího peněžní prostředky z Českých Budějovic do Prahy, jichž se také násilně zmocnili, a takto způsobili poškozené obchodní společnosti G4S Cash Services, a. s., škodu ve výši 79 412 184 Kč.
3. Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 10 To 98/2012 jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 11. 12. 2013 č. j. 4 Tdo 1320/2013-84 pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Z hlediska ústavněprávního tedy může být posouzena toliko otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánů veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně garantovaných práv či svobod. Pochybení obecných soudů dosahující ústavní intenzity však Ústavní soud v řešené věci neshledává.
6. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci není úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994
sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)].
7. Objektem trestného činu loupeže podle § 173 tr. zák. je zájem na ochraně majetku a svobodného rozhodování člověka. Objektivní stránka tohoto zvlášť závažného zločinu spočívá v tom, že pachatel proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Čin je dokonán násilným jednáním anebo pohrůžkou bezprostředního násilí, a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. V posuzované věci se však pachatel (stěžovatel) podle závěru soudů cizí věci i zmocnil. Na základě hodnocení řádně provedených důkazů v trestním řízení obecné soudy uzavřely, že skutková (i kvalifikovaná) podstata předmětného trestného činu byla v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že v trestním řízení byly porušeny principy spravedlivého procesu (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014
sp. zn. I. ÚS 954/14
, vydané ve vztahu ke spolupachateli E. C. v téže trestní věci). Nalézací soud provedl potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je konfrontoval a vyhodnotil. Popsal úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil. Skutková zjištění lze označit za úplná a opřená o dostatečné množství důkazního materiálu. V tomto směru tedy prostor pro zásah Ústavního soudu není. Právní závěry vyplývající ze skutkového stavu pak byly obecnými soudy odůvodněny řádným a přijatelným způsobem, nerozporným s ústavními kautelami.
8. Ústavní soud k věci dodává, že Nejvyšším soudem uplatněný výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nesmí vést k opomenutí posouzení porušení základních práv a svobod stěžovatele (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS - st. 38/14, vyhlášené s účinky ke dni 17. 3. 2014 pod č. 40/2014 Sb.), jež může být představováno i zjevným nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecného soudu při rozhodování o vině a trestu pachatele. V nyní řešeném případě však, jak výše uvedeno, vybočení z mezí ústavnosti v souvislosti s odsouzením stěžovatele za stíhané trestní jednání není patrné. Nejvyšší soud se tak v rámci rozhodnutí o dovolání rovněž nedopustil ústavněprávního pochybení.
9. Z řečených důvodů lze konstatovat, že obecné soudy postupovaly v dané věci ústavně konformně. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu a s hodnocením důkazů nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto rozhodl o návrhu stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu