Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti Ing. Jana Kuby a Mgr. Kláry Kubové, obou zastoupených JUDr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem Kovářská 1253/4, Plzeň proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 226/2023-33 ze dne 1. 2. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva životního prostředí jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se v řízení před správními soudy domáhali zrušení rozhodnutí správních orgánů, které rozhodly, že stěžovatelé provedli neoprávněný zásah na území Krkonošského národního párku tím, že na jaře 2021 uskutečnili bez souhlasu terénní úpravy spočívající v navezení kameniva a vybudování cesty. Tím poškodili přírodní stanoviště 6520 (horské sečené louky) chráněné v rámci Evropsky významné lokality Krkonoše a soustavy NATURA 2000. Správní orgány stěžovatelům uložily, že mají nově zřízenou cestu i propojení komunikací odstranit a povrch všech dotčených pozemků ozelenit pokládkou zeleného sena sklizeného na okolních lukách.
2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 30 A 52/2022-67 žalobu zamítl a stejně tak i Nejvyšší správní soud (NSS) zamítl napadeným rozsudkem kasační stížnost. NSS uvedl, že argumentace stěžovatelů o potřebě odlišné přístupové cesty oproti schválené variantě dočasné přístupové cesty není v tomto řízení relevantní. Není relevantní ani to, jestli varianta zvolená stěžovateli byla výhodnější či šetrnější k přírodě. V posuzované věci šlo totiž podle NSS pouze o to, zda stěžovatelé překročili rámec uděleného povolení k vybudování dočasné přístupové cesty a jaká opatření je možné uložit k nápravě takového zásahu do krajiny. Stěžovatelé podle NSS sami připustili, že dočasnou přístupovou cestu vybudovali odlišně od stanovených podmínek. NSS však konstatoval, že není možné aprobovat postup, při kterém stavebníci při provádění stavby stanovené podmínky ignorují. S ohledem na předmět řízení přitom podle NSS nemohl nové skutečnosti přinést důkaz ohledáním na místě samém, který stěžovatelé navrhovali.
3. NSS se ztotožnil s krajským soudem také co do hodnocení uložených opatření. Uvedl, že opatření k nápravě odpovídají zásahu do krajiny, za který jsou stěžovatelé odpovědni, a zakládají se na skutečnostech, jež byly dostatečně prokázány. NSS konečně neshledal žádné pochybení ani v otázce vyhotovování a doručování rozsudku krajského soudu.
4. Stěžovatelé podali proti rozsudku NSS ústavní stížnost, neboť se domnívají, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 Listiny.
5. Ústavní soud posoudil jednotlivé námitky stěžovatelů a po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím, obsahem spisu krajského soudu i kasační stížností stěžovatelů dospěl k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
6. Stěžovatelé předně poukazují na rozpory v soudním spisu, které považují za zásadní. Uvádějí, že okolnosti obsažené v protokolu z jednání před krajským soudem neodpovídají realitě. Byť se v protokolu uvádí, že zástupce stěžovatelů byl jednání přítomen, podle stěžovatelů jejich zástupce jednání přítomen nebyl a ani nemohl být, neboť o tomto jednání nevěděl. Kdyby tomu bylo jinak, jen těžko by 42 minut po tomto jednání (po vyhlášení rozsudku) odesílal obsáhlé doplnění k žalobě. Rozsudek, který toto doplnění žaloby nijak nereflektoval, byl navíc podle stěžovatelů nestandardně stěžovatelům doručen až téměř za měsíc od vyhlášení. Podle stěžovatelů tedy k ústnímu jednání buďto vůbec nedošlo, a pak měla být jejich argumentace v doplnění žaloby zohledněna, anebo takové vyhlášení možná proběhlo, aniž by se o něm stěžovatelé či jejich právní zástupce dozvěděli. To podle nich vede k porušení jejich práva na spravedlivý proces.
7. Ze spisu krajského soudu podle Ústavního soudu vyplývá, že krajský soud stěžovatele 11. 8. 2022 vyzval ke sdělení, zda stěžovatelé souhlasí, aby krajský soud rozhodl bez jednání. Zároveň stěžovatele upozornil, že nevyjádří-li do dvou týdnů od doručení této výzvy svůj nesouhlas, bude se mít za to, že souhlas udělili. Protože stěžovatelé nesouhlas nevyjádřili, krajský soud ve věci mohl rozhodnout bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 soudního řádu správního), což podle bodu 12 rozsudku krajského soudu také učinil. Ačkoliv současný právní zástupce převzal právní zastoupení až 30. 11. 2022, stěžovatelé byli již předtím zastoupeni jiným advokátem. V návaznosti na sdělení o převzetí právního zastoupení pak krajský soud nynějšímu právnímu zástupci stěžovatelů 19. 4. 2023 sdělil, že řízení stěžovatelů se nachází ve fázi před rozhodnutím ve věci. Doplnění k žalobě zaslal právní zástupce stěžovatelů o více než dva měsíce později, 27. 6. 2023.
8. Lze souhlasit se stěžovatelem, že existují nesrovnatelnosti mezi obsahem protokolu z jednání z 27. 6. 2023, závěrem krajského soudu, že rozhodl bez nařízení jednání, doručením rozsudku necelý měsíc po jeho vyhlášení a tvrzením stěžovatele, že o jednání zaznamenaném protokolem z 27. 6. 2023 nevěděl, jednání přítomen nebyl, byť ho protokol z jednání uvádí jako jediného přítomného z řad účastníků a jejich právních zástupců.
9. Ústavní soud je však soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce (to plyne z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). V pravomoci Ústavního soudu proto není napravovat každou procesní nesrovnalost, a dokonce ani každou nezákonnost. Pro Ústavní soud může být tak s ohledem na uvedené námitky stěžovatelů v posuzované věci pouze podstatné, zda řízení jako celek bylo spravedlivé (čl. 36 odst. 1 Listiny) a zda nebylo porušeno právo stěžovatelů na veřejné projednání věci v jejich přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny).
10. Stěžovatelé svého práva na veřejné projednání věci ve své přítomnosti nevyužili, neboť na výzvu krajského soudu nevyslovili nesouhlas s projednáním a rozhodnutím věci bez jednání. To stěžovatelé nerozporují a netvrdí, že by někdy na ústním jednání trvali. Jejich právo na ústní projednání věci v jejich přítomnosti tak nemohlo být porušeno, nehledě na rozpory ohledně protokolu z jednání z 27. 6. 2023.
11. Nic přitom nenasvědčuje závěru, že řízení před správními soudy jako celek bylo nespravedlivé a že by tedy jako celek odporovalo principům plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé dostali opakovanou možnost se vyjádřit k předmětu řízení i souvisejícím skutečnostem, správní soudy se jejich námitkami řádně zabývaly a úvahy vedoucí k zamítnutí žaloby podrobně vysvětlily v odůvodnění svých rozsudků. Co se týče doplnění žaloby, které bylo krajskému soudu doručeno po vyhlášení rozsudku a více jak dva měsíce poté, co krajský soud právnímu zástupci stěžovatele sdělil, že věc se nachází ve fázi před rozhodnutím, stěžovatelé nijak nevysvětlují, proč by nevypořádání se s námitkami obsaženými v tomto doplnění (i kdyby se s nimi krajský soud z povahy věci vypořádat mohl) mělo porušit jejich právo na spravedlivý proces.
Obsah tohoto doplnění totiž pouze rozvíjí některé žalobní body, které však krajský soud i Nejvyšší správní soud označil za nerelevantní pro posuzovanou věc, případně se s jádrem argumentace správní soudy z ústavněprávního pohledu dostatečně vypořádaly. Stěžovatelé tedy v kasační stížnosti ani v ústavní stížnosti nenamítali, že by nějaké klíčové argumenty obsažené jenom v doplnění žaloby nebyly dostatečně vypořádány a že by v důsledku toho řízení jako celek šlo považovat za nespravedlivé.
12. Stěžovatelé kromě rozporů v soudním spise namítají také další porušení práva na spravedlivý proces ze strany Nejvyššího správního soudu. Tyto námitky však představují pouze polemiku s výkladem podústavního práva a právním hodnocením jednání stěžovatelů správními soudy. Podstatné je přitom pouze to, že stěžovatelé podle Nejvyššího správního soudu dočasnou přístupovou cestu vybudovali odlišně od stanovených podmínek v závazném stanovisku a že uložená nápravná opatření odpovídala jejich zásahu do krajiny. Těmto závěrům a důvodům, které Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vysvětlil, nemá Ústavní soud z ústavněprávního pohledu co vytknout. Ostatně, jak podotkl Nejvyšší správní soud, stěžovatelé opakovaně uváděli, že dočasnou přístupovou cestu vybudovali odlišně od stanovených podmínek (v ústavní stížnosti to označují jako "dílčí odchylky" od závazného stanoviska)
13. Relevantní pak s ohledem na uvedenou podstatu věci nejsou ani námitky stěžovatelů týkající se porušení jejich práva na příznivé životní prostředí a práva vlastnit majetek. V posuzovaném řízení nejde o to, zda existuje cesta vhodnější, více respektující životní prostředí či vlastnické právo stěžovatelů. Tyto otázky byly předmětem povolovacího řízení, v němž správní orgán vydal závazné stanovisko. To však Ústavní soud nyní neposuzuje.
14. Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu