Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K. D., zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátem se sídlem Obilní trh 4, Brno, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2008 sp. zn. 7 Cmo 45/2007 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2005 sp. zn. 20 Cm 84/2004 ve spojení se směnečným platebním rozkazem vydaným Krajským soudem v Brně dne 16. září 2004 sp. zn. 20 Sm 317/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení o 3.710.000,- Kč s postižními právy ze směnky nerespektovaly, že pohledávka žalobce zanikla započtením. Proti pohledávce z titulu půjčky, zajištěné předmětnou směnkou, uplatnil stěžovatel započtení své pohledávky ve výši 3.954.000,- Kč vzniklé z titulu mandátní smlouvy ústně uzavřené mezi ním a vedlejším účastníkem. Předmětem činnosti stěžovatele bylo zastupování vedlejšího účastníka ve sporu, který vedl u rakouského obchodního soudu, stěžovatel mu po dobu dvou a půl roku poskytoval tlumočnické ale i zprostředkovatelské služby a to s náležitou odbornou péčí.
Stěžovatel dále tvrdil, že soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti, které svědčí o tom, že mandátní smlouva mezi žalobcem a stěžovatelem byla uzavřena. Uvedl, že služby pro žalobce mohl vykonávat i jako obecný zmocněnec, z ničeho nevplývá, že by pro poskytování právních služeb ve sporu s rakouským subjektem musel být stěžovatel registrován u České advokátní komory či mít jiné podnikatelské oprávnění. Stěžovatel namítal, že je oprávněn provádět zprostředkovatelskou činnost, doložil to i výpisem z obchodního rejstříku, ale soud to při rozhodování nevzal v úvahu.
Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že bylo obvyklé požadovat poskytnutí odměny za opakované vykonávaní tlumočnických ale i zprostředkovatelských služeb. Bylo věcí soudu, aby posoudil obvyklost odměny za činnost stěžovatele, stěžovatel vyslovil přesvědčení, že pokud soud dospěl k závěru, že žádná odměna stěžovateli nepřísluší, protože nebyla mezi účastníky dohodnuta, došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem stěžovatel trval na tom, že pohledávka vedlejšího účastníka zajištěná uplatněnou směnkou zanikla započtením, tím odpadl i platební důvod z uplatněné zajišťovací směnky. Odvolací soud neposkytl v souladu s čl. 90 Ústavy, čl. 11 a čl. 36 Listiny, zaručené rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy a mezinárodními smlouvami ochranu jeho ústavně zaručeným právům, a proto navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Jak plyne z obsahu napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2008 (7 Cmo 45/2007-192), námitky, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, jsou tytéž, kterými se soud v řízení zabýval a s nimiž se řádně vypořádal. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, Krajského soudu v Brně, který ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. září 2004 (20 Sm 317/2004-28) a uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 3.710.000,- Kč, spolu s 6% úrokem ročně od 31. srpna 2004 do zaplacení, směnenčnou odměnu ve výši 12.366,70 Kč a náklady řízení ve výši 252,758,- Kč ve lhůtě do tří dnů. Stěžovatel podal námitky, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně dne 21. září 2005 (20 Cm 84/2004-120) tak, že ponechal směnenčný platební rozkaz v platnosti a stěžovateli uložil zaplatit žalobci náklady námitkového řízení ve výši 357,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. ledna 2008 (7 Cmo 45/2007-192) rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz a na náhradě nákladů odvolacího částku 104.155,- Kč k rukám advokáta žalobce.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatele se zamítnutím návrhu na započtení jeho pohledávky ve výši 3.954.000,- Kč vzniklé z titulu mandátní smlouvy ústně uzavřené mezi ním a vedlejším účastníkem. Předmětem činnosti stěžovatele bylo zastupování vedlejšího účastníka ve sporu, který vedl u rakouského obchodního soudu, stěžovatel mu po dobu dvou a půl roku poskytoval tlumočnické ale i zprostředkovatelské služby, a to s náležitou odbornou péčí. Právně relevantním předmětem přezkumu tedy byla otázka výkladu a aplikace ustanovení § 580 obč. zák.
Z ústavněprávního hlediska bylo věcí Ústavního soudu, aby posoudil, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po posouzení napadených rozhodnutí a po prostudování připojeného spisu Krajského soudu v Brně Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů nic, co by svědčilo o důvodnosti ústavní stížnosti.
Dle ustanovení § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení.
Sporné řízení je ovládáno zásadou projednávací, kdy účastník řízení je povinen tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy. Účastníka řízení stíhá jak povinnost tvrzení, tak povinnost důkazní, neboť zjištěný skutkový stav věci je především výsledkem jeho důkazní aktivity. Pokud účastník řízení neoznačí důvody potřebné k prokázání svých tvrzení, je povinen nést nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě provedených důkazů.
Podstatnými znaky mandátní smlouvy dle ustanovení § 566 obch. zák. jsou úplatnost, obchodní povaha záležitosti, kterou se mandatář zavazuje zařídit a dále, že mandatář jedná jménem klienta. Z hlediska subjektů je pojmovým znakem mandátní smlouvy to, že mandant i mandatář jsou podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku, neboť mandátní smlouva není uvedena mezi tzv. absolutními obchody. Stěžovatel svoji obranu v projednávané věci založil na tvrzení, že měl za žalobcem pohledávku z titulu mandátní smlouvy, kterou započetl, pak obecný soud učinil závěr, že v řízení nebyl prokázán vznik jakéhokoliv obchodnězávazkového vztahu mezi žalobcem a stěžovatelem, neboť zde chybí jeden z pojmových znaků mandátní smlouvy, a to status podnikatele. Stěžovatel netvrdil ani neprokázal, že právní služby poskytoval jako advokát dle ustanovení § 4 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii, nebo, že činnost tlumočníka prováděl jako osoba disponující příslušným oprávněním k provozování takové činnosti.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že vztah mezi žalobcem a stěžovatelem byl občanskoprávní, lze jej charakterizovat jako smlouvu příkazní. Příkazní smlouva je úplatná pouze tehdy, je-li odměna mezi stranami dohodnuta či je-li to obvyklé. Stěžovatel v daném případě neunesl důkazní břemeno a neprokázal uzavření smlouvy mezi ním a žalobcem.
Odvolací soud uvedl, že základním předpokladem pro realizaci právního úkonu ve formě započtení je, aby na obou stranách stály pohledávky k započtení způsobilé. V projednávaném případě žalobcem uplatněná směnečná pohledávka nemohla zaniknout v důsledku kompenzace, neboť stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že naplnil jeden ze základních předpokladů nutných k započtení, a sice, že disponoval pohledávkou za žalobcem zralou k započtení.
Ústavní soud uzavírá, že stížností napadená rozhodnutí jsou v souladu s ustanovením § 157 o. s. ř. a v tomto ohledu postačí proto pouze na ně odkázat. Do tohoto ustanovení se promítá i stávající zásada občanskoprávního řízení - "nechť si každý střeží svá práva", (srovnej např. sp. zn. III. ÚS 326/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, str. 455 vydání 1., usn. č. 18, Praha 1997 - III. díl, a další). Právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, znamená, že Ústavní soud je povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 či čl. 96 Ústavy, přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož porušení však nebylo shledáno. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal porušení ani jiných práv stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 10. března 2009
František Duchoň v. r. předseda senátu