Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem se sídlem Minská 38, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 38 Co 332/2014-395 ze dne 18. 12. 2014 a rozsudku Městského soudu v Brně č.j. 24 Nc 44/2012-279 ze dne 2. 7. 2014, za účasti vedlejší účastnice K. K., zastoupené Mgr. Ondřejem Adametzem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 12, takto:
Řízení se přerušuje.
1. Ústavní stížností podanou dne 30. 3. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jimiž byla nezletilá S. P. svěřena do péče matky, vedlejší účastnice. Stěžovatel, otec nezletilé, namítá, že těmito rozsudky bylo zasaženo zejména do jeho základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, 3 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv podle čl. 3 odst. 1 a 5, čl. 5 odst. 2, 8, 9 a celé řady dalších článků Úmluvy o právech dítěte.
2. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatele potvrdil výrok I. Městského soudu v Brně týkající se svěření nezletilé do péče matky, jakož i výroky II a III (týkající se platby výživného stěžovatelem), nicméně zrušil výroky č. IV (týkající se rozsahu styku stěžovatele se svou dcerou), jakož i výroky V. a VI. (týkající se nákladů řízení a náhrady nákladů řízení), a v tomto rozsahu vrátil věc Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
3. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Přezkum a případný zásah Ústavního soudu je tak zásadně namístě až tehdy, pokud stěžovatelova základní práva nebyla ochráněna jinými procesními prostředky, které mu zákon poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ve věcech svěřování dítěte do péče jsou rozhodnutí o tom, komu bude dítě svěřeno do péče, a rozhodnutí o rozsahu styku každého rodiče s dítětem, nerozlučně spjaty. Rozsah styku s rodičem, kterému nebylo dítě svěřeno do péče, tak může být klíčovým faktorem pro posouzení souladnosti rozhodnutí obecných soudů o svěření do péče nezletilého dítěte s ústavním pořádkem. V projednávané věci však řízení v části týkající se rozsahu styku stěžovatele se svou dcerou stále probíhá před obecnými soudy. Za této situace - i s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci - zatím Ústavní soud není oprávněn podanou ústavní stížnost věcně projednat; naopak je třeba dát přednost dokončení probíhajícího řízení před obecnými soudy, v němž stěžovatel případně může dosáhnout ochrany svých základních práv.
4. Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů řízení o ústavní stížnosti přerušil, a to do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o rozsahu styku stěžovatele s jeho nezletilou dcerou, tj. než bude rozhodnuto o části návrhu vedlejší účastnice na svěření nezletilé do její péče, jež byla vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O tom bude Ústavní soud zpraven stěžovatelem.
5. Ústavní soud podotýká, že v daném případě nepřistoupil - při shledání dosavadního nevyčerpání všech zákonem poskytovaných prostředků k ochraně práva stěžovatele - k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost, nýbrž "pouze" k přerušení řízení, a to s ohledem na závažnost stěžovatelem namítaného zásahu a zejména celkovou dobu, která již uplynula od vydání napadených rozhodnutí městského soudu a krajského soudu. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že potvrzením výroku prvoinstančního soudu o svěření nezletilé do péče a zrušením výroku prvoinstančního soudu Krajský soud v Brně výrazně zkomplikoval procesní situaci stěžovatele a zbytečně oddálil ukončení dotčeného řízení. Toto procesní "rozdělení" obou výroků je podle Ústavního soudu na hraně ústavnosti. Vzhledem k propojenosti rozhodnutí o svěření do péče a rozhodnutí o rozsahu styku každého rodiče s dítětem tím Krajský soud v Brně totiž rovněž znemožnil okamžitý přezkum ze strany Ústavního soudu. Podle názoru Ústavního soudu je tedy záhodno celou věc dále co nejméně prodlužovat, a proto apeluje na oba obecné soudy, aby tuto věc rozhodly v co nejkratší době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu
13. Ústavní soud podotýká, že obsahem ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s tím, že dcera nebyla svěřena do střídavé péče, a že rozsah styku s ní je malý. Ústavní soud se bude těmito námitkami zabývat postupně.
14. Ústavní soud se k otázce svěřování dětí do péče po rozchodu rodičů ve své nálezové judikatuře již opakovaně vyjádřil. Aplikované principy shrnul například v nálezu
sp. zn. I. ÚS 1554/14
ze dne 30. 12. 2014 následovně. Základním kamenem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Obecné soudy musí u každého z rodičů (resp. jiných rodinných příslušníků a případně i dalších osob, které usilují o svěření dítěte do péče) posoudit přinejmenším čtyři kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče.
15. V nyní posuzovaném případě je z napadených rozsudků zřejmé, že rozhodnutí o svěření S. do péče matky obecné soudy založily především na znaleckém posudku, který u stěžovatele, oproti matce, shledal sníženou výchovnou způsobilost. Ústavní soud vnímá argument stěžovatele, že s tímto závěrem znaleckého posudku nesouhlasí. Nicméně hodnocení důkazů je primárně úkolem obecných soudů a Ústavní soud by do něj mohl vstoupit, pouze pokud by hodnocení byla projevem svévole nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy
sp. zn. I. ÚS 2078/16
ze dne 2. 1. 2017;
sp. zn. III. ÚS 224/98
ze dne 8. 7. 1999; či
sp. zn. III. ÚS 150/99
ze dne 20. 1. 2000). K tomu však v nyní posuzovaném případě podle Ústavního soudu nedošlo. Závěry znalkyně z oboru psychologie byly potvrzeny i novým znaleckým posudkem z oboru psychiatrie. U stěžovatele tedy není splněn předpoklad pro rozhodnutí o střídavé péči, neboť v důkazním řízení obecné soudy dospěly k závěru, že nenaplňuje výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou jako matka, a tento závěr odůvodnily. Lze doplnit, že i argument vazby dítěte ke svým polorodým sourozencům použitý krajským soudem pro odmítnutí střídavé péče je relevantní.
16. Obecné soudy založily svá rozhodnutí o péči na relevantních kritériích, kterými ústavně akceptovatelným způsobem zjistily nejlepší zájem dítěte. Omezení práva stěžovatele na rodinný život je tedy vyváženo legitimním cílem nejlepšího zájmu dítěte.
17. Ústavní soud má však naopak vážné pochybnosti o souladnosti napadených rozhodnutí o styku stěžovatele s dcerou s ústavními právy stěžovatele i s nejlepším zájmem dítěte. Ústavní rámec rozhodování o styku mezi rodičem a dítětem Ústavní soud shrnul v nálezu
sp. zn. I. ÚS 153/16
ze dne 26. 7. 2016 následovně.
18. Být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes rozkoly ve vztazích mezi rodiči. Jak vyplývá z Úmluvy o právech dítěte, tak dítě má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte (čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1). Z ustálené judikatury Ústavního soudu poté vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, kde každý z nich poskytuje dítěti láskyplnou péči a každý svým dílem přispívá k osobnostnímu vývoji dítěte. Již proto jakékoliv omezení tohoto aspektu rodinného života (styku mezi rodičem a dítětem), musí být řádně a pečlivě odůvodněno, tedy musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být tomuto cíli přiměřené.
19. Kritéria pro rozhodování o svěření dítěte do péče se analogicky uplatní i v případě rozhodování o styku. V tomto ohledu obecně platí, že řízení před soudy má být konáno, a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Pokud obecné soudy rozhodují o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte", přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, přičemž konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány.
20. Tyto ústavní principy plně zohledňuje i zákonná úprava styku s dítětem, která stanoví, že dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem (§ 888 občanského zákoníku). Občanský zákoník tedy v souladu s právě uvedeným ústavním rámcem stanoví právo rodiče i dítěte na vzájemný styk, jehož rozsah má být určován především nejlepším zájmem dítěte.
21. V nyní posuzovaném případě městský soud vydal měsíc a půl poté, co matka s dítětem opustily společnou domácnost, kterou vedly se stěžovatelem, předběžné opatření, kterým upravil styk stěžovatele s dcerou na čtyři hodiny jednou za čtrnáct dní. Ústavní soud považuje za obecně nepřípustné, aby ze situace, kdy rodič s dítětem doposud sdílel společnou domácnost, se rozsah styku snížil na čtyři hodiny jednou za čtrnáct dní. Takové drastické omezení styku by muselo být odůvodněno velmi závažnými důvody. Za takové závažné důvody Ústavní soud obecně nepovažuje útlý věk dítěte. Neexistuje totiž žádný předem daný důvod k tomu, aby se otec nemohl plnohodnotně starat i o novorozence, natož o dítě ve věku jednoho roku.
22. Co se týče dalšího důvodu uvedeného městským soudem pro tak omezený styk, tak ani vzdálenost bydliště rodičů není sama o sobě důvodem omezení styku. Při rozhodování o styku také nelze totiž pominout, že to byla matka, která dítě ze společné domácnosti vytrhla. Takové jednání matky je protiprávní, neboť určení místa bydliště dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti, která je sdílena oběma rodiči (viz § 858 občanského zákoníku). Jeden z rodičů tedy nemůže bydliště dítěte změnit proti vůli druhého rodiče (ROGALEWICZOVÁ, R. Právo rodiče na určení místa bydliště dítěte, Právník 4/2015, roč. 154, s. 296 - 307). Takové jednání by bylo ospravedlnitelné, pouze pokud by pro takový krok existovaly nějaké závažné důvody, jako například ochrana fyzické integrity rodiče nebo dítěte v případě domácího násilí ze strany druhého rodiče. Takové skutečnosti však nebyly matkou v návrhu na svěření dcery do péče ani tvrzeny, tím méně před soudem prokázány. Je tedy nespravedlivé, aby matka fakticky profitovala z toho, že dítě protiprávně odvezla do 200 km vzdáleného místa. Skutečnost, že jeden z rodičů protiprávně (jednostranně) změní bydliště dítěte je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku. Například k předávání dítěte ke styku by mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte. Pro jiné rozhodnutí by měly existovat dostatečně závažné důvody, které by měly být v soudním rozhodnutí vysvětleny.
23. Další argument použitý městským soudem, tedy kojení dítěte matkou může být bezpochyby legitimním důvodem pro omezený styk otce s dítětem. Respektive je důvodem pro to, aby byl zajištěn pravidelný styk s matkou v takových intervalech, které dítě daného věku pro kojení potřebuje. Avšak i potřeba kojení může těžko odůvodnit rozhodnutí, že otec prakticky ze dne na den, poté co s dítětem sdílel domácnost, je z života dítěte náhle fakticky odstraněn a mohou spolu realizovat společný rodinný život jen čtyři hodiny jednou za čtrnáct dní.
24. Předběžné opatření městského soudu, kterým byl takto zásadním způsobem omezen styk stěžovatele s jeho dcerou, je o to méně pochopitelné, pokud soud zároveň uvedl, že dcera je na stěžovatele zvyklá. Na tom nic nemění ani argument, že otec sám žádný konkrétní návrh na úpravu styku nepodá.
25. Důvod, proč se Ústavní soud zabývá nenapadeným předběžným opatřením, spočívá v tom, že toto předběžné opatření bylo v platnosti po dobu čtyř a půl roku až do právní moci rozhodnutí o styku, která nastala dne 16. 11. 2016. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o úpravě styku rodiče s dítětem je nutno postupovat s největším urychlením, neboť hrozí nebezpečí, že se vážně naruší vztah mezi rodičem a dítětem (viz také § 471 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních). Přerušení kontaktu s velmi malým dítětem může vést k rostoucímu odcizování dítěte od rodiče. Požadavek, aby případy týkající se péče o děti byly projednávány ve vší rychlosti, zdůrazňuje i Evropský soud pro lidská práva, který z tohoto důvodu už v mnoha případech shledal, že Česká republika porušila právo rodiče na projednání věci v přiměřené lhůtě (viz např. rozsudek ESLP ve věci Voleský proti České republice ze dne 29. 6. 2004 č. 63627/00, § 106; či Reslová proti České republice ze dne 18. 7. 2006 č. 7550/04, § 48).
26. V napadeném meritorním rozhodnutí o styku obecné soudy rozhodly, že stěžovatel je oprávněn se se svou dcerou stýkat každou druhou sobotu od 9 do 18 hodin a zvláštní styk byl upraven o prázdninách. Tento omezený rozsah styku byl odůvodněn pouze tím, že S. není zvyklá být se stěžovatelem přes noc a na delší dobu. Přitom znalecký posudek z oblasti psychiatrie žádné důvody u stěžovatele pro omezení styku s dcerou neshledal. Krajský soud doplnil, že důvodem omezeného styku je skutečnost, že bydliště nezletilé a otce jsou od sebe značně vzdálena a tedy styk bude třeba uskutečňovat v B. a jeho okolí.
27. Ústavní soud takto omezený styk stěžovatele s dcerou považuje za zásah do práva stěžovatele na výchovu a péči svého dítěte, ale i do práva dítěte na rodičovskou péči a výchovu (čl. 32 odst. 4 Listiny). Takto závažný zásah není přitom v rozhodnutích obecných soudů podložen dostatečně silnými důvody. Dostatečným důvodem těžko může být, že S. není zvyklá na delší styk s otcem a přespávání. Tímto argumentem by se totiž vždy petrifikoval rozsah styku z předchozího rozhodnutí. Navíc to, že S. není zvyklá být se stěžovatelem přes noc je důsledkem protiprávního jednání matky a důsledkem rozhodnutí obecných soudů, které vydaly předběžné opatření s velmi restriktivním stykem a nechaly jej v platnosti po dobu čtyř a půl roku.
28. V dané věci navíc nebylo argumentováno tím, že by S. stěžovatele odmítala, což by mohlo odůvodňovat pomalejší rozšiřování styku. Styk, byť velmi omezený na čtyři hodiny jednou za čtrnáct dní, probíhal již několik let. Argument velké vzdálenosti mezi bydlišti poté naopak svědčí pro rozšířený styk, aby stěžovatel mohl S. odvézt do svého bydliště, kde pro trávení času s ní má odpovídající zázemí a S. se rovněž bude moci stýkat s dalšími příbuznými ze strany otce. Obecné soudy tedy neposkytly žádné relevantní důvody, proč by S. nemohla u stěžovatele přespávat. V obecné rovině lze souhlasit s doktrinálním závěrem, že "styk by měl být stanoven v rozsahu, který umožní nerezidentnímu rodiči v dostatečné míře participovat na běžných každodenních záležitostech dítěte, stejně jako na jeho volnočasových aktivitách" (MALÁ, J. in: MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv: Občanský zákoník - velký komentář. Svazek IV. Praha: Leges, 2016, s. 1522). Tomu ovšem napadená rozhodnutí neodpovídají.
29. Ústavní soud proto zvažoval, zda ústavní stížnosti v části, ve které napadá rozhodnutí o styku stěžovatele s jeho dcerou, nevyhoví. Nakonec tak však neučinil a to pouze z toho důvodu, že pokud by napadené rozhodnutí krajského soudu ze dne 13. 10. 2016 zrušil, tak styk stěžovatele s jeho dcerou by nebyl upraven žádným soudním rozhodnutím a paradoxně by tedy ještě více zasáhl do základních práv stěžovatele. Stěžovatel má nicméně možnost podat k obecným soudům nový návrh na úpravu styku. Tento by měly obecné soudy posoudit plně v souladu s ústavněprávními požadavky nastíněnými v tomto usnesení. Ústavní soud také vzal v potaz, že sám krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že styk je na místě postupně rozšiřovat a měl by být realizován tak, aby se otec mohl na výchově dcery co nejvýrazněji podílet. K rozšíření styku by mělo dojít co nejdříve.
30. Závěrem Ústavní soud dodává, že v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutí neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Pokud jde o jeho námitku, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, lze uvést, že u posledního jednání ve věci dne 13. 10. 2016 stěžovatel uvedl, že nemá dalších návrhů na doplnění dokazování. Krajskému soudu tedy nelze vytknout, že další důkazy neprovedl, případně neodůvodnil, proč je neprovede.
31. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu