Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Šofra, zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, sídlem Sokolská 270/8, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2024 č. j. 33 Cdo 1151/2023-288, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. ledna 2023 č. j. 35 Co 3/2023-278 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. prosince 2022 č. j. 14 C 5/2016-260, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a CZ Mini Credit s.r.o., sídlem Přátelství 986/19, Praha 22 - Uhříněves, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatele zažalovala vedlejší účastnice. Usnesením ze dne 7. 12. 2022 č. j. 14 C 5/2016-260 Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") zastavil řízení podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. v důsledku zpětvzetí žaloby a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský sodu") usnesením ze dne 11. 1. 2023, č. j. 35 Co 3/2023-278 toto rozhodnutí potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Následné dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud pro jeho vady, neboť stěžovatel k dovolacímu přezkumu nepředložil žádnou dostatečně určitě vymezenou právní otázku a neuvedl ani žádný dovolací důvod, neboť nevymezil, v čem spočívá nesprávnost (a kterého) právního závěru odvolacího soudu.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud tedy pochybil, když jeho dovolání shledal nepřípustným.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
5. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nezpůsobilé vymezení splnění předpokladů jeho přípustnosti v rozporu s požadavky plynoucími z § 241a odst. 2 o. s. ř., je nejdříve nutné posoudit přípustnost ústavní stížnosti ve vztahu k jednotlivým napadeným rozhodnutím. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud uvedl, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jelikož v projednávané věci Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele důvodně jako vadné (jak bude vyloženo níže), je ústavní stížnost přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. V části směřující proti usnesením okresního soudu a krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Námitky vznášené vůči těmto usnesením tak Ústavní soud dále nezkoumal a soustředil se pouze na námitky proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 2770/23 , bod 7).
6. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
7. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak vyžaduje § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. V případech odmítnutí vadného dovolání je pak Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje znaky přehnaného formalismu (usnesení ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 2770/23 , bod 9).
8. Ústavní soud si ze soudního spisu vyžádal kopii dovolání a porovnal jeho obsah s odůvodněním napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel do dovolání napsal, že napadené rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Nicméně ani v dovolání, ani v ústavní stížnosti nevysvětluje, o jakou právní otázku jde. Z dovolání není vůbec zřejmé, od kterých konkrétních rozhodnutí představujících ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (a v řešení jaké otázky) se měl krajský soud svým usnesením odchýlit, případně která právní otázka je v konkrétních rozhodnutích Nejvyššího soudu řešena nejednotně, či které dříve přijaté řešení pro věc rozhodné právní otázky má Nejvyšší soud nyní přehodnotit.
Samotná citace § 237 o. s. ř. jako dovolací důvod zkrátka nestačí. Usnesení Nejvyššího soudu je čistě procesní a je založeno na okolnosti, že dovolání stěžovatele bylo natolik vadné, že se Nejvyšší soud nemohl zabývat podstatou věci. Tento závěr stěžovatel relevantně nezpochybnil. Za této situace Ústavnímu soudu nezbývá nic jiného, než konstatovat, že postup Nejvyššího soudu (odmítnutí dovolání stěžovatele pro vady) byl ústavněkonformní. Ústavní stížnost je proto ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že podaná ústavní stížnost byla v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části, směřující proti usnesením okresního soudu a krajského soudu, byla odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Josef Baxa v. r. předseda senátu