Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. Š., zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem Praha 1, Spálená 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2005, čj. 26 Cdo 285/2005 - 102, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2003, čj. 20 Co 47/2003 - 69, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 10. 2002, čj. 30 C 225/99 - 50, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, stručně řečeno proto, že v případě vyklizovaného bytu na ni přešlo nájemní právo odvozené od jejích právních předchůdců a žalobě nemělo být vyhověno. Dále stěžovatelka konstatuje, že kupní smlouva z roku 1989, uzavřená mezi jejími právními předchůdci a žalobkyní, je neplatná, protože absentoval souhlas státního notářství. Žalobkyně, jako nevlastník, tak nebyla aktivně legitimována k podání vyklizovací žaloby.
Při interpretaci právních předpisů bývalého režimu je obzvláště nutné jejich ustanovení vykládat, v první řadě, z pohledu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (viz podobně např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 412/99 ). Právě proto, že totalitní povaha tohoto režimu nespočívala jen v postupu jeho orgánů v konkrétních věcech, ale byla přirozeně vyjádřena i v jeho právních předpisech, musí obecné soudy při výkladu těchto předpisů postupovat s pečlivostí a uvážlivostí. Ústavní soud je však toho názoru, že ve věci stěžovatelky obecné soudy nepostupovaly v rozporu s uvedenými postuláty a proces před nimi vedený byl ústavně konformní.
K otázce konkurence nájemního práva a užívání bytu z titulu věcného břemene a k případnému přechodu nájemního práva na stěžovatelku se obecné soudy v napadených rozhodnutích podrobně vyjádřily a ani tuto interpretaci a aplikaci podústavního práva nelze označit za ústavně nesouladnou.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2007
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu