Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelů FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL-0001,030.270-0, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a Hans Adam II. von und zu Liechtenstein, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, MRICS, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3659/2023-460 ze dne 20. prosince 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 29/2022-415 ze dne 30. května 2022 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 108 C 221/2018-316 ze dne 3. června 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se žalobou domáhali vyklizení konkrétně určeného pozemku v katastrálním území Ořešín (okres Brno-město) a zaplacení částky 10 000 Kč, in eventum zaplacení částky 20 000 Kč jako peněžité náhrady. Stěžovatelka se rovněž domáhala určení vlastnického práva k pozemku. Stěžovatelka tvrdí, že sporný pozemek vlastní, neboť je univerzální dědičkou Františka Josefa II. Lichtenštejna (dále jen "zůstavitel"). Stěžovatel uvádí, že mu k tomuto pozemku jako nynější hlavě Lichtenštejnského knížectví náleží požívací práva odvozená z jeho vlastnictví stěžovatelkou.
2. Vedlejší účastnice oponovala, že stát ke spornému pozemku nabyl vlastnické právo nabytím účinnosti Dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a vlastnictví proto nemohlo přejít na stěžovatele. Doložila to vyhláškou Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 31. července 1945 (dále též "konfiskační výměr"), kterou byl zůstavitel označen za osobu německé národnosti podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu.
3. Městský soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud rozsudek městského soudu k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost [z toho ohledně náhrad ve výši 10 000 Kč a 20 000 Kč podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť částky nedosahují majetkového cenzu ve výši 50 000 Kč; ve zbylém rozsahu věci samé podle § 237 občanského soudního řádu].
4. Stěžovatelé se závěry civilních soudů nesouhlasí a napadají je ústavní stížností. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení 1) práva na soudní a jinou právní ochranu a práv souvisejících podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), 2) práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy, 3) práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a 4) práva na ochranu soukromí, práva na rodinný život a práv souvisejících podle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy. V té souvislosti namítají rovněž porušení 5) práva na rovné zacházení podle čl. 3 Listiny a čl. 14 Úmluvy a čl. 2 písm. a) a c) a čl. 5 písm. a), d) alinea v) a vi) Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen "Mezinárodní úmluva"), jakož i 5) práva na účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy a čl. 6 Mezinárodní úmluvy.
5. Stížnostní argumentaci není nutné rekapitulovat detailněji z dále uvedených důvodů. Postačí zde uvést, že její podstatou je zpochybnění konfiskace sporné nemovitostí podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a současně namítají, že Nejvyšší soud porušil právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i právo na zákonného soudce.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ač dovolání bylo z části nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, je ústavní stížnost včasná v celém rozsahu, neboť stěžovatelé byli poučeni o přípustnosti dovolání.
7. Ústavní soud od týchž stěžovatelů postupně obdržel řadu obdobných ústavních stížností, které závisely na srovnatelných skutkových skutečnostech a na vyřešení stejných právních otázek. Věc stěžovatelů vedená pod sp. zn. I. ÚS 1639/23
byla přitom právě z toho důvodu postoupena plénu Ústavního soudu, které o ní rozhodlo zamítavým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 10/24
ze dne 3. dubna 2024.
8. Plénum Ústavního soudu se v tomto nálezu přihlásilo ke své dlouhodobě ustálené judikatuře, a to ve shodě se senátními rozhodnutími sp. zn. III. ÚS 2130/17
ze dne 10. července 2017 a
sp. zn. II. ÚS 657/22
ze dne 7. března 2022. Ústavní soud přitom nemá žádný důvod se odchylovat od zde vyslovených závěrů, které plně dopadají i na nyní projednávaný případ.
9. Všechny argumenty stěžovatelů předložené v předchozí ústavní stížnosti (chybějícího přezkumu v plné jurisdikci, tvrzené nicotnosti konfiskačního výměru, nemožnosti zpochybnění konfiskace, porušení práva na zákonného soudce, chybného posouzení imunity státu, zásahu do osobnostních práv či porušení legitimní očekávání), které stěžovatelé zopakovali i v nynější věci, Ústavní soud posoudil jako nedůvodné. Tímto závěrem, jakožto právním názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu, je Ústavní soud vázán i v nynější věci (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud současně neshledal důvody pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 10/24
připomněl, že konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. podléhaly všechny osoby německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost, ledaže by se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československa. Ke konfiskaci docházelo s okamžitou platností a bez potřeby intabulace nabytím účinnosti dekretu dne 23. června 1945. O tom, zda jsou v konkrétním případě naplněny podmínky pro konfiskaci, v případě potřeby nebo na návrh deklaratorně rozhodovaly okresní národní výbory. Jejich závazné konfiskační výměry bylo možné právně zpochybnit pouze ve správním řízení, případně před správním soudem. Civilním soudům přitom nepříslušelo a nepřísluší je zpochybňovat či přezkoumávat.
11. Ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 10/24
tak civilní soudy postupovaly v souladu s ústavním pořádkem, když nevyhověly požadavku stěžovatelů, aby se zabývaly tvrzenými vadami konfiskačního výměru, kterým byl zůstavitel kategorizován. Námitky, že konfiskační výměr je nicotný, nejsou důvodné a vzhledem ke konstrukci dekretu ani relevantní. Navíc je třeba mít obecně na vědomí účinky plynutí času v kontextu restitučního zákonodárství (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005).
12. Ústavní soud dále zdůraznil, že konfiskaci sporných pozemků v roce 1945 nelze zpětně posuzovat z hlediska současných právních standardů, neboť byly konfiskovány před přijetím a účinností Listiny a Úmluvy. Stěžovatelé současně nemohou dovozovat legitimní očekávání nebo držbu ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stejně tak nepřisvědčil tvrzením, že soudy porušily právo stěžovatelů na ochranu soukromí a rodinný život.
13. Nosné stížnostní důvody, jakož i relevantní skutkové okolnosti jsou v nyní posuzované věci totožné. Ústavní soud proto následuje své výše nastíněné závěry vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24
. Námitka podjatosti vůči soudkyni Nejvyššího soudu Petře Kubáčkové, která v minulosti rozhodovala obdobnou věc u krajského soudu, přitom není důvodná. Nejvyšší soud zde plně následoval svou dřívější judikaturu v těchto věcech a okolnosti případu nezavdávají pochybnosti o nepodjatosti této soudkyně v subjektivním ani objektivním smyslu.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu