Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Ing. Lukáše Štěpánka, Ph.D., MSc., zastoupeného Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022 č. j. 20 Cdo 2624/2021-144, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
I
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. II
Okresní soud Praha-západ ve věci žalobce Zemědělského družstva "Agrofarma" v likvidaci (dále jen "žalobce") proti žalovanému Ing. Lukáši Štěpánkovi, Ph.D., MSc. (dále jen "stěžovatel"), o vyloučení nemovitých věcí z exekuce, rozsudkem ze dne 29. 6. 2020 č. j. 34 C 55/2019-91 v něm označené nemovité věci vyloučil z exekuce. Uzavřel, že žalobce prokázal, že má k nemovitostem, jež byly postiženy výkonem rozhodnutí, takové právo, které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí byl proveden a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro uspokojení stěžovatele.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2021 č. j. 20 Co 15/2021-124 rozsudek okresního soudu potvrdil (s tím, že budova bez čp/če - garáž na LV X1 k. u. Cholupice stojí na pozemku p. č. X2 namísto p. č. X3). Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a poukázal na to, že po prohlášení konkurzu na majetek povinného byly sice do konkursní podstaty sepsány i sporné nemovitosti, vůči nimž se však žalobce v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cml 103/2003 domohl jejich vyloučení z tohoto soupisu.
Tento závěr byl ostatně také aprobován Nejvyšším soudem i Ústavním soudem (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1128/09 ). Odvolací soud dovodil, že v případě, kdy soudy rozhodly o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní povahy, je obdobně nutno z téhož důvodu vyloučit je také ve smyslu § 267 o. s. ř. z exekučního řízení. V dané souvislosti poukázal na to, že soudy rozhodly o vyloučení sporných nemovitostí na základě vyřešení předběžné otázky o vlastnictví k nim tak, že toto právo svědčí žalobci.
Nadto již bylo pravomocně deklaratorně rozhodnuto (soudem schváleným smírem) o určení vlastnictví k jednotlivým přesně identifikovaným sporným nemovitostem ve prospěch žalobce, přičemž také stěžovatelova odpůrčí žaloba na určení neúčinnosti smíru byla pravomocně zamítnuta. Krajský soud konečně připomněl, že dostatečnost označení sporných nemovitostí shledal také Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1128/09
. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 237 o. s. ř. a § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. V prvé řadě poukázal na to, že odvolací soud pečlivě odůvodnil, proč vycházel z judikaturních závěrů Nejvyššího soudu, když žalobce měl navíc legitimní očekávání, že soudem bude uvedená předběžná otázka posouzena stejně. Ostatně například z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1687/17 plyne, že z pohledu účastníka řízení je poukaz na předchozí relevantní rozhodnutí soudu v obdobné věci zásadním argumentem, který má potenci konkrétní spor rozhodnout (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2588/16 , bod 12). Soud nemůže ignorovat argument účastníka řízení, kterým odkazuje na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí shodné právní otázky.
Dovolací soud také připomněl, že z obsahu dovolání nevyplývá, které konkrétní navrhované důkazy odvolací soud neprovedl, když současně platí, že sám soud rozhodne, které důkazy provede a které neprovede (což musí odůvodnit). K otázce nabytí vlastnického práva ke sporným (nedostatečně identifikovaným) nemovitostem dovolací soud připomněl závěry vyslovené soudy všech stupňů [v již zmíněném řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cml 103/2003, před Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26.
10. 2010 sp. zn. 29 Cdo 2463/2009 (když navíc ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 1128/09 )], ale také závěry státní arbitráže (rozhodnutí ze dne 19. 12. 1991 č. 21511/91/19). Současně také připomněl § 5 odst. 1 zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, podle něhož majetkem družstva se rozumí věci, k nimž má družstvo vlastnické právo a majetková práva, kterých družstvo nabylo. Ve vztahu k námitkám stěžovatele o neurčitém označení sporných nemovitostí připomněl závěr Ústavního soudu, že obecné soudy nerozhodovaly o nemovitostech jen obecně, neboť každá z nich byla ve výrocích napadených rozsudků dostatečně, zřetelně a nezaměnitelně označena.
III
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní procesní a skutkový stav souzené věci. Následně poměrně obsáhle poukázal především na nesprávné posouzení vlastnického práva a na jím tvrzené deficity v pozornosti věnované této otázce ze strany všech soudů. Obdobně také připomněl judikaturu dovolacího soudu týkající se nabývacího titulu, když tvrdil, že odvolací soud se naprosto od této judikatury odklonil. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl bez věcného posouzení, neboť pouze přebíral a odkazoval na rozhodnutí krajského soudu. Podle stěžovatele se civilní soudy vůbec nezabývaly jeho argumentací, dovolací soud ignoroval vlastní judikaturu týkající se náležitostí nabývacích titulů k vlastnickému právu k nemovitostem. Stěžovatel uvedl, že z této judikatury na počátku soudního řízení vycházel, avšak Nejvyšší soud ji z nevysvětlitelných důvodů vůbec nezohlednil. IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro svá rozhodnutí. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Pouhá polemika stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Civilní soudy a zvláště Nejvyšší soud přitom dostatečně vysvětlily důvody svého postupu a poukázaly na obsáhlou známou judikaturu.
Ústavní soud neshledal opodstatněným tvrzení stěžovatele o formalistickém či ignorujícím přístupu soudů (a Nejvyššího soudu především), neboť z odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů lze jasně dovodit, že soudy návrhy stěžovatele neignorovaly a dostatečně se s nimi vypořádaly.
Odůvodnění civilních soudů vycházejí z přehledně uváděných judikaturních závěrů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Jeden z podstatných aspektů souzené věci představuje také připomenutí žalobcova legitimního očekávání týkajícího se posouzení předběžné otázky, a to s poukazem nejen na předchozí relevantní rozhodnutí soudu v obdobné věci ale také s odkazem na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí shodné právní otázky a postupu soudů při dokazování. Ostatně argumentace stěžovatele obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly soudy a Nejvyšší soud především k příslušným rozhodnutím.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jimž soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů navíc zdůrazněnou v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Tuto argumentaci, která má současně dostatečnou oporu v judikatuře, Ústavní soud nemá důvod - z hlediska ústavnosti - korigovat. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů.
Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem.
Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, obsáhlá, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná. Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu