Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti obce SEDLEC, sídlem Sedlec 92, zast. JUDr. Petrem Pisarovičem, advokátem, sídlem nám. T.G. Masaryka, Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6.12.2012, č.j. 14 Co 605/2012-100, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6.12.2012, č.j. 14 Co 606/2012-104, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22.8.2012, č.j. 105 C 196/2012-49, a proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14.9.2012, č.j. 105 C 196/2012-65. za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla zrušení napadených výroků. Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 11 odst. 4:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny (tedy práva na ochranu majetku, jak vyplývá též z obsahu ústavní stížnosti, byť stěžovatelka nesprávně tvrdí, že v uvedených ustanoveních Listiny je zakotveno právo na soudní ochranu). Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří námitky proti předběžným opatřením, kterými jí byla uložena povinnost nenakládat s konkrétními nemovitostmi. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že povahou předběžného opatření se opakovaně zabýval a hodnotil jeho případný vliv na ústavně zaručená práva nebo svobody; přitom souhrnné závěry formuloval např. v usnesení sp.zn. III. ÚS 394/01 , v němž, kromě jiného uzavřel, že omezení dispozičního oprávnění předběžným opatřením nelze považovat za případ nuceného omezení vlastnického práva, na které se vztahuje čl. 11 odst. 4 Listiny; v podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění tohoto usnesení.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. dubna 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu