Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SG-SANACE s. r. o., sídlem Obchodní 3, Most, zastoupené Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem, sídlem Čsl. armády 2113/58, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2741/2023-330 ze dne 19. prosince 2023, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 17 Co 75/2022-306 ze dne 19. ledna 2023 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 113 C 10/2017-273 ze dne 13. ledna 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti JIPAKU s. r. o., sídlem Novosedlická 312, Dubí, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka jako zhotovitel a vedlejší účastnice jako objednatel spolu uzavřeli smlouvu o dílo na stavební práce, jež byly subdodávkou většího celku, jehož finálním investorem (objednatelem objednatele) byla obchodní společnost ČEZ Distribuce, a. s. ("investorka").
3. Žalobou podanou u Okresního soudu v Teplicích ("okresní soud") se stěžovatelka na vedlejší účastnici domáhala zaplacení ceny díla ve výši 522 000 Kč s příslušenstvím. Mezi stranami bylo sporné, zda bylo dílo řádně dokončeno. Strany si totiž ve smlouvě (čl. 2.3) ujednaly, že dílo se považuje za dokončené při předání ve smlouvě konkrétně specifikovaných dokumentů, mezi nimiž byl též "zápis o odevzdání a převzetí dokončené stavby (předávací protokol) oboustranně podepsaný".
4. Okresní soud (prvním) rozsudkem č. j. 113 C 10/2017-78 ze dne 31. října 2017 žalobě vyhověl. Vyšel z toho, že došlo k předání díla s výhradami. Dílo bylo předáno s drobnými vadami, které nebránily užívání díla. Vedlejší účastnice proto byla povinna uhradit stěžovatelce cenu díla.
5. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ústí nad Labem ("krajský soud") usnesením č. j. 17 Co 51/2018-119 ze dne 22. listopadu 2018 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud upozornil na to, že strany si ujednaly, že za dokončené dílo bude považováno pouze dílo, k němuž budou předány stanovené doklady. Okresnímu soudu vytkl, že se nevypořádal s tím, zda zápis ze dne 21. září 2016 lze považovat za předávací protokol požadovaný smlouvou o dílo. Krajský soud rovněž okresnímu soudu vytkl, že dostatečně neodůvodnil, proč považoval vady díla za pouze drobné a nebránící užívání díla.
6. Okresní soud po doplnění dokazování (druhým) rozsudkem č. j. 113 C 10/2017-209 ze dne 21. července 2020 žalobě znovu vyhověl. Za klíčové považoval, že vedlejší účastnice dílo dne 4. října 2016 předala investorce, proto je musela sama nejpozději tento den od stěžovatelky převzít.
7. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud usnesením č. j. 17 Co 176/2020-237 ze dne 8. června 2021 i druhý rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresnímu soudu vytkl, že i přes výslovný pokyn v předchozím usnesení se okresní soud nezabýval tím, zda bylo dílo protokolárně předáno a zda vady, které dílo mělo, byly pouze drobné a nebránící užívání díla, a tedy zda došlo k předání díla s výhradami.
8. Okresní soud po dalším doplnění dokazování napadeným (třetím) rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dosavadního řízení (výrok II). Z následné komunikace stran a ze zápisu ve stavebním deníku dne 22. září 2016 okresní soud učinil závěr, že dokument ze dne 21. září 2016 nelze považovat za protokol o předání, a proto s ohledem na nesplnění podmínek stanovených smlouvou o dílo nedošlo k dokončení díla a stěžovatelce tak nevznikl nárok na zaplacení ceny díla.
9. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem třetí rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech tohoto odvolacího řízení (výrok II). Podle krajského soudu nelze listinu ze dne 21. září 2016 považovat za protokol o předání dokončeného díla, neboť v něm chybí datum předání stavby pro legislativní ukončení stavby (datum fyzického předání stavby) i datum dokončení díla (datum uskutečnění zdanitelného plnění) a především jsou v něm vytčeny závady s tím, že stěžovatelka je odstraní a bude vyzvána k předání. Ze zápisu ve stavebním deníku ze dne 22. září 2016 krajský soud zjistil, že stěžovatelka uvedla, že vady vytčené předchozího dne již byly odstraněny a vyzvala vedlejší účastnici k převzetí díla. Z toho krajský soud usoudil, že ani stěžovatelka dne 22. září 2016 dílo nepovažovala za předané. Konečně krajský soud doplnil, že do listiny ze dne 21. září 2016 byla dopsána poznámka, že od tohoto dne běží penále podle smlouvy. Přitom mělo podle smlouvy jít o penále za prodlení s předáním díla, z čehož krajský soud usoudil, že vedlejší účastnice při podpisu této listiny neměla za to, že by dílo již bylo dokončeno a předáno.
10. Stěžovatelka podala dovolání, které formulovala jako dovolání proti napadenému rozsudku krajského soudu, napadenému rozsudku okresního soudu a proti usnesení krajského soudu č. j. 17 Co 176/2020-237 ze dne 8. června 2021.
11. Okresní soud usnesením č. j. 113 C 10/2017-326 ze dne 11. července 2023 odmítl dovolání stěžovatelky v rozsahu, v němž směřovalo proti usnesení krajského soudu č. j. 17 Co 176/2020-237 ze dne 8. června 2021 pro opožděnost.
12. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením zastavil řízení o dovolání proti napadenému rozsudku okresního soudu (výrok I), odmítl dovolání proti napadenému rozsudku krajského soudu (výrok II) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok III). Výrok I odůvodnil tak, že dovolání nelze podat proti rozhodnutí soudu prvního stupně a k řízení o takovém dovolání mu chybí funkční příslušnost. Výrok II odůvodnil tak, že stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto pro vady a zčásti též pro nepřípustnost.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popisuje dosavadní procesní vývoj. Nejvyššímu soudu vytýká, že neprojednal její námitky a zabýval se výlučně otázkou přípustnosti dovolání. Podle stěžovatelky se tak Nejvyšší soud vyhnul zabývání se podstatou hájitelné stížnosti. Nejvyšší soud se tak mimo jiné nezabýval stěžovatelčinou námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu. Podstatou oné námitky obsažené v dovolání bylo, že krajský soud nevypořádal její odvolací námitku.
14. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a je přípustná. Ústavní soud je k řešení ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je rovněž řádně zastoupena advokátem.
15. Námitky obsažené v ústavní stížnosti se z velké části míjejí s tím, jak je dovolací řízení v civilních věcech nastaveno. Ústavní soud přitom dospěl již dříve k závěru, že právní úprava dovolání je ústavně konformní, a to včetně požadavku, aby dovolatel v dovolání formuloval právní otázku a vymezil důvod přípustnosti dovolání [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
16. V dovolání, které je ve vyžádaném spise založeno na č. l. 314 až 319, stěžovatelka v úvodu podání uvádí, že uplatňuje důvod přípustnosti dovolání, který spočívá v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.
17. Podle § 237 občanského soudního řádu může být dovolání přípustné ze čtyř důvodů, přičemž všechny mají vztah k judikatuře Nejvyššího soudu. Právní otázka mohla být posouzena odchylně od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nebo dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena vůbec, nebo je judikatura Nejvyššího soudu ohledně této otázky rozporná, nebo již judikatura Nejvyššího soudu tuto otázku řešila, rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s tímto řešením, avšak Nejvyšší soud má změnit svou dosavadní rozhodovací praxi a otázku nově posoudit jinak.
18. Stěžovatelka uplatnila právě onen čtvrtý důvod přípustnosti. Její povinností (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu) potom bylo vysvětlit, jak byla otázka dosud Nejvyšším soudem řešena a jaké jiné řešení otázky nově navrhuje. To ovšem stěžovatelka neučinila. Z obsahu dovolání se jeví, že stěžovatelka pravděpodobně mylně interpretovala § 237 občanského soudního řádu tak, že jí umožňuje jako důvod přípustnosti dovolání uvést požadavek, aby Nejvyšší soud posoudil věc jinak než soud odvolací. Jak však stěžovatelce vysvětlil již Nejvyšší soud v napadeném usnesení, tuto možnost § 237 občanského soudního řádu neposkytuje.
19. Námitka, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, je námitkou jiné vady řízení, tou by se Nejvyšší soud mohl zabývat podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné pro řešení jiné z otázek předložených v dovolání.
20. Ani žádnou jinou pasáž obsaženou ve stěžovatelčině dovolání nebylo možno považovat za vymezení právní otázky a důvodu přípustnosti dovolání pro řešení této otázky. Nejvyšší soud proto neporušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu, odmítl-li její dovolání, aniž by o něm meritorně rozhodl.
21. Ač fakticky šlo o odmítnutí pro vady, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle napadeného usnesení též pro nepřípustnost. Ústavní soud proto posoudil rovněž ústavní stížnost směřující proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu.
22. Předmětem sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí bylo, zda došlo k řádnému dokončení a předání díla. Konkrétně šlo o to, zda byly splněny podmínky pro protokolární předání ujednané ve smlouvě. Sporné přitom bylo primárně to, zda konkrétní listinu bylo možno považovat za "zápis o odevzdání a převzetí dokončené stavby (předávací protokol) oboustranně podepsaný" vyjmenovaný v čl. 2 odst. 3 smlouvy o dílo.
23. Stěžovatelka kritizuje primárně to, že při posouzení významu tohoto dokumentu nevycházely soudy výlučně z toho, jaký text je v dokumentu uveden a že byl dokument podepsán oběma stranami, nýbrž přihlížely též k chování stran po podpisu tohoto dokumentu a zohlednily rovněž zápis ve stavebním deníku z následujícího dne. K tomu Ústavní soud dodává, že české soukromé právo, vyjma specifických případů jako jsou směnky či dokumentární akreditivy, dává přednost skutečné vůli účastníků právního jednání před formálním projevem této vůle (např. nález sp. zn. I. ÚS 337/21 ze dne 19. července 2022). Jestliže soudy pro interpretaci konkrétní listiny využily nejen samotnou listinu, ale též další důkazy, z nichž zjišťovaly vůli stran, činily tak v souladu s požadavky ústavního pořádku.
24. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně není znovu "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Argumenty popsané v napadených rozsudcích okresního soudu i krajského soudu, na jejichž základě usoudily, že nedošlo k protokolárnímu předání díla, jsou logické, a závěry soudů z ústavního hlediska obstojí.
25. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu