Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. MUDr. J. O., zastoupeného Mgr. Pavlem Palatickým, advokátem v Brně, Údolní 33, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR č.j. 28 Cdo 1169/2006-128 ze dne 23. 1. 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 20 Co 49/2005-117 ze dne 18. 10. 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces, práva na ochranu vlastnictví a právo na legitimní očekávání nabytí majetku spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel především tvrdí, že obecné soudy uvedená základní práva porušily svým postupem, který je nesprávnou interpretací jednoduchého práva ve zjevném rozporu s kogentním zněním zákona a odklonem od ustáleného výkladu práva.
Stěžovatel v postavení pronajímatele uzavřel s vedlejším účastníkem (UNIPROX, spol. s r.o.) jako nájemcem smlouvu o nájmu nebytových prostor. Předmětem nájmu byly čtyři kanceláře a sklad s příslušenstvím. Stavební určení prostor bylo doloženo rozhodnutím o změně užívání Úřadu městské části Brno - sever. Účelem nájmu bylo užívání pronajatých prostor jako kanceláře a skladu. Vedlejší účastník předčasně ukončil nájem bez udání důvodu a vznikl tak dluh na nájemném a ze smluvní pokuty ve výši 33.887,- Kč; ten byl předmětem soudního řízení a byl stěžovateli přiznán výše uvedeným rozsudkem soudu I.
stupně. Krajský soud v Brně vyšel z opačného názoru a vyslovil, že určující pro povahu nájemního vztahu byla povaha činnosti žalovaného (vedlejšího účastníka), který měl podle obchodního rejstříku zapsán jediný předmět podnikání - obchodní činnost. Pronajaté místnosti měly sloužit k této obchodní činnosti, přestože šlo o kanceláře a jako takové byly pronajaty. Krajský soud - podle názoru stěžovatele - násilně dovodil neplatnost předmětné nájemní smlouvy, neboť prostory údajně sloužily k poskytování obchodu a služeb a předchozí souhlas orgánu obce s uzavřením nájemní smlouvy zjevně nebyl získán.
V této souvislosti prý odvolací soud nepřípadně argumentoval rozsudkem velkého senátu NS ČR sp. zn. 31 Cdo 1895/2002 ze dne 20. 1. 2004, který však - podle názoru stěžovatele - dopadá výhradně na místnosti stavebně určené k poskytování obchodu a služeb a na prostory jiného stavebního určení se nevztahuje. Stěžovatel podal dovolání, v němž navrhl k řešení právní otázku, zda požadavek předchozího souhlasu příslušeného orgánu obce podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 116/1990 Sb."), je podmíněn stavebním určením nebytových prostor jako obchodních, nebo jen samotnou obchodní povahou činnosti nájemce nebytových prostor.
Dovolací soud se přiklonil k závěru, že stavební určení předmětných prostor není jediným rozhodujícím kritériem k řešení daného problému a dovolání stěžovatele zamítl.
Stěžovatel svůj názor, že ustanovení § 3 odst. 1 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb. může mít zákonem předvídané důsledky pouze pro smlouvu o nájmu nebytových prostor stavebně určených k provozování obchodu a služeb, opíral o řadu rozhodnutí obecných soudů a tvrdil, že právní názor vyslovený v napadených rozhodnutích odvolacího i dovolacího soudu nemá oporu v hmotném právu, v právní teorii ani v dosavadní četné judikatuře. Proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 20 Co 49/2005-117 ze dne 18. 10. 2005 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl. Uvedl, že žalovaný měl v obchodním rejstříku zapsán jako předmět podnikání jedinou činnost - koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje. Předmětná nájemní smlouva byla uzavřena dne 3.8. 1994 na dobu určitou 5 let. V této době neměl žalovaný jiný předmět podnikání. Pokud byly prostory pronajaty žalovanému jako kanceláře a sklad, je zřejmé, že měly sloužit právě k provozu této obchodní činnosti žalovaného.
Podle názoru krajského soudu nelze říci, že by se nejednalo o místnosti, které měly být užívány k provozování obchodu a služeb. Dále prohlásil, že na rozdíl od soudu I. stupně považuje rozhodnutí Úřadu městské části Brno - sever pouze za rozhodnutí o změně užívání původně existujícího bytu na nebytové podnikatelské prostory, nikoliv za předchozí souhlas tohoto orgánu s pronájmem nebytových prostor za účelem podnikání. Odvolací soud dovodil - i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR - že smlouva mezi oběma účastníky je absolutně neplatná.
Dále se vyjádřil k platbám za užívání předmětných prostor a uvedl, že původní platby představovaly původně sjednané nájemné, ale požadované částky jsou již spíše částkami nad základní nájem (úroky z prodlení, valorizace původně sjednaného nájemného a smluvní pokuta). Vzhledem k absolutní neplatnosti celé smlouvy jsou neplatná i ujednání týkající se smluvní pokuty a valorizace základního sjednaného nájemného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že tento soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže akcentoval předmět nájmu. V případě nájmu kanceláří a skladů nemohlo prý jít o provozování obchodu a služeb ve smyslu stavebního určení části nemovitosti, a proto předchozí souhlas obecního úřadu nebyl nutný. Nejvyšší soud ČR rozsudkem č.j. 28 Cdo 1169/2006-128 ze dne 23. 1. 2007 dovolání zamítl. K věci uvedl: "Zásadní právní otázkou věci zůstalo, zda pojem "místnosti určené k provozování obchodu a služeb" - a návazně pak požadavek předchozího souhlasu orgánu obce s nájemní smlouvou - má být interpretován jen tak, že v místnostech musí být prováděna obchodní činnost v bezprostředním kontaktu s obchodními partnery nájemce (resp. s jeho odběrateli), nebo zda má být zastáván výklad závislý též na povaze předmětu činnosti nájemce.
Dovolací soud se přiklání ke druhé z těchto variant, což zároveň znamená, že nepovažuje stavební určení předmětných prostor za jediné kritérium řešení této právní otázky. By-li jediným registrovaným předmětem činnosti žalovaného nájemce obchod spočívající v koupi a dalším prodeji zboží, pak byly pronajaté nebytové prostory užívány v příčinné souvislosti s obchodní činností nájemce. Nebylo podstatné, zda žalovaný v těchto prostorech prováděl administrativní (kanceláře) či skladovací činnost výhradně pod svou kontrolou či zda v nich též jednal se svými smluvními partnery.
Důležité je, že žalovaný mohl provozovat svou obchodní činnost s využitím obou z uvedených způsobů. Odporovalo by zásadě rovnosti postavení subjektů občanskoprávních vztahů, kdyby žalovaný, podnikající v oblasti dispozice se zbožím, nepotřeboval (s tvrzeným ohledem na povahu tohoto předmětu podnikání) vůbec souhlas obce k nájmu nebytových prostor."
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem vysloveným odvolacím a dovolacím soudem, neboť ten prý nevychází z hmotného práva a je v rozporu i s ustálenou judikaturou. Ústavní soud tento názor nesdílí. Po posouzení podstaty ústavní stížnosti dospěl k závěru, že přes tvrzení stěžovatele se jedná toliko o aplikaci podústavního práva, a to způsobem ústavně konformním. Stěžovatel své stanovisko podporuje řadou právních vět vyslovených v rozhodnutích obecných soudů; nelze však usuzovat, že ústavní stížností napadená konkrétní rozhodnutí jsou s těmito právními větami v rozporu.
Je třeba si totiž uvědomit, že nelze vycházet jen z prosté dikce právní věty, ale je nutno přihlédnout i k jednotlivostem a specifičnostem případů, z nichž byly právní věty odvozeny. Každý případ je nutno posuzovat samostatně a hodnotit jeho právní aspekty z hlediska platné právní úpravy. Pokud pak obecný soud dospěje k závěru, že jsou dány takové okolnosti, které odůvodňují právě určité rozhodnutí, nemůže použít rozhodnutí vydané v případě, který se v některých otázkách liší. I když české právo není založeno na precedentech, přesto lze - samozřejmě - obecná soudní rozhodnutí využít k vytvoření samostatného právního názoru, protože napomáhá výkladu běžného práva.
Na druhé straně se však nelze opřít o předchozí soudní rozhodnutí, jestliže jsou v konkrétním případě skutkové okolnosti odlišné.
Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy v rámci své kompetence vyložily podstavní právo a v jejich výkladu nelze shledat ústavněprávní rovinu, která by jím byla dotčena. Napadená rozhodnutí jsou logická a přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými a právními závěry, jež z něho soudy (krajský soud a Nejvyšší soud) vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení základního práva, jehož se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. srpna 2007
Vojen Güttler předseda senátu