Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky M. L., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 2843/2000-140 ze dne 6. 12. 2000 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích č.j. 2 C 671/94-127 ze dne 25. 8. 2000, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení vlastnického práva spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka je vlastnicí pozemků v k.ú. B., a to pozemku p.č. 378, vedeného nyní jako část pozemku p.č. 400, stavební parcely č. 157 a pozemku p.č. 378/2. Uvedené pozemky byly její matce vydány podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Původně pozemky užívalo J., které na stavební parcele č. 157 postavilo drůbežárnu. Později se uživatelem pozemků stala M., která na pozemku p.č. 378 zřídila dvě stavby a výběh pro bažanty. Podle tvrzení stěžovatelky všechny stavby na uvedených pozemcích byly postaveny bez stavebního povolení. Pozemky byly původně vydány stěžovatelčině matce, která je darovací smlouvou převedla na stěžovatelku. Ačkoliv je vlastnicí těchto pozemků, nemůže je prý užívat. Stěžovatelka proto podala žalobu proti uvedené myslivecké společnosti, jíž žádala, aby se tato společnost užívání dotčených pozemků zdržela. Obecné soudy však její žalobu zamítly.
Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutími obecných soudů došlo k nepřípustnému zásahu do jejího vlastnického práva, neboť je nesporně vlastnicí těchto pozemků, na nich jednak stojí stavby bez stavebního povolení, jednak M. užívá ještě další pozemek jako přístup ke stavbám. Rozhodnutím obecných soudů tak došlo ke zvýhodnění M., protože ta může i nadále bez jakýchkoliv omezení užívat pozemky ve vlastnictví stěžovatelky. Stěžovatelka souhlasí se závěrem obecných soudů, že došlo ke střetu vlastnických práv k pozemkům a vlastnických práv ke stavbám, avšak tento střet nelze - podle jejího názoru - řešit aplikací ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku v její neprospěch, zejména jestliže soudy legalizovaly užívání zemědělského pozemku jako přístupové cesty. M. může tak užívat pozemky stěžovatelky bez omezení, aniž by za takové užívání platila řádný nájem. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Vyjádření k ústavní stížnosti podal i Okresní soud ve Strakonicích, který nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Postupoval prý v souladu s čl. 11 Listiny a zdůraznil, že všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a je jim poskytována i stejná právní ochrana. Za této situace nebylo podle jeho názoru možné žalobě stěžovatelky vyhovět, protože by došlo k tomu, že stěžovatelka by dosáhla větší ochrany svých vlastnických práv než odpůrkyně. Navrhl proto, aby ústavní stížnost byla zcela zamítnuta a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Vyjádření k ústavní stížnosti podal též vedlejší účastník M. Ve svém vyjádření uvedl, že objekt bývalé drůbežárny byl postaven v padesátých letech a je řádně zapsán v katastru nemovitostí jako jeho vlastnictví. Výběh pro bažanty byl vybudován v letech 1978-79 a dvě další stavby v letech 1989-1991 na základě stavebního ohlášení. Kopaná studna byla vybudována v letech 1978-79 na základě stavebního povolení. Vedlejší účastník nepřistoupil na nájemné navrhované vlastnicí pozemků pro jeho naprostou nereálnost.
Předložil prý stěžovatelce řadu návrhů na přijatelné řešení (např. odkoupení pozemků, nájemné za minulá období ve výši 2,- Kč za 1 m2 a rok za zastavěné pozemky a 0,50,- Kč za 1 m2 a rok za ostatní pozemky, zřízení věcného břemene), leč stěžovatelka na žádný návrh nepřistoupila. Pokud stěžovatelka namítá nemožnost užívat pozemky v oplocené části, vedlejší účastník uvedl, že oplocená část zahrnuje pouze budovy a manipulační plochy mezi nimi a že oplocení je nezbytné z důvody ochrany chované zvěře a uskladněných krmiv a dalších materiálů.
Pokud jde o užívání pozemku parc. č. 378/2 k přístupu do areálu, vedlejší účastník tento pozemek používal jen proto, že stěžovatelka uzavřela pozemek p. č. 377, označený v katastru nemovitostí jako ostatní komunikace a od vybudování drůbežárny užívaný jako přístupová cesta. Teprve po upozornění stěžovatelky, že se uzavřením veřejné komunikace dopouští přestupku, umožnila opětovný průchod přes tento pozemek a od té doby vedlejší účastník přes pozemek p.č. 378/2 nechodí. Vedlejší účastník nesouhlasí s označením svých staveb jako tzv. černých, neboť pak by stavba nebyla zapsána v katastru nemovitostí.
Podle jeho názoru se nelze zdržet užívání pozemku, na kterém stavba stojí, neboť taková situace by znamenala neužívat stavbu a zbavit ji tak jejího funkčního účelu. Pokud stěžovatelka tvrdí, že vedlejší účastník nezaplatil nájem, týž uvádí, že nájem za užívání pozemků, který vznikl ze zákona od okamžiku vydání pozemků do okamžiku uplynutí výpovědní lhůty, zaslal matce stěžovatelky, která však peníze odmítla přijmout a vrátila ji zpět. Vedlejší účastník se domnívá, že učinil vše pro dosažení vzájemně přijatelné dohody o úpravě poměrů mezi vlastnicí pozemků a vlastníkem staveb.
Navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a dále vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č.j. 5 Co 2843/2000-140 ze dne 6. 12. 2000 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že ke vzájemnému střetu vlastnických práv stěžovatelky k pozemkům a vedlejšího účastníka ke stavbám na těchto pozemcích postavených došlo v důsledku restitučního řízení o zemědělském majetku s právní předchůdkyní stěžovatelky. Okresní úřad ve Strakonicích vydal pozemky, přestože si byl vědom, že se na nich nacházejí stavby ve vlastnictví vedlejšího účastníka.
Okresní úřad však usoudil, že se jedná o stavby drobné a jednoduché, nevyužil možnosti zřídit na vydávaných nemovitostech věcné břemeno a neuložil jiné opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků. Dodatečně už věcné břemeno nelze zřídit; pozemkový úřad uvedl, že vzájemné vztahy si vlastníci uspořádají podle obecně platných právních předpisů sami po nabytí právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu. Tento předpoklad se však nenaplnil. Účastníci řízení své vzájemné vztahy neuspořádali a proto soud I.
stupně zcela správně nevyhověl návrhu stěžovatelky, aby se vedlejší účastník zdržel zásahů do jejího vlastnického práva neoprávněným užíváním jejich pozemků chůzí, jízdou a parkováním vozidel. Odvolací soud se ztotožnil i s tím, že prvý soud při právním zdůvodnění rozsudku užil ustanovení § 3 občanského zákoníku. Situaci, kdy pozemkový úřad opomenul ve svém rozhodnutí omezit práva restituentky k vydávaným pozemkům věcným břemenem užívání přístupu k nemovitostem, nemůže nyní stěžovatelka využívat k návrhu na zákaz toho, že vedlejší účastník užívá její pozemky.
O případném dodatečném povolení nebo odstranění staveb a též o omezení vlastnického práva stěžovatelky za účelem zřízení přístupu vedlejšího účastníka k jeho stavbám může rozhodnout pouze příslušný správní úřad.
Ústavní soud si rovněž vyžádal informaci o stavu řízení o odstranění staveb M. od Městského úřadu Blatná, odboru výstavby a územního plánování. Ze sdělení tohoto orgánu bylo zjištěno, že Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodnutím č.j. KUJCK 15681/2004 OUPI/Bu ze dne 19. 8. 2004 zrušil rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu v Blatné č.j. O7/2531/04/VK ze dne 6. 4. 2004, kterým bylo nařízeno odstranění staveb výběhů a dvou skladů a byl zamítnut návrh na odstranění stavby bývalé drůbežárny, a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Krajský úřad v podstatě uvedl, že stavební úřad fakticky neumožnil účastníkům seznámit se s podklady pro rozhodnutí věci a že dále musí dát vlastníku nepovolené stavby prostor, aby učinil vše potřebné k tomu, aby nepovolená stavba mohla být dodatečně povolena.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala ochrany svého vlastnického práva proti jeho omezování ze strany vedlejšího účastníka jako vlastníka staveb na těchto pozemcích postavených. Obecné soudy dospěly k závěru, že v předmětné věci dochází ke střetu práva na ochranu vlastnického práva dvou subjektů - práva stěžovatelky jako vlastnice pozemků na to, aby pozemky mohla nerušeně užívat, a práva vedlejšího účastníka jako vlastníka staveb na jejich užívání. Za daného právního stavu, kdy se střetává vlastnické právo dvou vlastníků, obecné soudy právem dovodily, že v tomto konkrétním případě nelze jednomu z nich poskytnout větší míru ochrany než druhému; vyhověním návrhu stěžovatelky by byl totiž vedlejší účastník výrazně omezen ve výkonu jeho vlastnického práva.
Podle přesvědčení Ústavního soudu vzaly soudy správně v úvahu i specifické okolnosti případu, kdy správní orgán vydal právní předchůdkyni stěžovatelky pozemky, aniž by byl řešil zajištění práv vlastníka staveb, jež na vydaných pozemcích již dříve stály (formou věcného břemene či jiným vhodným způsobem). Jestliže obecné soudy aplikovaly - v této situaci - ustanovení § 3 občanského zákoníku - neboť v opačném případě by byl výkon vlastnického práva stěžovatelky znemožňující vedlejšímu účastníku užívání nemovitosti v rozporu s dobrými mravy - lze podle názoru Ústavního soudu akceptovat tento přístup i z hlediska ústavnosti; vždy je totiž třeba chápat ochranu základních práv a svobod toho, kdo ústavní stížnost podává, v proporcionálním poměru k nutné ochraně základních práv a svobod ostatních účastníků soudního řízení. Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy tomuto požadavku v souzené věci dostály.
Z obou napadených rozsudků je dále zřejmé, že obecné soudy nepovažovaly za potřebné vyčkávat výsledku správního řízení, v němž je řešena otázka odstranění staveb vedlejšího účastníka zbudovaných na pozemcích, jež byly později vydány právní předchůdkyni stěžovatelky. Tento přístup lze obecným soudům stěží vytknout. Je totiž zřejmé, že správní řízení, které probíhá již od roku 2000, bude ještě trvat delší dobu. Pokud správní orgán zjistí, že stavby vedlejšího účastníka byly postaveny v rozporu se stavebním povolením a nařídí jejich odstranění, nebude dále vlastnické právo stěžovatelky k pozemkům řešeno.
Toliko v opačném případě bude třeba upravit vzájemné poměry mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem. Je tedy nasnadě, že v této fázi věci obecné soudy zasáhnout nemohly, neboť právem vycházely ze stavu, který existoval v době jejich rozhodování a který - zatím - trvá dosud. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky k porušení základního práva stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1, 4 Listiny zjevně nedošlo. Ústavní soud pro úplnost připomíná, že správní řízení o odstranění staveb stále probíhá, takže stěžovatelka má možnost - i v rámci něho - svá práva náležitě uplatňovat.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu