Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2010, č. j. 0 P 262/2000-182, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. 1. 2011, č. j. 70 Co 460/2010-245, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti uvedených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Matka dětí Š. H. navrhla zvýšení výživného na částku 3.500,- Kč měsíčně pro nezl. T. a 3.000,- Kč pro nezl. T., tedy celkem na 6.500,- Kč měsíčně s účinky od 1. 11. 2006. Okresní soud návrhu matky napadeným rozsudkem vyhověl a výživné zvýšil z částky 1.500,- Kč měsíčně pro T. na 3.500,- Kč a z částky 1.300,- Kč pro T. na 3.000,- Kč, s účinky od 1. 9. 2009. Současně rozhodl o dluhu za dobu minulou od 1. 9. 2009 do 31. 5. 2010 v celkové výši 33.300,- Kč tak, že stěžovatel je povinen dluh uhradit do jednoho měsíce od doručení rozsudku. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil především tím, že potřeby dětí výrazně vzrostly. Pokud jde o stěžovatele, pak soud zohlednil, že se mu sice narodila dcera N. a že jeho manželka pobírá pouze rodičovský příspěvek, leč přesto dovodil, že jeho příjem ze zaměstnání včetně cestovních náhrad mu dovoluje platit nově stanovené výživné. Soud uzavřel, že cestovní náhrady tvoří součást stěžovatelovy mzdy a že jde o pravidelný příjem vyplácený mu zaměstnavatelem, takže ke zlepšení jeho poměrů došlo. Průměrná měsíční mzda otce činí kolem 10.000,- Kč a cestovní náhrady představují aktuálně téměř 26.000,- Kč měsíčně. Zlepšily se však i poměry matky, která pracuje jako úřednice u Krajského soudu v Olomouci a její výdělek v letech 2008, 2009 a v lednu a v únoru 2010 činil 13.934,- Kč, 14.299,- Kč a 16.664,- Kč. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že výživné pro nezl. T. zvýšil s účinností od 13. 11. 2006 do 18. 12. 2007 na 3.500,- Kč měsíčně, s účinností od 19. 12. 2007 do 31. 8. 2009 na 2.500,- Kč, s účinností od 1. 9. 2009 nadále na 3.500,- Kč. Pro nezl.T. pak výživné zvýšil s účinností od 13. 11. 2006 do 18. 12. 2007 na 3.000,- Kč měsíčně, s účinností od 19. 12. 2007 do 31. 8. 2008 na 2.000,- Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2008 nadále na 3.000,-Kč měsíčně. Současně soud vyčíslil nedoplatek na výživném za dobu minulou od 13. 11. 2006 do 31. 1. 2011, neboť zohlednil i stěžovatelem uhrazenou částku 33.300,- Kč dle rozsudku okresního soudu, na 46.780,- Kč pro nezl. T. a 48.701,-Kč pro nezl. T. s tím, že lhůtu splatnosti stanovil na 6 měsíců od doručení rozsudku. Krajský soud převzal jako správní skutková zjištění okresního soudu. Doplnil však dokazování a zjistil, že v době od března do prosince 2010 zaměstnavatel stěžovateli vyplatil na cestovních náhradách průměrně 25.873,- Kč měsíčně při přepočtu zaměstnavatele z EUR v kurzu dle ČNB. Soud dále vyšel ze zjištění, že stěžovatelova manželka 20. 12. 2010 ukončila mateřskou dovolenou a nastoupila do zaměstnání s předpokládaným příjmem asi 13.000,- Kč měsíčně. U matky nezletilých zjistil soud příjem za totéž období ve výši průměrně 18.200,- Kč s tím, že od 1. 1. 2011 se matce jako státnímu zaměstnanci příjem sníží. Dále zjistil, že přítel P. N. platí matce 6.000,- Kč na domácnost a že příjem z pronájmu bytu činí 7.000,-Kč měsíčně, leč je to příjem její matky. U syna soud uvedl, že navštěvuje II. ročník víceletého gymnázia a dcera T. chodí do 3. ročníku ZŠ. Krajský soud uzavřel, že okresní soud sice správně zvýšil výživné, leč měl tak učinit již od 13. 11.
2006, neboť při srovnání poměrů účastníků v době posledního rozhodování o výživném s poměry v době, která přezkumu podléhá, došlo ke kvalifikované změně poměrů již k datu 13. 11. 2006. Soud uvedl, že stěžovatel při posledním rozhodování dosahoval čistého příjmu 6.976,- Kč měsíčně a na cestovních náhradách pobíral 7-12.000,- Kč měsíčně, z čehož ušetřil 2-3.000,- Kč měsíčně. V roce 2006 pak stěžovatel měl čistý příjem 8.522,- Kč a na cestovních náhradách pobíral průměrně 29.917,- Kč, což je dle soudu kvalifikovaná změna v jeho poměrech odůvodňující zvýšení výživného. Cestovní náhrady tvoří prý podstatnou část otcova příjmu a již v roce 2004 byl otec schopen ušetřit z nich téměř 40 %. Proto je dle soudu třeba zvýšit výživné již od 13. 11. 2006. Za další změnu poměrů považuje soud narození stěžovatelovy dcery N. a nástup jeho manželky na mateřskou dovolenou, což soud zohledňuje nižším zvýšením výživného. Za další změnu - jako důvod zvýšení výživného - pokládá soud nástup nezl. T. do 1. třídy ZŠ od 1. 9. 2008 a nástup nezl. T. na gymnázium od 1. 9. 2009.
V konkrétnostech namítá zejména následující.
Podle názoru stěžovatele obecné soudy neměly zahrnuty cestovní náhrady do jeho příjmových poměrů relevantních pro stanovení výživného. To by bylo možné jen tehdy, pokud by se prokázalo, že náhrady nebyly spotřebovány v zahraničí. Závěr soudů, že stěžovatel značnou část náhrad v zahraničí nespotřebuje, nemá dle stěžovatele oporu v žádném z provedených důkazů. Pokud sám v roce 2004 uvedl, že se mu daří z tehdy vyplácených náhrad 2-3 tisíce ušetřit, pak to vyplývalo z tehdejší organizace práce; stěžovatel nejezdil do zahraničí na tak dlouho a nepřetržitou dobu, ale jen na několik dnů; nejezdil také do zemí, do nichž jezdí dnes (Německo, Holandsko a Francie) a kde jsou životní náklady v porovnání se zbytkem Evropy velmi vysoké. Neměl v té době zdravotní potíže a i proto se mu dařilo ušetřit asi 20-25 % náhrad. Dále je dle stěžovatele "v hrubém poměru s právem" právní názor odvolacího soudu, že pokud by stěžovatel - při vědomí vyživovacích povinností, výše své čisté mzdy a platebních povinností - spotřeboval v zahraničí veškeré cestovní náhrady, pak by se bez důležitého důvodu vzdal majetkového prospěchu, jak to má na mysli § 96 odst. 1 věta druhá zákona o rodině.
Stěžovatel dále uvedl, že soudy nedostatečně přihlédly k jeho vyživovacím povinnostem k dceři N. a k manželce a nevzaly náležitě v úvahu, že se poměry matky výrazně zlepšily.
Stěžovatel konečně navrhl, aby Ústavní soud vykonatelnost napadených rozhodnutí odložil.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Proto Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí soudů obecných.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně zasahují některé ze základních práv či svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. jsou-li v rozporu s obecně uznávanými zásadami spravedlnosti.
Co do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy, je namístě připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše uvedenému vymezení jeho postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu, ať již při vytváření skutkového základu tak i při právním posouzení věci, jmenovitě co do možností a schopností stěžovatele plnit spornou výši vyživovací povinnosti, v dané věci splněny nejsou.
Ústavní soud pokládá za přiléhavé - ke vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé - dodat následující.
Ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963, o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o rodině") [co do rozhodných hledisek "odůvodněných potřeb" oprávněného a "schopností, možností a majetkových poměrů" povinného] je příkladem normy s tzv. relativně neurčitým předpokladem (hypotézou), jejíž výklad vystihuje požadavek stanovit - a to jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze mít - podle povahy případu - za nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že definovaný pojem vymezená kritéria ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kritéria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta). Jen v případě zjevného excesu je důvod k zásahu Ústavního soudu, neboť teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli; přitom není samo o sobě rozhodné, že význam těch kritérií, která soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Nad tento rámec je namístě respektovat meze zákonem otevřené možnosti soudního uvážení (srov. obdobné usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2007,
sp. zn. III. ÚS 622/06
).
Uvažovaný exces však v napadených rozhodnutí nalézt nelze. Opak ostatně netvrdí ani stěžovatel, jestliže argumentuje převážně v rovině "správnosti" interpretace a aplikace z pozice práva podústavního.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Za tohoto stavu odmítl Ústavní soud i návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu