a č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“ ) Vinařský fond, zřízený zákonem č. 115/1995 Sb., o vinohradnictví a vinařství, roz- hodoval podle $ 18f odst. 8 tohoto zákona o odvodech za víno uvedené poprvé do oběhu v jediné instanci. Samotná skutečnost, že má přitom postupovat podle záko- na č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, který mj. upravuje i řízení o odvolání (5 48 a násl.), nezaložila žádnému správnímu orgánu pravomoc rozhodovat 0 odvo- lání proti jeho platebním výměrům; k tomu by bylo třeba výslovné kompetenční normy. O takovou neexistující pravomoc nemohl ani vzniknout spor. Soud proto odmítne [$ 99 písm. a) s. ř. s.] kompetenční žalobu, kterou se žalobce domáhá urče- ní pravomoci k tomuto rozhodování správnímu orgánu.
C.) Konečně se soud zabýval tím, zda tu skutečně existuje záporný kompetenční spor, jak žalobci tvrdí - tedy zda oba žalované správní úřady shodně popírají svou pravo- moc rozhodnout o odvoláních žalobců proti platebním výměrům Fondu. Tomuto tvrzení žalobců však soud nepřisvědčil; vedly jej k to- mu následující úvahy. Samotný Fond, přezkoumání jehož roz- hodnutí se žalobci domáhali, byl zřízen záko- nem č. 50/2002 Sb., s účinností k 10. 3. 2002, novelizujícím vinařský zákon. V novém $ 18a vinařského zákona byl Fond označen jako právnická osoba, která hospodaří s vlastním majetkem; v postavení orgánu veřejné moci pak Fond měl rozhodovat jednak o odvodech výrobců a dovozců za víno uváděné poprvé do oběhu a o odvodech pěstitelů za každý hektar vinice ($ 18f odst. 1 a 8 zákona), jed- nak o poskytnutí podpory na výsadbu a ob- novu vinic a na výrobu a propagaci odbytu vín ($ 18g odst. 1, 2 a $ 18h zákona).
V novém $ 18f vinařského zákona bylo konkrétně sta- noveno, v jaké výši mají být fondu placeny odvody za víno uváděné poprvé do oběhu (odst. 1 písm. a)] a v jakých lhůtách (odst. 2), jakož i to, kdo (odst. 3) a jakým formálním po- stupem (odst. 4) je povinen tak činit. Fondu byla dále založena oprávnění pro účely kon- troly placení odvodů (odst. 7). Konečně býl stanoven procesní režim řízení o odvodech: při správě odvodů měl Fond postupovat po- dle zákona o správě daní a poplatků, tj. daňo- vého řádu (odst. 8).
Tímto přehledem je veškerá úprava odvo- dů do Fondu a řízení o nich podle dřívějšího vinařského zákona vyčerpána. Žalobci se mý- lí, pokud z citovaného $ 18f odst. 8 dovozují, že v jejich věci by mělo proběhnout řízení o odvolání (protože daňový řád takové řízení upravuje). Ustanovení $ 18f odst. 8 je svou povahou procesní normou; tento druh nor- my stanoví pravidla pro postup, jímž mají být 878 uplatňována práva či ukládány povinnosti ve formálním řízení (zde jde zároveň o normu odkazující, která neformuluje vlastní kon- krétní pravidlo, ale využívá pravidel uprave- ných v jiném právním předpisu).
Tím se liší od norem hmotněprávních, které upravují práva a povinnosti svých adresátů, a od no- rem kompetenčních, které stanoví pravomoc či působnost připadající buď konkrétnímu or- gánu (příkladem z oblasti správy daní a poplat ků může být Ministerstvo financí), nebo jedno- mu z okruhu orgánů vymezených shodnými obecnými znaky (v daňovém řádu jde typicky 0 „správce daně“ nebo „odvolací orgán“). Každý z těchto druhů norem tak upravuje odlišný aspekt věci - tedy kdo (kompetenční norma), jak (procesní norma) a o čem (hmot- něprávní norma) má rozhodovat.
Pro rozho- dování určitého orgánu v konkrétní věci je zapotřebí všech tří těchto norem. Je samo- zřejmě nesmyslné, aby byla stanovena kom- petence a procesní postup orgánu, který ale po hmotněprávní stránce nemá o čem rozho- dovat; stejně tak kompetentní orgán, které- mu byly svěřeny určité hmotněprávní otázky, nemůže rozhodovat bez toho, že by mu k to- mu právo stanovilo pravidla postupu v řízení. Do třetice - i pokud je upravena určitá oblast hmotných práv a povinností, jakož i postup, kterým se o nich má rozhodovat, rozhodová- ní není možné, pokud zákon neoznačuje or- gán k rozhodování příslušný.
To je právě případ rozhodování o odvolá- ní ve věci odvodů za víno uvedené poprvé do oběhu, jehož se žalobci domáhají. Vinařský zákon ve své části čtvrté upravil povinnost těch výrobců a dovozců vína, kteří v kalen- dářním roce uvedou do oběhu víno v množ- ství větším než 1 000 litrů, zaplatit na účet Fondu odvody ve výši 1 Kč z každého litru všech druhů vín uvedených poprvé do obě- hu [$ 18f odst. 1 písm. a) zákona]. Pravomoc k rozhodování o odvodech svěřil zákon Fon- du ($ 18a odst. 2 zákona), a ohledně proces- ních pravidel pro rozhodování Fondu odká- zal na daňový řád ($ 18f odst. 8 zákona).
Jsou tu tedy přítomny všechny tři potřebné druhy norem; je zřejmé, kdo má rozhodovat, o čem i jak. Všechny tři normy však fungují jen ve vzájemné souvislosti a nemohou být používá- ny nezávisle na sobě; to, že Fond (a právě jen Fond, a žádný jiný orgán) postupuje při roz- hodování o odvodech podle daňového řádu, neznamená, že se tento předpis uplatní ve vě- cech odvodů podle vinařského zákona v celé své šíři. Je to právě naopak: daňový řád po- slouží jen při rozhodování Fondu a tam, kde je to pro Fond při jeho činnosti zapotřebí.
Fond rozhoduje o odvodech v první instanci; je to ale zároveň instance jediná. Skutečnost, že fond postupuje podle daňového řádu, neu- vádí v život celý systém opravných prostřed- ků zde upravený. Dřívější vinařský zákon ne- stanovil, kdo by měl rozhodovat o případných odvoláních proti platebním výměrům Fondu; chybí tu tedy kompetenční norma, bez níž žádné rozhodování není možné. K určení orgánu, který by měl rozhodovat o odvoláních proti rozhodnutím Fondu, se nelze dobrat ani „důslednou aplikací“ daňo- vého řádu, jíž se dovolává Krajský soud v Br- ně ve svých usneseních.
Krajský soud staví své závěry na tom, že Fond při rozhodování o odvodech vystupuje jako správce daně, a proti rozhodnutí správce daně je přípustné odvolání; o odvolání pak rozhoduje orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správci da- ně, a tím je Ministerstvo financí jakožto orgán s nejvyšší kompetencí z hlediska ústřední státní správy v oblasti daní. Tato argumenta- ce ovšem neobstojí. Ministerstvu nemůže za- ložit příslušnost k rozhodování pouhý fakt, že Fond je orgánem s celorepublikovou působ- ností, a žádný níže postavený orgán než mi- nisterstvo tedy nepřichází v úvahu.
Krajský soud argumentuje i tím, že vinařský zákon jako zvláštní zákon nestanoví příslušnost k rozho- dování o odvolání žádnému z orgánů Fondu; proto se podle něj uplatní obecná příslušnost plynoucí z daňového řádu jako zákona obec- ného. Daňový řád jako předpis převážně pro- cesního charakteru, a jmenovitě jeho $ 50 odst. 1 (,... odvolacím orgánem je orgán nej- blíže vyššího stupně nadřízený správci daně, který rozhodnutí vydal“), však nelze použít pro určování příslušnosti tam, kde vůbec ne- jsou kompetenčními normami upraveny hie- rarchické stupně a vztahy nadřízenosti a pod- řízenosti.
To je právě případ Fondu, který sto- jí stranou hierarchické sítě orgánů podléhají- cích nejrůznějším ústředním orgánům státní správy (v případě správy daní jde typicky o soustavu územních finančních orgánů s Mi- nisterstvem financí na vrcholu). Kromě toho vinařský zákon říká výslovně, že podle daňového řádu má při rozhodování o odvodech postupovat Fond. Z toho plyne jednak to, že procesní pravidla daňového řá- du se použijí právě jen pro účely rozhodová- ní Fondu a ta, která na rozhodování Fondu dopadat z povahy věci nebudou, se neužijí (typicky tedy ustanovení o řádných a mimo- řádných opravných prostředcích, která při- padají v úvahu jen tam, kde jsou k dispozici alespoň dvě instance).
Dále je z toho nutno usoudit, že pravidla daňového řádu mají vy- tvářet rámec pro postup Fondu v řízení, niko- li však učinit z něj správce daně, jak to dovo- zuje krajský soud. „Správcem daně“ je totiž orgán věcně příslušný ke správě „daně“ ve smyslu legislativní zkratky $ 1 odst. 1 daňové- ho řádu. Odvod podle dřívějšího vinařského zákona do rozsahu tohoto pojmu nespadá, protože není příjmem ani státního rozpočtu, ani rozpočtu některého z územních samos- právných celků, státních fondů nebo Národ- ního fondu.
Žalobcům nelze vytýkat, že přesto napad- li platební výměry Fondu odvoláními, neboť výměry je k tomu přímo nabádaly v poučení. Těchto poučení se však nelze dovolávat, ne- boť byla nesprávná a zavádějící. Sám Fond to svým postupem mlčky připustil: jakkoli totiž žalobcům v poučeních sdělil, že ve věci mo- hou podat odvolání, na jejich odvolání reago- val přípisem vysvětlujícím, že tu není žádný odvolací orgán. Domněnka o pravomoci Ministerstva ze- mědělství, kterou zastávají sami žalobci, pak není podložena o nic více než závěry krajské- ho soudu o pravomoci Ministerstva financí.
Odvolacím orgánem se ústřední orgán státní správy nestává jen na základě pouhé skuteč- nosti, že jiný orgán s celorepublikovou pů- sobnosti, který však není orgánem ústřed- ním, vydal rozhodnutí v oblasti spadající do působnosti onoho ústředního orgánu a po- 879 1912 stupoval přitom podle procesního předpisu, který mj. upravuje odvolací řízení. I ve vztahu k Ministerstvu zemědělství chybí kompetenč- ní norma, která by mu zakládala povinnost rozhodovat o odvolání proti rozhodnutím Fondu ve věcech odvodů podle vinařského zákona.
Pravomoc k rozhodnutí o odvolání podle vinařského zákona tak nemá ani Ministerstvo financí, ani Ministerstvo zemědělství, a ani žádný jiný orgán, protože tu není potřebná kompetenční norma. Rozhodování ve dvou stupních správního řízení, a nikoli ve stupni jediném, je převládajícím jevem; neexistuje však, jak to ve svých usneseních naznačuje kraj- ský soud, jakési „právo na dvoustupňový správ- ní proces“, jehož by se žalobci s úspěchem moh- li dovolávat (srov. č. 1409/2007 Sb. NSS). Sluší se dodat, že nový vinařský zákon již pověřil úkoly odvolacího orgánu pro řízení o odvo- dech do Vinařského fondu představitele jed- noho z orgánů Fondu, a sice předsedu Rady Fondu ($ 31 odst. 6 nového vinařského záko- na).
V řízeních o odvodové povinnosti vznik- lé do dne účinnosti tohoto nového zákona, tj. do 28. 5. 2004, je však třeba postupovat podle dosavadní úpravy ($ 43 odst. 6 zákona), tj. po- dle dřívějšího vinařského zákona; ten potřeb- né ustanovení postrádal. (...) 1912 Kárná řízení ve věcech soudců: zahlazení kárného opatření k $ 24 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění účinném do 30. 9. 2008% k čl. VI. bod 4. zákona č. 314/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soud- cích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o sou- dech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zá- stupců, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění po- zdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů Bylo-li soudci uloženo kárné opatření před 1.
10. 2008, hledí se na něj po uplynu- tí jednoho roku od právní moci tohoto rozhodnutí jako by nebyl pro kárné provi- nění stíhán ($ 24 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění účinném do 30. 9. 2008, ve spojení s předchodným ustanovením čl. VI bod 4. zákona č. 314/2008 Sb.), a uložení této sankce nelze považovat v případném dalším kárném řízení při ukládání kárného opatření za přitěžující. (Podle rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20.
5. 2009, čj. 11 Kss 1/2008-45) Věc: Předseda Okresního soudu v Táboře proti Zdeňku P. o návrhu na zahájení kárného říze- ní proti soudci. Dne 21. 10. 2008 byl Nejvyššímu správní- mu soudu doručen návrh předsedy Okresní- ho soudu v Táboře na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti soudce proti Mgr. Zdeňku P., předsedovi senátu tamního sou- du. Kárným návrhem mu bylo kladeno za vi- nu spáchání kárného provinění podle $ 87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soud- » S účinností od I.
10. 2008 ustanovení změněno zákonem č. 314/2008 Sb. 880 cích), kterého se měl dopustit tím, že 1) ve věci 13 T 122/2007 od 5. 5. 2008 do současné doby nenařídil hlavní líčení; 2) ve věcech 13 T 132/2005 a 13 T 158/2006, které byly Kraj- ským soudem České Budějovice, pobočka v Táboře, zrušeny a soudu vráceny 1. 2. 2006, nařídil hlavní líčení až 19. 9. 2008, přičemž obě věci byly dne 29. 2. 2008 spojeny; 3) ve věci 13 T 163/2007 odvolání okresního stát- ního zástupce, které bylo doručeno soudu 12.
2. 2008, postoupil krajskému soudu až 23. 9. 2008. Z uvedených skutečností navrho- vatel dovozuje, že kárně obviněný soudce při výkonu funkce narušil důstojnost soudcov- ské funkce a ohrozil důvěru v nezávislé, ne- stranné a spravedlivé rozhodnutí, a navrhl mu za to uložit kárné opatření spočívající ve snížení platu o 20 % na dobu pěti měsíců dle $ 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb. Navrhovatel navrhl provést důkaz výše uvedenými spisy, u nichž došlo k nečinnosti, dále soudu předložil kopie následujících pí- semností: výtku ze dne 26.
11. 2002, rozhod- nutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. 1 Ds 15/04, výtku ze dne 2. 6. 2006, výtku ze dne 4. 7. 2008. Z obsahu uvedených příloh především vyplývá, že navrhovatel dne 26. 22. 2002 vyt- kl kárně obviněnému soudci, že důsledně ne- postupoval dle $ 181 odst. 3 trestního řádu, nepředkládal spisy předsedovi soudu k pro- dloužení lhůty k nařízení hlavního líčení a nevyužíval plně jednací dny k nařizování hlavních líčení. Současně však bylo vzato v potaz, že obviněný soudce byl v té době krátce po nástupu na trestní oddělení, proto mu byly zjištěné nedostatky pouze vytknuty a nebyly posouzeny jako závažná kárná provi- nění.
Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2004, sp. zn. 1 Ds 15/04, byl kár- ně obviněný soudce uznán vinným, že ve 12 věcech překročil stanovené lhůty pro nařízení hlavního líčení a v 54 případech nevyhotovil rozhodnutí ve lhůtách stanovených záko- nem, za toto kárné provinění mu byla uděle- na důtka. Dále mu navrhovatel dne 2. 6. 2006 vytkl průtahy ve vypracování soudních roz- hodnutí v celkem 3 věcech. Dne 4. 7. 2008 by- ly kárně obviněnému soudci navrhovatelem též vytknuty průtahy v nařizování (v celkem 9 věcech) a ve vyhotovování a vypravování rozhodnutí (v 17 věcech).
Žádná z věcí, za je- jichž průtahy byla kárně obviněnému soudci udělena výtka, není totožná s těmi, v nichž na- vrhovatel označil nečinnost soudce za kárné provinění. Při ústním jednání navrhovatel doplnil, že k průtahům v předmětných věcech nemu- selo dojít, pokud by jej Mgr. Zdeněk P. požá- dal o prodloužení lhůty k provedení úkonů, neboť se jednalo o složitější věci, a bylo by mu vyhověno. Uvedl, že Mgr. Zdeňka P. pova- žuje za dobrého soudce a přeje si, aby nadále zůstal soudcem Okresního soudu v Táboře.
Mgr. Zdeněk P. při výslechu k dotazu kár- ného senátu uvedl, že si je průtahů v dotyč- ných věcech vědom, nemá žádné objektivní důvody, proč k nim došlo, nelze ani uvést, proč právě v těchto věcech nebyly učiněny úkony v zákonem stanovené lhůtě. V ostat- ních věcech postupoval řádně, bez průtahů. Svých pochybení lituje a je odhodlán se jich v budoucnu vývarovat. Kárný senát Nejvyššího správního soudu rozhodl, že Mgr. Zdeněk P., předseda senátu Okresního soudu v Táboře, je vinen, že v ob- dobí od 13.
2. 2008 do 20. 10. 2008 jako soud- ce Okresního soudu v Táboře při rozhodování jemu přidělených trestních věcí postupoval v rozporu s povinností rozhodovat bez průta- hů, upravenou $ 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., a v rozporu s požadavkem trestní věci projednávat co nejrychleji, upraveným $ 2 odst. 4 trestního řádu, neboť 1) překročil v $ 181 odst. 3 trestního řádu stanovenou lhů- tu pro nařízení hlavního líčení nebo učinění jiného úkonu směřujícího k rozhodnutí věci, a to v trestní věci sp. zn. 13 T 122/2005 ode dne 6.
5. 2008 do 20. 10. 2008, ve spojených věcech sp. zn. 13 T 132/2005 a sp. zn. 13 T 158/2006 ode dne 1. 3. 2008 do 18. 9. 2008; 2) ve věci sp. zn. 13 T 163/2007 byl bezdů- vodně nečinný při předložení odvolání stát- ního zástupce odvolacímu soudu od 13. 2. 2008 do 23. 9. 2008; tedy zaviněně porušil povinnosti soudce stanovené v $ 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. a ohrozil důvěru ve spra- vedlivé rozhodování soudů. Tím spáchal kár- 881 1912 né provinění podle $ 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. Za to mu uložil podle $ 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb. kárné opatření - důtku.
Z odůvodnění: Z připojených spisů, jimiž kárný soud provedl důkaz, vyplynula následující zjištění a závěry: 1) 13 T 122/2007 (navrhovatelem vytýka- ná nečinnost od 5. 5 2008 do doby podání kárného návrhu): 14. 6. 2007 - obžaloba do- šlá soudu, 2. 7. 2007 - výzva obžalovanému ke zvolení obhájce, 2. 7. 2007 - nařízení hl. líče- ní na 30. 8. 2007, 17. 8. 2007 - odročení hl. lí- čení z 30. 8.2007 na 21.9. 2007, 21. 9. 2007 - hl. líčení - odročení na 9. 11. 2007 (výslech svědka), 15. 10. 2007 - výslech svědka v místě jeho bydliště, 9.
11. 2007 - hl. líčení - vyne- sen rozsudek, 28. 12. 2007 - vyhotoven roz- sudek, předán k vypravení, 10. 1. 2008 - od- volání st. zástupkyně, 31. 1. 2008 - odvolání obžalovaného, 7. 2. 2008 - předložení odvo- lání KS, 17. 4. 2008 - rozhodnutí KS o zrušení rozsudku OS, 5. 5. 2008 - doručení rozhod- nutí krajského soudu Okresnímu soudu v Tá- boře, 18. 9.2008 - žádost o poskytnutí zprávy Č. hydrometeorolog. ústavu, 18. 9. 2008 (chybně označeno 2007) - pokyn k doručení rozsudku KS účastníkům. Závěr: nečinnost od 5.5.2008 do 20.
10. 2008 2) 13 T 132/2005 a 13 T 158/2006 - spo- jeny dne 29. 2. 2008 ke společnému projed- nání (dle navrhovatele nečinnost od 1. 3. 2008 do 19. 9. 2008): a) 13 T 132/2005: 15. 8. 2005 - obžaloba došla soudu - obvinění J. M., M. S., P. Š., 16. 2. 2006 - hlavní líčení - odročeno na 30. 3. 2006, z 30. 3. 2006 - odročeno na 18. 5. 2006, dále odročeno na 18. 5. 2006, na 10. 8. 2006, 10. 8. 2006 - hlavní líčení - odročeno na ne- určito, 10. 8. 2006 - usnesení o vyloučení vě- ci obž. Martina S. k samostatnému projedná- ní, nadále vedeno pod 13 T 158/2006, 21.
6. 2007 - hlavní líčení - vynesen rozsudek, 29. 8. 2007 - vyhotoven rozsudek, předán k vypravení, 6. 9. 2007 - odvolání státní zá- stupkyně, 27. 11. 2007 - předložení odvolání 882 KS, 17. 1. 2008 - veřejné zasedání KS, zrušení rozsudku OS, 29. 2. 2008 - usnesení o spoje- ní s 13 T 132/2005, 18. 9. 2008 - nařízení hl. líčení na 13. 11. 2008, b) 13 T 158/2006: 15. 8. 2005 - obžaloba ve věci 13 T 132/2005, 10. 8. 2006 - vylouče- ní M. S. ze společného projednávání, nadále vedeno pod 13 T 158/2005, 30.
4. 2007 - na- řízení hl. líčení na 15. 6. 2007, 15. 6. 2007 - hl. líčení, odročeno za účelem pátrání po poby- tu, 24. 8. 2007 - nařízení hl. líčení na 13. 9. 2007, 13. 9. 2007 - hl. líčení, vynesen zpro- šťující rozsudek, 2. 11. 2007 - vyhotoven roz- sudek, předán k vypravení, 12. 11. 2007 - od- volání státní zástupkyně, 27. 11. 2007 - předložení odvolání KS, 17. 1. 2008 - veřejné zasedání KS, rozsudek OS zrušen, 29. 2. 2008 - usnesení o spojení s 13 T 132/2005, 18. 9. 2008 - nařízení hl. líčení na 13.
11. 2008. Zá- věr: nečinnost od 1. 3. 2008 do 17. 9. 2008 3) 13 T 163/2007 (dle navrhovatele ne- činnost od 13. 2. 2008 do 23 9. 2008): 23. 8. 2007 - obžaloba, 19. 9. 2007 - hlavní líčení, 25. 10. 2007 - pokračování v hlavním líčení, 16. 11. 2007 - pokračování v hlavním líčení, vynesení rozsudku, 31. 1. 2008 - vyhotovení rozsudku, pokyn k odeslání, 12. 2. 2008 - soudu doručeno odvolání st. zástupkyně, 28. 8. 2008 - usnesení - přiznání nároku na nutnou obhajobu, 28. 8. 2008 - urgence po- stoupení spisu odvolacímu soudu od obhájce obžalovaného, 23.
9. 2008 - odvolání předlo- ženo krajskému soudu Závěr: nečinnost od 13. 2. 2008 do 23. 9. 2008 Z pracovního hodnocení předsedy Okres- ního soudu v Táboře ze dne 18. 5. 2009 bylo zjištěno, že Mgr. Zdeněk P. byl přidělen k vý- konu soudcovské funkce k Okresnímu soudu v Táboře ode dne 7. 2. 2001. Zpočátku půso- bil na civilním oddělení, od roku 2002 mu byla přidělena trestní agenda. Věci jsou mu přidělovány rovnoměrně jako ostatním soud- cům na trestním úseku. V roce 2007 napadlo Mgr. Zdeňku P. 255 věcí, vyřídil 293 věcí s 327 osobami; v roce 2008 napadlo 236 věcí, vyřídil 280 věcí s 302 osobami.
Navrhovatel jeho činnost porovnal s ostatními trestními soudci Okresního soudu v Táboře, z nichž lze činnost Mgr. P. srovnávat s Mgr. Milenou V. (rok 2007: nápad 203 věcí, výkon: 210 věcí, 231 osob; rok 2008: nápad 236, výkon 269 vě- cí, 301 osob); dále s Mgr. Petrem Č. (rok 2007: nápad 237 věcí, výkon 250 věcí, 270 osob). Navrhovatel dále poukázal na výtky udělené Mgr. Zdeňku P. kvůli nedostatkům při vyřizo- vání agendy (pozn. soudu: jejich obsah kon- statován výše) a na rozhodnutí kárného sená- tu Vrchního soudu v Praze z roku 2004, který jej uznal vinným kárným proviněním (pozn. soudu: též viz výše).
Okresní státní zástupky- ně v Táboře podala dne 11.9. 2008 na činnost Mgr. P. stížnost, týkající se průtahů ve věcech, které jsou předmětem tohoto kárného řízení. Jiné stížnosti proti rozhodování tohoto soud- ce nebyly vzneseny, dle navrhovatele Mgr. Zdeněk P. dodržuje při rozhodovací činnosti zásady důstojného chování a vedení trestního řízení, jeho charakterové a morální vlastnosti jsou na dobré úrovni. Dle navrhovatele je Mgr. Zdeněk P. po odstranění zjištěných nedostat- ků schopen vykonávat funkci soudce.
Kárný návrh je dle svého obsahu vyme- zen počátečním obdobím nečinnosti soudce od 13. 2. 2008 (počátek vytváří nečinnost ve věci 13 T 163/2007) do doby podání kárného návrhu, tj. do 20. 10. 2008, kdy stále pokračo- vala nečinnost ve věci 13 T 122/2007. Subjek- tivní i objektivní lhůty pro podání kárného návrhu byly u všech zmíněných věcí zachová- ny, neboť nečinnost v žádné z nich nebyla ukončena před 21. 4. 2008, tj. 3 měsíce od okamžiku, kdy se navrhovatel dozvěděl o kár- ném provinění (v důsledku nesdělení tohoto okamžiku navrhovatelem kárný soud považo- val za tento okamžik podání kárného návr- hu).
Zachování tříleté objektivní lhůty ($ 9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb.) je z výše uvede- ných okolností zřejmé, neboť období nečin- nosti soudce před podáním kárného návrhu nepřekročilo ani jeden rok. K časovému vymezení skutku v návrhu kárný senát podotýká, že navrhovatel zde uvedl u věcí 13 T 132/2005 a 13 T 158/2006 nesprávné datum vydání zrušovacího roz- hodnutí krajským soudem, tj. 1. 2. 2006, na- místo 17. 1. 2008. Toto pochybení však nemě- lo vliv na vymezení skutku soudem, neboť k nečinnosti ve věci došlo až po spojení obou uvedených věcí, tj. po 29.
2. 2008. Dále je vhodné konstatovat, že uložení výtky navrho- vatelem dne 4. 7. 2008 nezaložilo v dané věci překážku ne bis in idem, neboť předmětem uvedené výtky nebyly nedostatky při projed- návání věcí 13 T 122/2007, 13 T 132/2005, 13 T 158/2006 ani 13 T 163/2007. Z obsahu jednotlivých spisů bylo zjištěno, že v nich skutečně k nečinnosti ze strany Mgr. Zdeňka P. docházelo, a to zřejmě z důvo- du jeho občasné nesoustředěnosti, případně nedostatkům při organizaci práce. Vznik prů- tahů v řízení je proto třeba přičítat zavinění soudce.
V hodnoceném období nebyly zjiště- ny objektivní překážky, které by soudci bráni- ly provedení potřebných procesních úkonů v označených spisech v zákonem stanovené lhůtě, případně které by mu bránily v podání žádosti předsedovi soudu k prodloužení Ihů- ty pro provedení těchto úkonů dle $ 181 odst. 3 trestního řádu. V případě nečinnosti ve věci 13 T 163/2005, kdy nebylo krajskému soudu po dobu sedmi měsíců předloženo odvolání, se jednalo výslovně o opomenutí, neboť provedení tohoto jednoduchého úkonu nic nebránilo.
Z pohledu vymezení skutku, ve kterém kárný soud shledává kárné provinění podle $ 87 zákona č. 6/2002 Sb. (viz níže), byla pro- to ve výroku o vině označena zaviněná nečin- nost soudce při projednávání všech kárnou žalobou označených spisů. Při právním posouzení skutkových zjiště- ní uvážil kárný soud následující: Podle $ 87 zák. č. 6/2002 Sb. je kárným proviněním zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, ne- stranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.
Vzhledem k výše uvedeným skutkovým zjištěním je zřejmé, že v dané věci nedošlo ze strany Mgr. Zdeňka P. k narušení důstojnosti soudcovské funkce, kárný senát se proto za- měřil na to, zda jeho jednání naplnilo některý ze zbývajících znaků kárného provinění. Zákon č. 6/2002 Sb. v $ 79 odst. 1 stanoví jako jednu ze základních povinností soudce 883 1912 povinnost rozhodovat v přiměřených lhů- tách bez průtahů. Ustanovení $ 80 odst. 1 stejného zákona pak stanoví povinnost soud- ci vykonávat svou funkci svědomitě.
Soudce se při jejím výkonu musí zdržet všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. K obsahu této povinnosti se podrobně vyjádřil kárný senát Vrchního soudu v Olomouci v rozhod- nutí sp. zn. 1 Ds 7/2005 ze dne 9. 5. 2005, kde uvedl: „Tato právní povinnost nachází na úseku trestního soudnictví odraz v ustano- vení f 2 odst. 4 trestního řádu, které stanoví, že orgány činné v trestním řízení musí trest- ní věci projednávat co nejrychleji a s plným Šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvamí o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána.
V tomto směru je nezbytné odkázat zejména na závazky vyplývající pro stát, který soud v řízení reprezentuje, z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), které každému (resp. obviněnému) garantují prá- vo na rozhodnulí věcí v přiměřené době. Zá- sada rychlosti řízení upravená zněním v f 2 odst. Á tr. Ť je v řízení před soudem konkreti- zovaná požadavkem, aby soud bo podání obžaloby, nevyčkávaje dalších návrhů, po- stupoval tak, aby řízení směřovalo k roz- hodnutí věci, včetně výkonu rozhodnulí (S 181 odst. 2 trestního řádu).“ Jak vyplývá z provedeného dokazování, Mgr.
Zdeněk P. takto ve svých označených trestních věcech nepostupoval. V období, které vymezil kárný soud, neprováděl proces- ní úkony, které by vedly k meritornímu ukon- čení věcí, přestože mu byly tyto nedostatky již v minulosti předsedou soudu vytknuty. Ač- koli Mgr. Zdeňku P. nebránily žádné objektiv- ní okolnosti k urychlenému ukončení těchto nevyřízených věcí, přesto s označenými spisy nepracoval způsobem, který by byl z pohledu požadavků $ 79 odst. 1 a $ 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. žádoucí.
Jak již bylo konstatová- no výše, nečinnost v předmětných věcech by- la Mgr. Zdeňkem P. zaviněna, toto zavinční se 884 váže i k porušení právní povinnosti, kterou má uloženu $ 79 odst. 1, resp. i $ 80 odst. 1 zá- kona č. 6/2002 Sb. Porušení citovaných právních povinností ($ 79 odst. 1, $ 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.) se v posuzované věci neprojevuje v tom, že by jejich následkem bylo ohrožení důvěry v nezávislé a stejně tak i nestranné rozhodo- vání soudů. Podle $ 87 zákona č. 6/2002 Sb. je však kárným proviněním též zaviněné poru- šení povinností soudce, jimiž soudce ohrožu- je důvěru ve spravedlivé rozhodování.
Pojem spravedlivého rozhodování soudů zahrnuje i rozhodování soudů ve lhůtách, které odpo- vídají povaze a závažnosti jednotlivých věcí. Pokud tedy soudce v řízení nečiní úkony v odpovídajících lhůtách, je toto jednání způ- sobilé ohrozit důvěru ve spravedlivé rozho- dování soudů, a to i pokud se nedostatky tý- kají pouze malého počtu věcí. Nevyřízení konkrétní věci v odpovídající lhůtě (bez exi- stence objektivní překážky takového stavu) ne- gativně zasahuje účastníky sporu, z jejichž pohledu nejsou průtahy omluvitelné pouka- zem na skutečnost, že se jednalo o ojedinělý exces při jinak řádné Činnosti soudce.
Kárný soud se tedy po provedeném řízení ztotožnil s právním hodnocením navrhovate- le ohledně posouzení jednání Mgr. Zdeňka P., neboť jeho zaviněné pochybení vykazuje zna- ky kárného provinění ve smyslu $ 87 zákona * č. 6/2002 Sb. Při úvaze o právních následcích kárné od- povědnosti Mgr. Zdeňka P. vycházel kárný soud především ze zjištěného stupně závaž- nosti kárného provinění, přihlédl i k poznat- kům charakterizujících osobu kárně stíhané- ho soudce při výkonu jeho funkce. Z tohoto pohledu lze konstatovat, že svým charakte- rem je zaviněná nečinnost vždy závažným proviněním.
Při úvaze o volbě konkrétního kárného opatření je však nutno přihlédnout k četnosti věcí, v nichž k průtahům došlo, a k době jejich trvání. V dané věci se jednalo o menší počet věcí, celková doba nečinnosti nebyla v řádech let, ale měsíců. Kárný senát přihlédl též ke skutečnostem vyplývajícím z pracovního hodnocení Mgr. Zdeňka P. vy- pracovaného navrhovatelem, dle něhož vý- kon tohoto soudce v roce 2007 a 2008 mírně převyšoval všechny ostatní soudce trestního úseku, navrhovatel sám uvedl, že se jedná o kvalitního soudce, jehož činnosti si cení.
Po- zitivně Ize hodnotit postoj Mgr. Zdeňka P., kte- rý se k nedostatkům uvedeným v kárném ná- vrhu doznal, neuchyloval se k hledání zástupných důvodů pro svou nečinnost, nao- pak se snažil sebekriticky pojmenovat její pří- činy, což je předpokladem k jejich odstranění. Nelze pominout skutečnost, že Mgr. Zde- něk P. byl na nedostatky při vyřizování věcí ze strany navrhovatele v minulosti upozor- něn. Uložení výtky z roku 2002 již nemá s projednávanou věcí časovou souvislost, avšak výtku uloženou navrhovatelem v roce 2006 lze považovat v rámci úvah o kárném opatření za přitěžující okolnost, neboť soud- ce byl na svou povahou stejné nedostatky upozorněn, včetně poučení, že opakování těchto nedostatků bude posuzováno jako kár- né provinění.
Projednání výtky ze dne 4. 7. 2008 však dle názoru kárného senátu nelze přičíst jednoznačně pouze k tíži soudce. Ne- činnost ve všech zde projednávaných trest- ních věcech v době uložení výtky trvala, a vy- vstává proto otázka, proč tyto nedostatky nebyly též jejím předmětem, přičemž nelze vyloučit předpoklad, že by v takovém přípa- dě došlo k jejich odstranění a ke dni podání kárného návrhu již mohl být negativní stav napraven. Dále se kárný senát musel vypořádat s tím, zda při ukládání kárného opatření lze přihlížet ke skutečnosti, že byl Mgr.
Zdeněk P. shledán vinným kárným proviněním rozhod- nutím Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Ds 15/04, ze dne 19. 11. 2004, či je na něho nut- no z důvodu zahlazení kárného opatření dle $ 24 zákona č. 7/2002 Sb. hledět, jako by ne- byl pro kárné provinění stíhán. Dle současné- ho znění uvedeného ustanovení účinného od 1. 10. 2008 se kárné opatření zahlazuje po uplynutí 5 let od právní moci rozhodnutí o uložení kárného opatření. Dle přechod- ných ustanovení k ČL IV zákona č. 314/2008 Sb., bod 4., se však ustanovení citovaného $ 24 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění účinném od 1.
10. 2008, vztahuje pouze na rozhodnutí o uložení kárného opatření, které bylo ulože- no ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Z uvedeného vyplývá, že kárná opatření ulo- žená rozhodnutími vydanými do 1. 10. 2008 se zahlazují ve lhůtě 1 roku, jak původně sta- novil $ 24 zákona č. 7/2002 Sb., pětiletá Ihůta pro zahlazení platí pro kárná opatření ulože- ná po 1. 10. 2008. Mgr. Zdeňku P. bylo přede- šlé kárné opatření uloženo rozhodnutím ze dne 19. 11. 2004, proto se na něj dle $ 24 zá- kona č. 7/2002 Sb., ve znění účinném do 30.
9. 2008, ve spojení s přechodným ustano- vením čl. IV bod 2. zákona č. 314/2008 Sb. ke dni zahájení tohoto kárného řízení hledělo, jako by nebyl pro kárné provinění stíhán, a tuto skutečnost nelze považovat při ukládá- ní kárného opatření za přitěžující. Zákon č. 6/2002 Sb. upravuje v $ 88 odst. 1 kárná opatření, která lze v závislosti na závaž- nosti kárného provinění soudci uložit. Dle $ 9 odst. 2 věta poslední zákona č. 7/2002 Sb. není senát kárného soudu návrhem na ulože- ní kárného opatření vázán.
Přestože navrho- vatel navrhl uložení kárného opatření dle $ 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., tj. snížení platu soudce, dle názoru kárného se- nátu pro uložení tohoto druhu sankce nepo- skytoval kárný návrh a skutečnosti zjištěné v průběhu řízení oporu. Kárný senát při úva- ze o uložení konkrétního kárného opatření vzal v úvahu výše uvedené polehčující okol- nosti na straně Mgr. Zdeňka P., a dospěl k zá- věru, že v posuzovaném případě je odůvod- něno užití kárného opatření dle $ 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., tj. sankce v po- době důtky.
885 1913 1913 Mezinárodní ochrana: k pojmu „pronásledování“ k $ 2 odst. 7 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákonů č. 217/2002 Sb. a č. 222/2003 Sb.» Od samotného zákonného požadavku registrace náboženské skupiny podle právního řádu země původu žadatele o mezinárodní ochranu a vynucování této re- gistrace zákonem dovolenými a zároveň přiměřenými prostředky je třeba odlišovat taková případná represivní jednání bezpečnostních složek či jiných orgánů veřejné moci v zemi původu vůči členům dané náboženské skupiny, která jsou zcela zjev- ným excesem ze sféry zákonem dovolených opatření (např. brutální fyzické násilí, resp. hrozba vykonstruovaných obvinění ze závažné trestné činnosti) a která záro- veň mohou podle konkrétních okolností buďto samostatně, nebo na kumulativním základě dosáhnout intenzity pronásledování ve smyslu $ 2 odst. 7 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
a) Jaroslav Š. - BOHEMIA a b) Společnost s ručením omezeným Šimek Bohemia proti 1) Ministerstvu financí a 2) Ministerstvu zemědělství o určení pravomoci mezi ústřední-