Objektem deliktního jednání, jímž prodávající zneužije svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch, a poruší tak ce- nové předpisy (6 2 odst. 3 a $ 15 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách), je cenová regulace; naproti tomu objektem jednání, jímž soutěžitel poruší zákaz zneužití do- minantního postavení (6 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže), je funkční hospodářská soutěž; jde tak o dvě odlišné skutkové podstaty, jichž se přitom delikvent může dopustit i v jednočinném souběhu. Pravomoc posti- hovat prvé z uvedených jednání náleží Energetickému regulačnímu úřadu jakožto ce- novému kontrolnímu orgánu v oblasti energetiky [6 2c písm. a) zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen], zatímco pravomoc k postihu druhého jednání má Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ($ 22 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže). Každé z popsaných deliktních jednání spočívá v po- rušení jiné povinnosti, a mezi ústředními správními úřady, které o těchto poruše- ních rozhodují, tak nemůže vzniknout kladný kompetenční spor ve smyslu $ 97 odst. 2 s. ř. s.; kompetenční žaloba v takové věci je tedy nepřípustná [$ 99 písm. a) s. ř. s.].
Objektem deliktního jednání, jímž prodávající zneužije svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch, a poruší tak ce- nové předpisy (6 2 odst. 3 a $ 15 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách), je cenová regulace; naproti tomu objektem jednání, jímž soutěžitel poruší zákaz zneužití do- minantního postavení (6 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže), je funkční hospodářská soutěž; jde tak o dvě odlišné skutkové podstaty, jichž se přitom delikvent může dopustit i v jednočinném souběhu. Pravomoc posti- hovat prvé z uvedených jednání náleží Energetickému regulačnímu úřadu jakožto ce- novému kontrolnímu orgánu v oblasti energetiky [6 2c písm. a) zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen], zatímco pravomoc k postihu druhého jednání má Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ($ 22 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže). Každé z popsaných deliktních jednání spočívá v po- rušení jiné povinnosti, a mezi ústředními správními úřady, které o těchto poruše- ních rozhodují, tak nemůže vzniknout kladný kompetenční spor ve smyslu $ 97 odst. 2 s. ř. s.; kompetenční žaloba v takové věci je tedy nepřípustná [$ 99 písm. a) s. ř. s.].
C.) Konečně se soud zabýval tím, zda tu skutečně existuje kladný kompetenční spor, jak žalobce tvrdí — tedy zda si oba úřady oso- bují pravomoc vydat rozhodnutí „o tomtéž právu nebo povinnosti téhož účastníka říze- ní“ve smyslu $ 97 odst. 2 s. ř. s.; zjistil však, že kompetenční spor tu není dán. Jakkoli totiž žalobce snáší argumenty pro to, že oba úřady rozhodovaly o tomtéž, není tomu tak. Cenová regulace, jíž je v oblasti energetiky pověřen ERÚ, a ochrana hospodářské soutěže, ke kte- ré je povolán ÚOHS, sledují prosazení odliš- ných cílů; to, že oba úřady jsou při plnění svých úkolů nadány sankční pravomocí, ještě nesvědčí o kompetenčním sporu. Nutno po- dotknout, že právě tato dvojí sankční pravo- moc je pro žalobce nepřijatelná: proti tomu, že ERÚ v návaznosti na výsledky kontroly prováděné u žalobce závazně stanovil ceny plynu dvěma cenovými rozhodnutími, žalob- ce nic nenamítá. ERŮ jako ústřední správní úřad pro výkon regulace v energetice vykonává působnost při uplatňování, regulaci, sjednávání a kon- trole cen v oblasti energetiky [$ 2c písm. a) zákona ČNR č. 265/1991 Sb., o působnosti or- gánů České republiky v oblasti cen]. Jakožto cenový kontrolní orgán je oprávněn a povinen - pro případ, že prodávající zneužije svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch, a poru- ší tak cenové předpisy ($ 2 odst. 3 a $ 15 odst. 3 zákona o cenách) - uložit prodávajícímu po- kutu ve výši neoprávněně získaného majetko- vého prospěchu, pokud jeho výše přesáhne 1 000 000 Kč [$ 17 odst. 1 písm. a) zákona o cenách]. Naproti tomu Úřad pro ochranu hospodářské soutěže je ústředním orgánem státní správy pro podporu a ochranu hospo- dářské soutěže proti jejímu nedovolenému omezování [$ 1 odst. 1 zákona č. 273/1996 Sb., o působnosti Úřadu pro ochranu hospodář- ské soutěže (dále jen „zákon o působnosti ÚOHS“)] a jeho úkolem je mj. vytvářet pod- mínky pro podporu a ochranu hospodářské soutěže [$ 2 písm. a) zákona o působnosti ÚOHS]. Za tím účelem může ÚOHS uložit po- kutu ($ 22 odst. 2 zákona o ochraně hospo- dářské soutěže) soutěžiteli, který porušil zá- kaz zneužití dominantního postavení podle $ 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Základní žalobcova premisa, na níž je postavena celá žaloba, spočívá v tom, že ERŮ je nadán komplexní pravomocí k ochra- ně hospodářské soutěže v oblasti energetiky, a že pravomoc ÚOHS se tedy v této oblasti ne- uplatní; tato premisa je však nesprávná. Hranici mezi pravomocemi obou orgánů naznačuje již rozdíl mezi formulacemi „podpo- ra a ochrana hospodářské soutěže“ (ÚOHS) a „podpora hospodářské soutěže“ (ERÚ - srov. $ 17 odst. 3 energetického zákona). Za- 301 1517 tímco „podpora“ je v jistém smyslu doplňko- vou činností směřující do budoucna - formou „správní politiky“, při níž správní orgán spíše než svou vrchnostenskou pravomoc uplatňu- je ekonomické nástroje, „ochrana“ v sobě za-. hrnuje i možnost ex post hodnotit minulé dě- je, napravovat jejich následky a případně povolávat jejich původce k odpovědnosti. Spíše než tyto dvě odlišné formulace však svědčí o odlišných úkolech obou úřadů syste- matický pohled na zákony upravující jejich činnost. ERÚ svěřuje jedinou sankční pravo- moc právě $ 17 odst. 1 zákona o cenách ve spojení s $ 17 odst. 8 písm. g) energetického zákona. Podle těchto ustanovení ukládá ERÚ pokutu za spáchání jediného úzce vymezené- ho správního deliktu podle $ 2 odst. 3 zákona o cenách. Sankční pravomoc ÚOHS je napro- ti tomu podstatně širší: ke zneužití dominant- ního postavení podle $ 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže může dojít mnoha různými způsoby - ostatně i výčet zde obsažený je jen demonstrativní. Hospodářskou soutěž narušuje mj. i jedná- ní spočívající ve vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu [$ 11 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně hospodářské soutěže], tedy například i jedná- ní prodávajícího spočívající ve vynucování nepřiměřených prodejních cen. To může při- pomínat skutkovou podstatu správního de- liktu podle $ 2 odst. 3 zákona o cenách - ovšem opravdu jen připomínat. Nejde - jak žalobce tvrdí - o speciální skutkovou podsta- tu ve vztahu ke skutkové podstatě upravené v $ 11 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně hos- podářské soutěže, protože v tomto ustanove- ní zákona o cenách se vůbec neupravuje zá- sah do hospodářské soutěže (jejíž ochrana je naopak důvodem reprobace jednání podle $ 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže). Zákon o cenách ve svém $ 2 odst. 3 brání tomu, aby se prodávající neoprávněně obohacoval v důsledku stanovení nepřiměře- ně vysoké ceny. Nezbytným předpokladem pro to, aby se prodávající takového jednání vůbec mohl dopustit, je pochopitelně jeho určité (silné) hospodářské postavení (ekono- micky nevýznamnému subjektu by trh takové 302 jednání nedovolil); toto jednání pak s ohle- dem na ekonomickou sílu prodávajícího mů- že mít i dopad na celkové poměry na trhu, a tedy i na hospodářskou soutěž. To jsou však ekonomické předpoklady a ekonomické do- pady jednání v rozporu se zákonem o cenách; skutečnost, že určité deliktní jednání může být umožněno podobnými ekonomickými okolnostmi a může vyvolávat podobné eko- nomické účinky jako jiné deliktní jednání, ještě neznamená, že se jedná v právním smys- lu o dvě totožná jednání, resp. že jedno z nich (zde: prodej za cenu zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk) je zvláštním projevem druhého (zde: zneužívání hospo- dářského postavení), případně speciální skutkovou podstatou, která vylučuje aplikaci skutkové podstaty obecné. [Nehledě k tomu, že ÚOHS vymezil žalobcův delikt jako zneužití dominantního postavení „podle f 11 odst. I“ zákona o ochraně hospodářské soutěže, aniž citoval konkrétní písmeno - a samotný popis skutku svědčí o tom, že (u nejde o jednání po- dle písm. 4), nýbrž o jednání, které pro svou komplexnost nemohlo být podřazeno pod žádné z písmen daného ustanovení.] Není-li vztah speciality dán mezi $ 2 odst. 3 zákona o cenách a $ 11 odst. 1 písm. a) záko- na o ochraně hospodářské soutěže, tím méně je dán - jak žalobce dovozuje - mezi energe- tickým zákonem a mezi zákonem o ochraně hospodářské soutěže jako celkem. ERÚ nemá pravomoc k ochraně hospodářské soutěže na trhu s plynem: při výkonu regulace může sou- těž pouze podporovat - tj. přijímat taková opatření, která jsou s to do budoucna zlepšit soutěžní prostředí, nikoli ukládat sankce za narušování hospodářské soutěže. Ona „pod pora“ souvisí i s tím, že soutěžní prostředí na trhu energetiky bude zhusta málo rozvinuté a bude třeba je teprve dotvářet a pozitivně stimulovat, spíše než sledovat plně funkční soutěžní prostředí a v případě potřeby sankč- ně zasáhnout. To je patrné i z textace $ 17 odst. 3 energetického zákona, který vymezuje působnost ERÚ. Proti působnosti ÚOHS, kte- rý má hospodářskou soutěž nejen podporo- vat, ale i chránit (rozuměj sankčně a pomocí opatření k nápravě), stojí úkol ERÚ jednak podporovat hospodářskou soutěž, jednak chránit zájmy spotřebitelů v těch oblastech energetických odvětví, kde není možná kon- kurence. Tvrdí-li žalobce, že regulativní pra- vomoc ERÚ na trhu s plynem je komplexní, lze mu i přisvědčit; součástí této regulativní pravomoci ale není ochrana hospodářské soutěže na trhu s plynem, protože k ní není ERÚ vybaven potřebnými nástroji. Nemůže ukládat sankce za omezování hospodářské soutěže (ať už prováděné formou zneužívání dominantního postavení, nebo jinak) a ne- může ani ukládat opatření k nápravě. Cenová rozhodnutí, k jejichž vydávání má ERÚ pravomoc, nejsou opatřeními k nápravě - tedy individuálními právními akty - nýbrž akty normativní povahy (k povaze cenového rozhodnutí srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2005, čj. 2 As 4/2004-138, www.nssoud.cz, a usnesení Ústav- ního soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. IV. ÚS 50/02, Sb. ÚS, svazek č. 25, usn. č. 8, str. 371). Cenové rozhodnutí může ERÚ vydat mj. v pří- padě, že je trh ohrožen účinky omezení hos: podářské soutěže ($ 1 odst. 6 zákona o cenách). V tom lze sice spatřovat jistý prvek ochrany soutěže; ani zde se ale pravomoc ERÚ nepře- krývá s pravomocí ÚOHS, neboť ERÚ nemůže chránit soutěž prostřednictvím sankčního a nápravného působení na jednotlivého sou- těžitele. Soud ctí zásadu, podle níž se pravo- moci jednotlivých úřadů nesmějí překrývat, vyjádřenou v rozhodnutí č. 20/2003 Sb. NSS, jehož se žalobce dovolává (srov. k tomu též rozhodnutí č. 921/2006 Sb. NSS). V žalobcově věci ovšem nejde o překrývání (v citovaných věcech bylo sporné, zda má cenovou kontro- lu v oblasti energetiky, resp. telekomunikací, provádět a případnou pokutu ukládat Státní energetická inspekce, resp. Český telekomu- nikační úřad, nebo finanční ředitelství), ný- brž spíše o doplňování, jak to správně ozna- čuje ÚOHS. O tom, že pravomoc ÚOHS v oblasti ochrany hospodářské soutěže je obecného charakteru a žádný soutěžitel z ní není vyňat, svědčí i $ 1 odst. 3 zákona o ochraně hospo- dářské soutěže. Podle něj se tento zákon vzta- huje na soutěžitele, kteří na základě zvláštní- ho zákona nebo na základě rozhodnutí vyda- ného podle zvláštního zákona poskytují služ- by obecného hospodářského významu, jen tehdy, pokud jeho uplatnění neznemožní po- skytování těchto služeb. Není sporu o tom, že žalobce je soutěžitelem, který poskytuje rov- něž služby obecného hospodářského význa- mu; není však zřejmé, jak aplikace zákona o ochraně hospodářské soutěže znemožnila žalobci poskytování služby obecného hospo- dářského významu, a ostatně proč žalobce považuje za službu obecného hospodářského významu právě to protiprávní jednání, za něž byl postižen. Je třeba přisvědčit Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v tom, že ani soutěžitel poskytující služby obecného hos- podářského významu se tím nevymaňuje z působnosti předpisů soutěžního práva (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2006, čj. 62 Ca 5/2006-402 - ne- publikován). Ty na něj nedopadají jen v té mí- ře, v jaké je to nezbytné pro poskytování těch- to služeb; to však není žalobcův případ. Nesprávně žalobce ztotožňuje i pojmy „zneužití hospodářského postavení“ ($ 2 odst. 3 zákona o cenách) a „zneužítí domi- nantního postavení“ ($ 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže). Jak už bylo řečeno výše, zneužít svého hospodářského postavení může zpravidla jen ten soutěžitel, který zaujímá na trhu silné ekonomické po- stavení; předpoklady k takovému jednání tak bude mít typicky právě dominant. To, že sub- jekt dopouštějící se kteréhokoli z těchto skut- ků bude obvykle nadán značnou ekonomic- kou silou, však ještě neznamená, že by měly být obě skutkové podstaty spojovány se stej- nými právními následky. Ne každý, kdo zneu- žívá svého hospodářského postavení k získání nepřiměřeného hospodářského prospěchu prodejem za nepřiměřeně vysokou cenu, zá- roveň naplňuje předpoklady dominantního postavení; ten, kdo zaujímá dominantní po- stavení a zneužívá je, tak zase může činit zce- la jinými metodami než prodejem za nepři- měřeně vysokou cenu. Krom toho se pojmy „dominantní posta- vení“ a „hospodářské postavení“ liší v míře, v níž utvářejí skutkovou podstatu daného de- 303 1517 liktu. Dominantní postavení je definováno zákonem jako dispozice takovou tržní silou, která soutěžiteli umožňuje chovat se ve značné míře nezávisle na jiných soutěžitelích nebo spotřebitelích ($ 10 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže). Úřad pro hospodář- skou soutěž v řízení ve věci zneužití domi- nantního postavení nejprve musí zkoumat, zda daný soutěžitel takové postavení skuteč- ně zaujímá (s pomocí kritérií stanovených v $ 10 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže a přihlédnutím k vyvratitelné do- mněnce podle odst. 3 tohoto ustanovení). Teprve je-li to postaveno najisto, může se ÚOHS zabývat tím, zda soutěžitel tohoto po- stavení zneužil. Naproti tomu ERŮ nehodno- tí samostatně tu část $ 2 odst. 3 zákona o ce- nách, podle níž prodávající nesmí „zneužívat svého hospodářského postavení“ „Hospo- dářské postavení“ není nijak blíže vymezeno a úřad nezkoumá, zda je takové postavení dá- no. Bylo by to ostatně i zbytečné: hospodář- ské postavení má totiž každý, kdo působí na trhu. ERÚ se tak zabývá pouze tím, zda nastal nežádoucí výsledek zneužití hospodářského postavení - tedy zda prodávající získal nepři- měřený hospodářský prospěch prodejem za nepřiměřeně vysokou cenu. Zatímco tak do- minantní postavení je zvláštním předpokla- dem, bez něhož nemůže dojít k deliktu podle $ 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, hospodářské postavení je vlastní každému subjektu na trhu a nepředstavuje žádnou zvláštní kvalitu. To, jaké subjekty V praxi nejčastěji zneužívají svého hospodář- ského postavení podle $ 2 odst. 3 zákona o cenách, je s ohledem na jejich ekonomické parametry zřejmé; to je ovšem pouze ekono- micky podmíněná a faktická stránka věci, z níž nelze pro výklad obou pojmů cokoli do- vozovat. S ohledem na shora uvedené nelze žalob- ci přisvědčit v tom, že oba úřady hodnotily je- diný skutek - jednání spočívající ve stanove- ní takové ceny plynu, která vedla k získání nepřiměřených výhod pro žalobce - a že ža- lobci uložily více sankcí za totožné jednání, čímž porušily zásadu ne bis in idem. Skutek, za nějž uložil pokutu ERÚ, spočíval v tom, že 304 žalobce nedodržel oprávněnou hodnotu ob- chodní marže při účtování prodejní ceny, a získal tak nepřiměřený hospodářský pro- spěch. Naproti tomu skutek, za nějž byl ža- lobce sankcionován rozhodnutím ÚOHS, spočíval v tom, že žalobce neumožnil někte- rým svým odběratelům uzavřít smlouvy za podmínek, které by jim umožnily účinně konkurovat odběratelům náležejícím do hol- dingu skupiny RWE, a dále takto znevýhod- něným odběratelům odmítal dodávat zemní plyn do kterékoli bilanční zóny, a vytvářel tak bariéry pro rozvoj konkurence. V rozhodnutí ÚOHS v 1. stupni byly ony zmíněné podmín- ky blíže vymezeny jako „cenové a další ob- chodní podmínky“; je tedy zřejmé, že před- mětem zkoumání ÚOHS nebyla pouze cena plynu, ale i jiné podmínky. Přirozeně to lze formulovat i tak, že ÚOHS se zabýval rovněž cenou plynu, kterou již předtím kontroloval ERÚ; na rozdíl od žalobce v tom však Nejvyš- ší správní soud nespatřuje střet kompetencí. Cenová ujednání ve smlouvách s provozo- vateli regionálních distribučních soustav ne- náležejícími do holdingu skupiny RWE vzbu- dila pozornost obou úřadů, u každého z nich však z jiného důvodu. Zatímco ERÚ jakožto cenový orgán zkoumal tvorbu ceny a její při- měřenost, ÚOHS posuzoval, zda se žalobce ja- ko dominant choval v souladu s pravidly hos- podářské soutěže. Sankce, kterou ERÚ žalobci uložil, byla stanovena ve výši neo- právněně získaného majetkového prospě- chu, a měla tak reparační povahu [$ 17 odst. 1 písm. 4) zákona o cenách|. ERÚ zároveň shie- dal, že je trh ohrožen účinky omezení hospo- dářské soutěže; při takovém zjištění však ERŮ není oprávněn potrestat původce tohoto sta- vu. Může pouze do budoucna upravit tvorbu ceny plynu cenovým rozhodnutím, což také učinil. V tomto pomyslném okamžiku pak vstoupil do děje ÚOHS: nikdo jiný než on to- tiž nemá pravomoc sankcionovat nepovole- né zásahy do hospodářské soutěže a ukládat opatření k nápravě, která je delikvent nucen vykonat k odstranění závadného stavu na tr- hu. Stanovil-li tedy žalobce ve smlouvách ne- přiměřené ceny, dopustil se tím jednak delik- tu podle $ 2 odst. 3 zákona o cenách, jednak - protože se takového jednání dopustil coby dominant - tím naplnil (resp. částečně napl- nil, neboť se jednalo o skutek komplexnější) skutkovou podstatu zneužívání dominantní- ho postavení podle $ 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Nejde tedy o překrývání kompetencí, nýbrž o jednočin- ný souběh - tedy situaci, v níž jsou jedním jednáním páchány dva různé delikty; k trestání každého z těchto deliktů je pak V projednávané věci povolán jiný orgán. (Nut- no upřesnit, že o jednočinný souběh se jedná pouze z pohledu uplatňování nepřiměřených cen vůči provozovatelům regionálních distri- bučních soustav nenáležejících do holdingu skupiny RWE. Zneužití dominantního posta- vení, jehož se žalobce dopustil, totiž bylo spá- cháno nejen v důsledku stanovení těchto cen ve smlouvách se zmíněnými provozovateli, nýbrž i v důsledku celkově odlišných obchod- ních - tedy nejen cenových - podmínek.) O tom, že pachatel může být potrestán dvěma různými orgány za porušení dvou růz- ných zájmů, k němuž došlo jediným jedná- ním, svědčí i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. V případu Franz Fischer proti Rakousku (rozsudek Evropského sou- du pro lidská práva ze dne 29. 5. 2001, č. 37950/97), jehož se žalobce dovolává, šlo o stěžovatele, který řídil pod vlivem alkoholu a přitom smrtelně zranil cyklistu (srov. k to- mu i rozsudky téhož soudu ze dne 23. 10. 1995 ve věci Gradinger protí Rakousku, č. 15963/90, a ze dne 6. 6. 2001 ve věci Sailer proti Rakousku, č. 38237/97). Stěžovatel byl nejprve ve správním řízení uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti silničního pro- vozu spočívajícího v tom, že řídil pod vlivem alkoholu [$ 99 odst. 1 písm. a) zákona o sil- ničním provozu]. Následně byl v řízení před trestním soudem odsouzen za to, že způsobil jinému ublížení na zdraví s následkem smrti, a to z nedbalosti (čl. 80 trestního zákoníku), neboť požil alkoholický nápoj, a uvedl se tak do stavu vylučujícího způsobilost, ačkoliv vě- děl nebo měl vědět, že bude vykonávat čin- nost, při níž by mohl ohrozit životy lidí (člá- nek 81 paragraf 2 trestního zákoníku). Evropský soud pro lidská práva dospěl v tom- to případě k tomu, že byl porušen článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě („Nikdo ne- může být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čín, za ktevý již byl osvobozen ne- bo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“). Kva- lifikovaná skutková podstata ve smyslu člán- ku 81 paragrafu 2 trestního zákoníku totiž v sobě zahrnovala všechny prvky skutkové podstaty podle $ 99 odst. 1 písm. 4) zákona o silničním provozu, a stěžovatel tak byl ne- právem potrestán ve dvou různých řízeních. Takovéto závěry ale nemohou dopadat na žalobcův případ, protože skutková podstata zneužití hospodářského postavení prodejem za nepřiměřeně vysokou cenu, který vedl k nepřiměřenému hospodářskému prospěchu, a skutková podstata zneužití dominantního postavení způsobem, který ÚOHS vymezil ve výroku svého rozhodnutí, se nepřekrývají, ani není jedna obsažena v druhé. Již bylo na- značeno, že slova „zneužívat svého hospo- dářského postavení“ v $ 2 odst. 3 zákona o cenách nemají valný normativní význam: jádrem skutkové podstaty tohoto deliktu je nabytí nepřiměřeného hospodářského pro- spěchu prodejem za sjednanou cenu zahrnu- jící neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk. I pokud ERÚ zjistí, že je trh v důsledku takového jednání ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže, nemá možnost původ- ce takového jednání potrestat: může jen do budoucna odvrátit takové následky vydáním cenového rozhodnutí. Naproti tomu ÚOHS nezkoumá, jakým způsobem soutěžitel jako prodávající utvářel prodejní cenu, ani zda se prodejem za takovou cenu nepřiměřeně neo- bohatil. Zajímá jej pouze to, zda soutěžitel na- rušil hospodářskou soutěž zneužitím svého dominantního postavení podle $ 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže (k če- muž může dojít i uplatňováním nepřiměřeně vysokých cen vůči odběratelům); jen on mů- že soutěžitele za takové jednání potrestat ulo- žením pokuty. Není tedy pravda, že každé zneužití dominantního postavení stanove- ním nepřiměřených cen je zároveň zneuži- tím hospodářského postavení, jak tvrdí žalob- 305 1518 ce: skutková podstata zneužití dominantního postavení totiž v sobě nezahrnuje prvek zís- kání nepřiměřeného hospodářského prospě- chu, který je podstatným znakem deliktu po- dle $ 2 odst. 3 zákona o cenách. Na závěr lze dodat, že žalobcovo přesvěd- čení o komplexní pravomoci ERÚ v oblasti ochrany hospodářské soutěže na trhu s ply- nem neobstojí ani s ohledem na povahu trhu s plynem (na němž se ještě donedávna neu- platňovala hospodářská soutěž a který se teprve v posledních letech postupně liberali- zuje) a na povahu pokuty ukládané ERÚ po- dle $ 17 odst. 1 písm. a) zákona o cenách. Je-li ÚOHS povolán k ochraně existující a plně funkční hospodářské soutěže, tím spíše je po- volán k její ochraně tam, kde se hospodářská soutěž teprve rodí a je třeba o ni obzvláště pe- čovat - tedy tam, kde podmínky poskytování služeb a obchodování s danou komoditou svádějí k přirozenému monopolu. Tato péče vedle pozitivně stimulujících metod a snahy o nápravu narušené soutěže nutně vyžaduje i sankční zásahy; cílem ukládané sankce by pak měla být jak individuální a generální pre- vence, tak i represe. Tuto funkci pokuta po- dle $ 17 odst. 1 písm. a) zákona o cenách zcela jistě neplní: je totiž ukládána ve výši neopráv- něně získaného majetkového prospěchu, a má tedy pouze reparační účel. Zákonodárci lze přitom těžko přisuzovat úmysl podrobit pravomoci ÚOHS všechny soutěžitele, s vý- jimkou těch, kteří již z povahy věci (v odvět- vích jako energetika či telekomunikace) ob- vykle zaujímají na trhu mimořádně silné postavení a na jejichž působení na trhu i z to- hoto titulu dohlíží ještě speciální regulační úřady (ERÚ, Český telekomunikační úřad). Naopak pravomoc ÚOHS je zde namístě (s vý- jimkou podle $ 1 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže) tím spíše, že chování těchto velkých soutěžitelů a případné naruše- ní hospodářské soutěže z jejich strany ovliv- ňuje ekonomiku jako celek. Zřízením ERÚ tedy zákonodárce nezamýšlel vyjmout soutě- žitele na trhu s plynem z pravomoci ÚOHS, nýbrž podřídit tyto soutěžitele s ohledem na jejich ekonomický význam další kontrole a re- gulaci, aniž by tím dříve existující pravomoc ÚOHS byla jakkoli popřena. (...) Kompetenční spory: pravomoc k rozhodnutí o odvolání ve věci uzavírání smluv o závazku veřejné služby k $ 94 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) k $ 178 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) Ministerstvo vnitra je nadřízeným správním orgánem kraje v řízení vedeném v samostatné působnosti, a to bez ohledu na jeho věcnou povahu, pokud zvláštní zá- kon nestanoví jinak. Proto je příslušné vydat rozhodnutí o odvolání ve věci uzavírá- ní smluv o závazku veřejné služby.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal podmínky řízení o žalobě. Žalobce je k podání žaloby aktivně legitimován, neboť je tím, o jehož právech nebo povinnostech bylo rozhodováno v řízení před správním orgánem [§ 98 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Dále soud zvažoval, zda žalobcem označené správní úřady, které rozhodovaly o jeho právech a povinnostech, jsou s to být stranami kompetenčního sporu ve smyslu § 97 odst. 1 s. ř. s. Jak Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, tak Energetický regulační úřad jsou „dalšími ústředními orgány státní správy“ podle § 2 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, ve znění nyní účinném (srov. body 5 a 9 citovaného ustanovení); „ústřední orgán státní správy“ je přitom pojmem obsahově totožným s pojmem „ústřední správní úřad“, a oba úřady jsou tak pasivně legitimovány ve smyslu § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Konečně se soud zabýval tím, zda tu skutečně existuje kladný kompetenční spor, jak žalobce tvrdí – tedy zda si oba úřady osobují pravomoc vydat rozhodnutí „o tomtéž právu nebo povinnosti téhož účastníka řízení“ ve smyslu § 97 odst. 2 s. ř. s.; zjistil však, že kompetenční spor tu není dán. Jakkoli totiž žalobce snáší argumenty pro to, že oba úřady rozhodovaly o tomtéž, není tomu tak. Cenová regulace, jíž je v oblasti energetiky pověřen ERÚ, a ochrana hospodářské soutěže, ke které je povolán ÚOHS, sledují prosazení odlišných cílů; to, že oba úřady jsou při plnění svých úkolů nadány sankční pravomocí, ještě nesvědčí o kompetenčním sporu. Nutno podotknout, že právě tato dvojí sankční pravomoc je pro žalobce nepřijatelná: proti tomu, že ERÚ v návaznosti na výsledky kontroly prováděné u žalobce závazně stanovil ceny plynu dvěma cenovými rozhodnutími, žalobce nic nenamítá.
Energetický regulační úřad jako ústřední správní úřad pro výkon regulace v energetice vykonává působnost při uplatňování, regulaci, sjednávání a kontrole cen v oblasti energetiky [§ 2c písm. a) zákona ČNR č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen]. Jakožto cenový kontrolní orgán je oprávněn a povinen – pro případ, že prodávající zneužije svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch, a poruší tak cenové předpisy (§ 2 odst. 3 a § 15 odst. 3 zákona o cenách) – uložit prodávajícímu pokutu ve výši neoprávněně získaného majetkového prospěchu, pokud jeho výše přesáhne 1 000 000 Kč [§ 17 odst. 1 písm. a) zákona o cenách]. Naproti tomu Úřad pro ochranu hospodářské soutěže je ústředním orgánem státní správy pro podporu a ochranu hospodářské soutěže proti jejímu nedovolenému omezování (§ 1 odst. 1 zákona č. 273/1996 Sb., o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže) a jeho úkolem je mj. vytvářet podmínky pro podporu a ochranu hospodářské soutěže [§ 2 písm. a) citovaného zákona]. Za tím účelem může ÚOHS uložit pokutu (§ 22 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže) soutěžiteli, který porušil zákaz zneužití dominantního postavení podle § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Základní žalobcova premisa, na níž je postavena celá žaloba, spočívá v tom, že ERÚ je nadán komplexní pravomocí k ochraně hospodářské soutěže v oblasti energetiky, a že pravomoc ÚOHS se tedy v této oblasti neuplatní; tato premisa je však nesprávná.
Hranici mezi pravomocemi obou orgánů naznačuje již rozdíl mezi formulacemi „podpora a ochrana hospodářské soutěže“ (ÚOHS) a „podpora hospodářské soutěže“ (ERÚ – srov. § 17 odst. 3 energetického zákona). Zatímco „podpora“ je v jistém smyslu doplňkovou činností směřující do budoucna – formou „správní politiky“, při níž správní orgán spíše než svou vrchnostenskou pravomoc uplatňuje ekonomické nástroje, „ochrana“ v sobě zahrnuje i možnost ex post hodnotit minulé děje, napravovat jejich následky a případně povolávat jejich původce k odpovědnosti. Spíše než tyto dvě odlišné formulace však svědčí o odlišných úkolech obou úřadů systematický pohled na zákony upravující jejich činnost. Energetickému regulačnímu úřadu svěřuje jedinou sankční pravomoc právě § 17 odst. 1 zákona o cenách ve spojení s § 17 odst. 8 písm. g) energetického zákona. Podle těchto ustanovení ukládá ERÚ pokutu za spáchání jediného úzce vymezeného správního deliktu podle § 2 odst. 3 zákona o cenách. Sankční pravomoc ÚOHS je naproti tomu podstatně širší: ke zneužití dominantního postavení podle § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže může dojít mnoha různými způsoby – ostatně i výčet zde obsažený je jen demonstrativní.
Hospodářskou soutěž narušuje mj. i jednání spočívající ve vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu [§ 11 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně hospodářské soutěže], tedy například i jednání prodávajícího spočívající ve vynucování nepřiměřených prodejních cen. To může připomínat skutkovou podstatu správního deliktu podle § 2 odst. 3 zákona o cenách – ovšem opravdu jen připomínat. Nejde – jak žalobce tvrdí – o speciální skutkovou podstatu ve vztahu ke skutkové podstatě upravené v § 11 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně hospodářské soutěže, protože v tomto ustanovení zákona o cenách se vůbec neupravuje zásah do hospodářské soutěže (jejíž ochrana je naopak důvodem reprobace jednání podle § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže). Zákon o cenách ve svém § 2 odst. 3 brání tomu, aby se prodávající neoprávněně obohacoval v důsledku stanovení nepřiměřeně vysoké ceny. Nezbytným předpokladem pro to, aby se prodávající takového jednání vůbec mohl dopustit, je pochopitelně jeho určité (silné) hospodářské postavení (ekonomicky nevýznamnému subjektu by trh takové jednání nedovolil); toto jednání pak s ohledem na ekonomickou sílu prodávajícího může mít i dopad na celkové poměry na trhu, a tedy i na hospodářskou soutěž. To jsou však ekonomické předpoklady a ekonomické dopady jednání v rozporu se zákonem o cenách; skutečnost, že určité deliktní jednání může být umožněno podobnými ekonomickými okolnostmi a může vyvolávat podobné ekonomické účinky jako jiné deliktní jednání, ještě neznamená, že se jedná v právním smyslu o dvě totožná jednání, resp. že jedno z nich (zde: prodej za cenu zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk) je zvláštním projevem druhého (zde: zneužívání hospodářského postavení), případně speciální skutkovou podstatou, která vylučuje aplikaci skutkové podstaty obecné. (Nehledě k tomu, že ÚOHS vymezil žalobcův delikt jako zneužití dominantního postavení „podle § 11 odst. 1“ zákona o ochraně hospodářské soutěže, aniž citoval konkrétní písmeno – a samotný popis skutku svědčí o tom, že tu nejde o jednání podle písm. a), nýbrž o jednání, které pro svou komplexnost nemohlo být podřazeno pod žádné z písmen daného ustanovení.)
Není-li vztah speciality dán mezi ustanovením § 2 odst. 3 zákona o cenách a ustanovením § 11 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně hospodářské soutěže, tím méně je dán – jak žalobce dovozuje – mezi energetickým zákonem a mezi zákonem o ochraně hospodářské soutěže jako celkem. Energetický regulační úřad nemá pravomoc k ochraně hospodářské soutěže na trhu s plynem: při výkonu regulace může soutěž pouze podporovat – tj. přijímat taková opatření, která jsou s to do budoucna zlepšit soutěžní prostředí, nikoli ukládat sankce za narušování hospodářské soutěže. Ona „podpora“ souvisí i s tím, že soutěžní prostředí na trhu energetiky bude zhusta málo rozvinuté a bude třeba je teprve dotvářet a pozitivně stimulovat, spíše než sledovat plně funkční soutěžní prostředí a v případě potřeby sankčně zasáhnout. To je patrné i z textace § 17 odst. 3 energetického zákona, který vymezuje působnost ERÚ. Proti působnosti ÚOHS, který má hospodářskou soutěž nejen podporovat, ale i chránit (rozuměj sankčně a pomocí opatření k nápravě), stojí úkol ERÚ jednak podporovat hospodářskou soutěž, jednak chránit zájmy spotřebitelů v těch oblastech energetických odvětví, kde není možná konkurence. Tvrdí-li žalobce, že regulativní pravomoc ERÚ na trhu s plynem je komplexní, lze mu i přisvědčit; součástí této regulativní pravomoci ale není ochrana hospodářské soutěže na trhu s plynem, protože k ní není ERÚ vybaven potřebnými nástroji. Nemůže ukládat sankce za omezování hospodářské soutěže (ať už prováděné formou zneužívání dominantního postavení, nebo jinak) a nemůže ani ukládat opatření k nápravě.
Cenová rozhodnutí, k jejichž vydávání má ERÚ pravomoc, nejsou opatřeními k nápravě – tedy individuálními právními akty – nýbrž akty normativní povahy (k povaze cenového rozhodnutí srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2005, čj. 2 As 4/2004-138, www.nssoud.cz, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. IV. ÚS 50/02, Sb. ÚS, svazek č. 25, usn. č. 8, str. 371). Cenové rozhodnutí může ERÚ vydat mj. v případě, že je trh ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže (§ 1 odst. 6 zákona o cenách). V tom lze sice spatřovat jistý prvek ochrany soutěže; ani zde se ale pravomoc ERÚ nepřekrývá s pravomocí ÚOHS, neboť ERÚ nemůže chránit soutěž prostřednictvím sankčního a nápravného působení na jednotlivého soutěžitele. Soud ctí zásadu, podle níž se pravomoci jednotlivých úřadů nesmějí překrývat, vyjádřenou v rozhodnutí č. 20/2003 Sb. NSS, jehož se žalobce dovolává (srov. k tomu též rozhodnutí č. 921/2006 Sb. NSS). V žalobcově věci ovšem nejde o překrývání (v citovaných věcech bylo sporné, zda má cenovou kontrolu v oblasti energetiky, resp. telekomunikací, provádět a případnou pokutu ukládat Státní energetická inspekce, resp. Český telekomunikační úřad, nebo finanční ředitelství), nýbrž spíše o doplňování, jak to správně označuje ÚOHS.
O tom, že pravomoc ÚOHS v oblasti ochrany hospodářské soutěže je obecného charakteru a žádný soutěžitel z ní není vyňat, svědčí i § 1 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Podle něj se tento zákon vztahuje na soutěžitele, kteří na základě zvláštního zákona nebo na základě rozhodnutí vydaného podle zvláštního zákona poskytují služby obecného hospodářského významu, jen tehdy, pokud jeho uplatnění neznemožní poskytování těchto služeb. Není sporu o tom, že žalobce je soutěžitelem, který poskytuje rovněž služby obecného hospodářského významu; není však zřejmé, jak aplikace zákona o ochraně hospodářské soutěže znemožnila žalobci poskytování služby obecného hospodářského významu, a ostatně proč žalobce považuje za službu obecného hospodářského významu právě to protiprávní jednání, za něž byl postižen. Je třeba přisvědčit Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v tom, že ani soutěžitel poskytující služby obecného hospodářského významu se tím nevymaňuje z působnosti předpisů soutěžního práva (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2006, čj. 62 Ca 5/2006-402 – nepublikován). Ty na něj nedopadají jen v té míře, v jaké je to nezbytné pro poskytování těchto služeb; to však není žalobcův případ.
Nesprávně žalobce ztotožňuje i pojmy „zneužití hospodářského postavení“ (§ 2 odst. 3 zákona o cenách) a „zneužití dominantního postavení“ (§ 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže). Jak už bylo řečeno výše, zneužít svého hospodářského postavení může zpravidla jen ten soutěžitel, který zaujímá na trhu silné ekonomické postavení; předpoklady k takovému jednání tak bude mít typicky právě dominant. To, že subjekt dopouštějící se kteréhokoli z těchto skutků bude obvykle nadán značnou ekonomickou silou, však ještě neznamená, že by měly být obě skutkové podstaty spojovány se stejnými právními následky. Ne každý, kdo zneužívá svého hospodářského postavení k získání nepřiměřeného hospodářského prospěchu prodejem za nepřiměřeně vysokou cenu, zároveň naplňuje předpoklady dominantního postavení; ten, kdo zaujímá dominantní postavení a zneužívá je, tak zase může činit zcela jinými metodami než prodejem za nepřiměřeně vysokou cenu.
Krom toho se pojmy „dominantní postavení“ a „hospodářské postavení“ liší v míře, v níž utvářejí skutkovou podstatu daného deliktu. Dominantní postavení je definováno zákonem jako dispozice takovou tržní silou, která soutěžiteli umožňuje chovat se ve značné míře nezávisle na jiných soutěžitelích nebo spotřebitelích (§ 10 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže). Úřad pro hospodářskou soutěž v řízení ve věci zneužití dominantního postavení nejprve musí zkoumat, zda daný soutěžitel takové postavení skutečně zaujímá (s pomocí kritérií stanovených v § 10 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže a přihlédnutím k vyvratitelné domněnce podle odst. 3 tohoto ustanovení). Teprve je-li to postaveno najisto, může se ÚOHS zabývat tím, zda soutěžitel tohoto postavení zneužil. Naproti tomu ERÚ nehodnotí samostatně tu část ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách, podle níž prodávající nesmí „zneužívat svého hospodářského postavení“. „Hospodářské postavení“ není nijak blíže vymezeno a úřad nezkoumá, zda je takové postavení dáno. Bylo by to ostatně i zbytečné: hospodářské postavení má totiž každý, kdo působí na trhu. ERÚ se tak zabývá pouze tím, zda nastal nežádoucí výsledek zneužití hospodářského postavení – tedy zda prodávající získal nepřiměřený hospodářský prospěch prodejem za nepřiměřeně vysokou cenu. Zatímco tak dominantní postavení je zvláštním předpokladem, bez něhož nemůže dojít k deliktu podle § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže, hospodářské postavení je vlastní každému subjektu na trhu a nepředstavuje žádnou zvláštní kvalitu. To, jaké subjekty v praxi nejčastěji zneužívají svého hospodářského postavení podle § 2 odst. 3 zákona o cenách, je s ohledem na jejich ekonomické parametry zřejmé; to je ovšem pouze ekonomicky podmíněná a faktická stránka věci, z níž nelze pro výklad obou pojmů cokoli dovozovat.
S ohledem na shora uvedené nelze žalobci přisvědčit v tom, že oba úřady hodnotily jediný skutek – jednání spočívající ve stanovení takové ceny plynu, která vedla k získání nepřiměřených výhod pro žalobce – a že žalobci uložily více sankcí za totožné jednání, čímž porušily zásadu ne bis in idem. Skutek, za nějž uložil pokutu ERÚ, spočíval v tom, že žalobce nedodržel oprávněnou hodnotu obchodní marže při účtování prodejní ceny, a získal tak nepřiměřený hospodářský prospěch. Naproti tomu skutek, za nějž byl žalobce sankcionován rozhodnutím ÚOHS, spočíval v tom, že žalobce neumožnil některým svým odběratelům uzavřít smlouvy za podmínek, které by jim umožnily účinně konkurovat odběratelům náležejícím do holdingu skupiny R., a dále takto znevýhodněným odběratelům odmítal dodávat zemní plyn do kterékoli bilanční zóny, a vytvářel tak bariéry pro rozvoj konkurence. V rozhodnutí ÚOHS v I. stupni byly ony zmíněné podmínky blíže vymezeny jako „cenové a další obchodní podmínky“; je tedy zřejmé, že předmětem zkoumání ÚOHS nebyla pouze cena plynu, ale i jiné podmínky. Přirozeně to lze formulovat i tak, že ÚOHS se zabýval rovněž cenou plynu, kterou již předtím kontroloval ERÚ; na rozdíl od žalobce v tom však Nejvyšší správní soud nespatřuje střet kompetencí.
Cenová ujednání ve smlouvách s provozovateli regionálních distribučních soustav nenáležejícími do holdingu skupiny R. vzbudila pozornost obou úřadů, u každého z nich však z jiného důvodu. Zatímco ERÚ jakožto cenový orgán zkoumal tvorbu ceny a její přiměřenost, ÚOHS posuzoval, zda se žalobce jako dominant choval v souladu s pravidly hospodářské soutěže. Sankce, kterou ERÚ žalobci uložil, byla stanovena ve výši neoprávněně získaného majetkového prospěchu, a měla tak reparační povahu [§ 17 odst. 1 písm. a) zákona o cenách]. ERÚ zároveň shledal, že je trh ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže; při takovém zjištění však ERÚ není oprávněn potrestat původce tohoto stavu. Může pouze do budoucna upravit tvorbu ceny plynu cenovým rozhodnutím, což také učinil. V tomto pomyslném okamžiku pak vstoupil do děje ÚOHS: nikdo jiný než on totiž nemá pravomoc sankcionovat nepovolené zásahy do hospodářské soutěže a ukládat opatření k nápravě, která je delikvent nucen vykonat k odstranění závadného stavu na trhu. Stanovil-li tedy žalobce ve smlouvách nepřiměřené ceny, dopustil se tím jednak deliktu podle § 2 odst. 3 zákona o cenách, jednak – protože se takového jednání dopustil coby dominant – tím naplnil (resp. částečně naplnil, neboť se jednalo o skutek komplexnější) skutkovou podstatu zneužívání dominantního postavení podle § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Nejde tedy o překrývání kompetencí, nýbrž o jednočinný souběh – tedy situaci, v níž jsou jedním jednáním páchány dva různé delikty; k trestání každého z těchto deliktů je pak v projednávané věci povolán jiný orgán. (Nutno upřesnit, že o jednočinný souběh se jedná pouze z pohledu uplatňování nepřiměřených cen vůči provozovatelům regionálních distribučních soustav nenáležejících do holdingu skupiny R.. Zneužití dominantního postavení, jehož se žalobce dopustil, totiž bylo spácháno nejen v důsledku stanovení těchto cen ve smlouvách se zmíněnými provozovateli, nýbrž i v důsledku celkově odlišných obchodních – tedy nejen cenových – podmínek.)
O tom, že pachatel může být potrestán dvěma různými orgány za porušení dvou různých zájmů, k němuž došlo jediným jednáním, svědčí i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. V případu F. F. proti Rakousku (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 5. 2001, č. 37950/97), jehož se žalobce dovolává, šlo o stěžovatele, který řídil pod vlivem alkoholu a přitom smrtelně zranil cyklistu (srov. k tomu i rozsudky téhož soudu ze dne 23. 10. 1995 ve věci G. proti Rakousku, č. 15963/90, a ze dne 6. 6. 2001 ve věci S. proti Rakousku, č. 38237/97). Stěžovatel byl nejprve ve správním řízení uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti silničního provozu spočívajícího v tom, že řídil pod vlivem alkoholu [§ 99 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu]. Následně byl v řízení před trestním soudem odsouzen za to, že způsobil jinému ublížení na zdraví s následkem smrti, a to z nedbalosti (čl. 80 trestního zákoníku), neboť požil alkoholický nápoj, a uvedl se tak do stavu vylučujícího způsobilost, ačkoliv věděl nebo měl vědět, že bude vykonávat činnost, při níž by mohl ohrozit životy lidí (článek 81 paragraf 2 trestního zákoníku). Evropský soud pro lidská práva dospěl v tomto případě k tomu, že byl porušen článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě („Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“). Kvalifikovaná skutková podstata ve smyslu článku 81 paragrafu 2 trestního zákoníku totiž v sobě zahrnovala všechny prvky skutkové podstaty podle § 99 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, a stěžovatel tak byl neprávem potrestán ve dvou různých řízeních.
Takovéto závěry ale nemohou dopadat na žalobcův případ, protože skutková podstata zneužití hospodářského postavení prodejem za nepřiměřeně vysokou cenu, který vedl k nepřiměřenému hospodářskému prospěchu, a skutková podstata zneužití dominantního postavení způsobem, který ÚOHS vymezil ve výroku svého rozhodnutí, se nepřekrývají, ani není jedna obsažena v druhé. Již bylo naznačeno, že slova „zneužívat svého hospodářského postavení“ v § 2 odst. 3 zákona o cenách nemají valný normativní význam: jádrem skutkové podstaty tohoto deliktu je nabytí nepřiměřeného hospodářského prospěchu prodejem za sjednanou cenu zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk. I pokud ERÚ zjistí, že je trh v důsledku takového jednání ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže, nemá možnost původce takového jednání potrestat: může jen do budoucna odvrátit takové následky vydáním cenového rozhodnutí. Naproti tomu ÚOHS nezkoumá, jakým způsobem soutěžitel jako prodávající utvářel prodejní cenu, ani zda se prodejem za takovou cenu nepřiměřeně neobohatil. Zajímá jej pouze to, zda soutěžitel narušil hospodářskou soutěž zneužitím svého dominantního postavení podle § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže (k čemuž může dojít i uplatňováním nepřiměřeně vysokých cen vůči odběratelům); jen on může soutěžitele za takové jednání potrestat uložením pokuty. Není tedy pravda, že každé zneužití dominantního postavení stanovením nepřiměřených cen je zároveň zneužitím hospodářského postavení, jak tvrdí žalobce: skutková podstata zneužití dominantního postavení totiž v sobě nezahrnuje prvek získání nepřiměřeného hospodářského prospěchu, který je podstatným znakem deliktu podle § 2 odst. 3 zákona o cenách.
Na závěr lze dodat, že žalobcovo přesvědčení o komplexní pravomoci ERÚ v oblasti ochrany hospodářské soutěže na trhu s plynem neobstojí ani s ohledem na povahu trhu s plynem (na němž se ještě donedávna neuplatňovala hospodářská soutěž a který se teprve v posledních letech postupně liberalizuje) a na povahu pokuty ukládané Energetickým regulačním úřadem podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona o cenách. Je-li ÚOHS povolán k ochraně existující a plně funkční hospodářské soutěže, tím spíše je povolán k její ochraně tam, kde se hospodářská soutěž teprve rodí a je třeba o ni obzvláště pečovat – tedy tam, kde podmínky poskytování služeb a obchodování s danou komoditou svádějí k přirozenému monopolu. Tato péče vedle pozitivně stimulujících metod a snahy o nápravu narušené soutěže nutně vyžaduje i sankční zásahy; cílem ukládané sankce by pak měla být jak individuální a generální prevence, tak i represe. Tuto funkci pokuta podle § 17 odst. 1 písm. a) zákona o cenách zcela jistě neplní: je totiž ukládána ve výši neoprávněně získaného majetkového prospěchu, a má tedy pouze reparační účel. Zákonodárci lze přitom těžko přisuzovat úmysl podrobit pravomoci ÚOHS všechny soutěžitele, s výjimkou těch, kteří již z povahy věci (v odvětvích jako energetika či telekomunikace) obvykle zaujímají na trhu mimořádně silné postavení a na jejichž působení na trhu i z tohoto titulu dohlíží ještě speciální regulační úřady (Energetický regulační úřad, Český telekomunikační úřad). Naopak pravomoc ÚOHS je zde na místě (s výjimkou podle § 1 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže) tím spíše, že chování těchto velkých soutěžitelů a případné narušení hospodářské soutěže z jejich strany ovlivňuje ekonomiku jako celek. Zřízením ERÚ tedy zákonodárce nezamýšlel vyjmout soutěžitele na trhu s plynem z pravomoci ÚOHS, nýbrž podřídit tyto soutěžitele s ohledem na jejich ekonomický význam další kontrole a regulaci, aniž by tím dříve existující pravomoc ÚOHS byla jakkoli popřena.
Jelikož ve věci nejde o postih totožného jednání, není třeba zabývat se žalobcovými úvahami o ERÚ jakožto dalším orgánu, který je oprávněn aplikovat komunitární soutěžní právo, a o případném navrácení pravomocí, které byly propůjčeny orgánům Evropských společenství, zpět orgánům České republiky.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalované úřady nerozhodovaly o tomtéž právu nebo povinnosti žalobce; nejde tedy o kompetenční spor a soud žalobu jako nepřípustnou odmítl. S ohledem na to, že nebyly dány podmínky ani pro řízení o žalobě jako hlavním návrhu, nerozhodoval soud samostatně o akcesorickém návrhu na předběžné opatření (srov. č. 983/2006 Sb. NSS). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 101 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. prosince 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu