Prejudikatura: srov. č. 119/2004 Sb. NSS, č. 226/2004 Sb. NSS a č. 555/2005 Sb. NSS. Věc: Michal O. proti Ministerstvu spravedlnosti o poskytnutí informací. Žalobou podanou Městskému soudu © žalovanému, požádal žalovaného o poskyt- v Praze dne 1. 6. 2005 se žalobce domá- hal, aby soud rozsudkem stanovil žalova- nému povinnost poskytnout požadova- né informace do tří dnů od právní moci rozsudku. V důvodech žaloby uvedl, že žádostí ze dne 2. 4. 2005, doručenou 6. 4. 2005 128 nutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Ministerstvo spravedlnosti jako povinný subjekt ve lhůtě pro vyřízení žádosti in- formace neposkytlo ani nerozhodlo ve smyslu $ 15 odst. 1 zákona, a má se tak dle $ 15 odst. 4 zákona za to, že žalovaný informace odepřel. Proti tomuto rozhodnutí podal žalob- ce rozklad dle $ 16 odst. 5 zákona; ani od- volací orgán však o rozkladu nerozhodl, a má se proto za lo, že rozklad zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Informace, které žalobce po povin- ném subjektu požadoval, nemají povahu informací, jejichž poskytnutí může po- vinný subjekt odmítnout, a proto se ža- lobce domáhá, aby soud žalovaného za- vázal povinností požadované informace poskytnout.
Městský soud v Praze žalobu odmítl ja- ko podanou osobou zjevně neoprávněnou. Z odůvodnění: Městský soud v Praze nejprve zkou- mal, zda jsou v dané věci splněny pod- mínky řízení. Pravomoc soudu, který poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům dle $2s.ř.s., je vymezena v $4s.ř.s. Ža- lobce se tak může domáhat ochrany svých veřejných subjektivních práv mi- mo jiné buď žalobou proti rozhodnutí správního orgánu, nebo žalobou na ochranu proti nečinnosti správního or- gánu. Ochrany práv se lze domáhat vždy toliko postupem, který zákon stanoví (čl.
36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a volba institutu je v dispozici účastníka, který musí zvolit zákonem předvídaný postup ke své ochraně; zá- konné instituty k tomu určené pak nelze směšovat či zaměňovat. Osobou oprávněnou podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu sou- du je ten, kdo tvrdí, že rozhodnutím správního orgánu (6 65 s. ř. s.) byl zkrá- cen ve svých právech, a domáhá se, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zru- šil a věc vrátil žalovanému k dalšímu ří- zení. Podle $ 46 odst. 1 písm. c) s.
ř, s. soud odmítne návrh, který byl podán osobou zjevně neoprávněnou. Žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že návrhem u správního orgánu podaným bylo zahájeno řízení a správní orgán ve Ihůlě zákonem stano- vené ve věci nerozhodl, a domáhá se, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé ($ 79 a násl. s. ř. s.). Soudu v takovém případě nepřísluší zavázat orgán povinností vy- dat rozhodnutí určitého obsahu, ani pro- to nemůže uložit povinnost vyhovět žá- dosti u správního orgánu podané, ale soud může toliko uložit správnímu orgá- nu, aby vydal rozhodnutí ve věci ve lhůtě, kterou mu stanoví ($ 81 odst. 2 s.
ř. s.). Tento způsob ochrany neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního ot- gánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní dů- sledek ($ 79 odst. 1 s. ř. s.). Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), je zvláštní normou, která konstruuje fikci rozhodnutí. Jak v žalobě žalobce poukazuje, zákon před- pokládá, že nedojde-li povinným subjek- tem k poskytnutí informací či vydání rozhodnutí o odmítnutí informací, spo- juje zákon s marným uplynutím lhůty fikci, že je zde vydáno rozhodnutí, jímž bylo poskytnutí informací odmítnuto, resp. rozhodnutí o zamítnutí rozkladu Codvolání) a potvrzení rozhodnutí I.
stupně. Protože tak zákon nastoluje vý- slovně existenci rozhodnutí, v důsledku $ 79 odst. 1 s. ř. s., věty poslední, dovodi- la judikatura soudů, že ochrany u soudu podle tohoto zákona se lze domáhat ža- lobou proti rozhodnutí postupem podle 129 769 $ 65 s. ř s., nikoli žalobou na ochranu proti nečinnosti. Návrh žalobce, aby soud uložil žalo- vanému povinnost poskytnout informa- ce, není proto z těchto procesních důvo- dů přípustný; pravomocí takto ve věci týkající se zákona č. 106/1999 Sb. roz- hodnout soud nebyl zákonem nadán.
Judikatura Ústavního soudu dovodila, že brání-li procesní důvody soudu (a to i nedostatek pravomoci) rozhodnout o podaném návrhu, ale Ize-li tento nedo- statek odstranit, neboť je zjevné, čeho se podatel domáhá, Ize i v tomto případě přistoupit k odstranění vad podání a to- muto postupu nebrání princip rovnosti účastníků. Soud v daném případě nepři- stoupil k odstranění vad podání postu- pem podle $ 37 odst. 5 s. ř. s., neboťi v pří- padě, že by žalobce brojil žalobou proti rozhodnutí žalovaného ve věci jeho žádos- ti o poskytnutí informace, šlo by o podání zjevně neúspěšné, a to z následujících (již nikoli toliko formálně právních) důvodů: Městský soud v Praze v dané věci ne- shledal podanou žalobu projednatelnou z věcných důvodů, neboť má za to, že v da- ném případě ani nemohla nastat fikce vy- dání rozhodnutí dle zákona č. 106/1999 Sb., protože informace požadované žalobcem v žádosti z 2.
4. 2005 nejsou informacemi, na které zákon č. 106/1999 Sb. dopadá a které lze jím stanoveným postupem po- žadovat, naopak tomuto zákonu se vymy- kají a Ministerstvo spravedlnosti je povin- ným subjektem toliko v rozsahu, který tento zákon stanoví. Žalobce žádostí ze dne 2. 4. 2005 po- žadoval sdělení informací, např.: 1. zda pramen práva spočívající ve vý- kladovém stanovisku ústředního orgánu 130 státní správy k prováděcí vyhlášce nebo zákonu musí být s normativními právní- mi předpisy v souladu; 2.
zda může ústřední orgán státní sprá- vy vyžadovat, aby subjekty postupovaly podle výkladového stanoviska, pokud je v rozporu s vyhláškou nebo zákonem. Obdobného charakteru jsou i dotazy pod č. 3 a 4 v uvedené žádosti. Svou po- vahou jde o otázky výkladu teorie práva a aplikace právních norem. Uvedené otázky, resp. odpovědi na ně, nelze podřadit pod pojem informace dle zákona a žalovaný není povinen podle zá- kona informace tohoto druhu podávat. Zákon v ustanovení $ 2 odst. I vyjmeno- vává povinné subjekty, které mají povinnost podle tohoto zákona poskytovat informace, výslovně však uvozuje, že jde o informace vztahující se k jejich působnosti.
Podle $ 11 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ústředních orgánů státní sprá- vy České republiky, Ministerstvo sprave- dlnosti je ústředním orgánem státní správy pro soudy a státní zastupitelství, dále pro vězeňství a je mu podřízena Vě- zeňská služba České republiky; dále za- jišťuje telekomunikační síť Vězeňské služby České republiky. Do okruhu jeho působnosti patří dále vystavovat právní posudky k úvěrovým a garančním doho- dám, v nichž je smluvní stranou Česká republika; je rovněž ústředním orgánem státní správy pro probaci a mediaci a za- stupuje Českou republiku při vyřizování stížností na porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a je- jích Protokolů a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a koordinuje provádění rozhodnutí pří- slušných mezinárodních orgánů.
Podle $ 20 a násl. tohoto zákona ministerstva a ostatní ústřední orgány státní správy plní v okruhu své působnosti úkoly sta- novené v zákonech a v jiných obecně zá- vazných právních předpisech, řídí se ve veškeré své činnosti ústavními a ostatní- mi zákony a usneseními vlády, zkoumají společenskou problematiku v okruhu své působnosti, analyzují dosahované vý- sledky a činí opatření k řešení aktuálních otázek. Zpracovávají koncepce rozvoje svěřených odvětví a řešení stěžejních otázek, které předkládají vládě České re- publiky.
O návrzích závažných opatření přiměřeným způsobem informují veřej- nost. Ministerstva předkládají za svěřená odvětví podklady potřebné pro sestave- ní návrhů státních rozpočtů republiky a pro přípravu jiných opatření širšího dosahu. Zaujímají stanovisko k návrhům, které předkládají vládě České republiky jiná ministerstva, pokud se týkají okruhu jejich působnosti. Ministerstva pečují o náležitou právní úpravu věcí patřících do působnosti České republiky; připra- vují návrhy zákonů a jiných právních předpisů týkajících se věcí, které patří do jejich působnosti, jakož i návrhy, je- jichž přípravu jim vláda uložila; dbají o zachovávání zákonnosti v okruhu své působnosti a činí podle zákonů potřebná opatření k nápravě.
Ministerstva zabezpe- čují ve své působnosti úkoly související se sjednáváním mezinárodních smluv, s roz- vojem mezistátních styků a mezinárodní spolupráce. Zabezpečují ve své působnos- ti úkoly, které vyplývají pro Českou repub- liku z mezinárodních smluv, jakož i z člen- ství v mezinárodních organizacích. Z uvedeného výčtu okruhu působ- nosti žalovaného je zřejmé, že do této působnosti nepatří poskytovat obecně výklad právních norem či zaujímat od- borná teoretická stanoviska k jejich apli- kaci.
Byť žalovaný při své činnosti (např. při přípravě zákonů) nutně musí znát odpovědi na žalobcem položené otázky, nejde o druh informací o činnosti žalova- ného, na které by zákon č. 106/1999 Sb. dopadal, neboť jde o posouzení práv- ních otázek, a jejich výkladem se zabýva- jí jiné instituce (právnické fakulty, Ústav státu a práva), zejména pak k tomuto úče- lu, tj. poskytnout právní pomoc, slouží soukromým osobám advokacie ($ 1, $ 2 zákona o advokacii). Žalobce nemá veřejné subjektivní právo na poskytnutí odpovědi na jakéko- li otázky, ale zákonem č. 106/1999 Sb. by- lo založeno právo na poskytnutí infor- mací povinnými subjekty, a to informací vztahujících se k působnosti toho kterého povinného subjektu.
Jaký druh informa- cí má tento zákon na mysli, lze pak dovo- dit kromě $ 2 i z následujících ustanove- ní $ 5 a dalších. Nelze pak připustit ten výklad, že formální označení podání jako žádosti dle zákona č. 106/1999 Sb., bez ohledu na její obsah, je s to vyvolat práv- ní účinky, které uvedený zákon spojuje toliko s podáním určitého, dle zákona re- levantního, obsahu. Takový výklad by byl v rozporu s účelem a smyslem právní úpravy provedené zákonem č. 106/1999 Sb. a nutně by musel v aplikační praxi vyvo- lat nežádoucí účinek, když povinné oso- by by pak musely reagovat na podání zjevně se vymykající jejich zákonem za- ložené působnosti.
Z uvedených důvodů soud dospěl k zá- věru, že žaloba je podána osobou zjevně neoprávněnou; není zde dána ani aktivní legitimace žalobce dle $ 65 a násl. s. ř. s., neboť veřejné subjektivní právo na infor- mace podle zákona o poskytování infor- mací nemohlo být v daném případě do- tčeno; poskytnutí kvalifikované odpovědi na obecné právní otázky se nelze domáhat postupem podle zákona č. 106/1999 Sb. 131 770 770 Kompetenční spory mezi soudy a správními orgány: podmínky řízení k zákonu č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů Zastavil-li soud, rozhodující v občanském soudním řízení, řízení o žalo- bě s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena správnímu orgá- nu, a správní orgán postoupený spis soudu pouze vrátil přípisem s vyjá- dřením záporného stanoviska o své pravomoci, aniž však podal návrh zvláštnímu senátu zřízenému zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování ně- kterých kompetenčních sporů, není soud, který o zastavení řízení a po- stoupení věci rozhodl, legitimován k podání návrhu na rozhodnutí kompe- tenčního sporu zvláštnímu senátu.
V takovém případě by však mohl podat takový návrh správní orgán nebo některý z účastníků původního řízení před soudem.
Prejudikatura: srov. č. 119/2004 Sb. NSS, č. 226/2004 Sb. NSS a č. 555/2005 Sb. NSS. Věc: Michal O. proti Ministerstvu spravedlnosti o poskytnutí informací. Žalobou podanou Městskému soudu © žalovanému, požádal žalovaného o poskyt- v Praze dne 1. 6. 2005 se žalobce domá- hal, aby soud rozsudkem stanovil žalova- nému povinnost poskytnout požadova- né informace do tří dnů od právní moci rozsudku. V důvodech žaloby uvedl, že žádostí ze dne 2. 4. 2005, doručenou 6. 4. 2005 128 nutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Ministerstvo spravedlnosti jako povinný subjekt ve lhůtě pro vyřízení žádosti in- formace neposkytlo ani nerozhodlo ve smyslu $ 15 odst. 1 zákona, a má se tak dle $ 15 odst. 4 zákona za to, že žalovaný informace odepřel. Proti tomuto rozhodnutí podal žalob- ce rozklad dle $ 16 odst. 5 zákona; ani od- volací orgán však o rozkladu nerozhodl, a má se proto za lo, že rozklad zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Informace, které žalobce po povin- ném subjektu požadoval, nemají povahu informací, jejichž poskytnutí může po- vinný subjekt odmítnout, a proto se ža- lobce domáhá, aby soud žalovaného za- vázal povinností požadované informace poskytnout.
Městský soud v Praze žalobu odmítl ja- ko podanou osobou zjevně neoprávněnou. Z odůvodnění: Městský soud v Praze nejprve zkou- mal, zda jsou v dané věci splněny pod- mínky řízení. Pravomoc soudu, který poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům dle $2s.ř.s., je vymezena v $4s.ř.s. Ža- lobce se tak může domáhat ochrany svých veřejných subjektivních práv mi- mo jiné buď žalobou proti rozhodnutí správního orgánu, nebo žalobou na ochranu proti nečinnosti správního or- gánu. Ochrany práv se lze domáhat vždy toliko postupem, který zákon stanoví (čl.
36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a volba institutu je v dispozici účastníka, který musí zvolit zákonem předvídaný postup ke své ochraně; zá- konné instituty k tomu určené pak nelze směšovat či zaměňovat. Osobou oprávněnou podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu sou- du je ten, kdo tvrdí, že rozhodnutím správního orgánu (6 65 s. ř. s.) byl zkrá- cen ve svých právech, a domáhá se, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zru- šil a věc vrátil žalovanému k dalšímu ří- zení. Podle $ 46 odst. 1 písm. c) s.
ř, s. soud odmítne návrh, který byl podán osobou zjevně neoprávněnou. Žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že návrhem u správního orgánu podaným bylo zahájeno řízení a správní orgán ve Ihůlě zákonem stano- vené ve věci nerozhodl, a domáhá se, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé ($ 79 a násl. s. ř. s.). Soudu v takovém případě nepřísluší zavázat orgán povinností vy- dat rozhodnutí určitého obsahu, ani pro- to nemůže uložit povinnost vyhovět žá- dosti u správního orgánu podané, ale soud může toliko uložit správnímu orgá- nu, aby vydal rozhodnutí ve věci ve lhůtě, kterou mu stanoví ($ 81 odst. 2 s.
ř. s.). Tento způsob ochrany neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního ot- gánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní dů- sledek ($ 79 odst. 1 s. ř. s.). Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), je zvláštní normou, která konstruuje fikci rozhodnutí. Jak v žalobě žalobce poukazuje, zákon před- pokládá, že nedojde-li povinným subjek- tem k poskytnutí informací či vydání rozhodnutí o odmítnutí informací, spo- juje zákon s marným uplynutím lhůty fikci, že je zde vydáno rozhodnutí, jímž bylo poskytnutí informací odmítnuto, resp. rozhodnutí o zamítnutí rozkladu Codvolání) a potvrzení rozhodnutí I.
stupně. Protože tak zákon nastoluje vý- slovně existenci rozhodnutí, v důsledku $ 79 odst. 1 s. ř. s., věty poslední, dovodi- la judikatura soudů, že ochrany u soudu podle tohoto zákona se lze domáhat ža- lobou proti rozhodnutí postupem podle 129 769 $ 65 s. ř s., nikoli žalobou na ochranu proti nečinnosti. Návrh žalobce, aby soud uložil žalo- vanému povinnost poskytnout informa- ce, není proto z těchto procesních důvo- dů přípustný; pravomocí takto ve věci týkající se zákona č. 106/1999 Sb. roz- hodnout soud nebyl zákonem nadán.
Judikatura Ústavního soudu dovodila, že brání-li procesní důvody soudu (a to i nedostatek pravomoci) rozhodnout o podaném návrhu, ale Ize-li tento nedo- statek odstranit, neboť je zjevné, čeho se podatel domáhá, Ize i v tomto případě přistoupit k odstranění vad podání a to- muto postupu nebrání princip rovnosti účastníků. Soud v daném případě nepři- stoupil k odstranění vad podání postu- pem podle $ 37 odst. 5 s. ř. s., neboťi v pří- padě, že by žalobce brojil žalobou proti rozhodnutí žalovaného ve věci jeho žádos- ti o poskytnutí informace, šlo by o podání zjevně neúspěšné, a to z následujících (již nikoli toliko formálně právních) důvodů: Městský soud v Praze v dané věci ne- shledal podanou žalobu projednatelnou z věcných důvodů, neboť má za to, že v da- ném případě ani nemohla nastat fikce vy- dání rozhodnutí dle zákona č. 106/1999 Sb., protože informace požadované žalobcem v žádosti z 2.
4. 2005 nejsou informacemi, na které zákon č. 106/1999 Sb. dopadá a které lze jím stanoveným postupem po- žadovat, naopak tomuto zákonu se vymy- kají a Ministerstvo spravedlnosti je povin- ným subjektem toliko v rozsahu, který tento zákon stanoví. Žalobce žádostí ze dne 2. 4. 2005 po- žadoval sdělení informací, např.: 1. zda pramen práva spočívající ve vý- kladovém stanovisku ústředního orgánu 130 státní správy k prováděcí vyhlášce nebo zákonu musí být s normativními právní- mi předpisy v souladu; 2.
zda může ústřední orgán státní sprá- vy vyžadovat, aby subjekty postupovaly podle výkladového stanoviska, pokud je v rozporu s vyhláškou nebo zákonem. Obdobného charakteru jsou i dotazy pod č. 3 a 4 v uvedené žádosti. Svou po- vahou jde o otázky výkladu teorie práva a aplikace právních norem. Uvedené otázky, resp. odpovědi na ně, nelze podřadit pod pojem informace dle zákona a žalovaný není povinen podle zá- kona informace tohoto druhu podávat. Zákon v ustanovení $ 2 odst. I vyjmeno- vává povinné subjekty, které mají povinnost podle tohoto zákona poskytovat informace, výslovně však uvozuje, že jde o informace vztahující se k jejich působnosti.
Podle $ 11 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ústředních orgánů státní sprá- vy České republiky, Ministerstvo sprave- dlnosti je ústředním orgánem státní správy pro soudy a státní zastupitelství, dále pro vězeňství a je mu podřízena Vě- zeňská služba České republiky; dále za- jišťuje telekomunikační síť Vězeňské služby České republiky. Do okruhu jeho působnosti patří dále vystavovat právní posudky k úvěrovým a garančním doho- dám, v nichž je smluvní stranou Česká republika; je rovněž ústředním orgánem státní správy pro probaci a mediaci a za- stupuje Českou republiku při vyřizování stížností na porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a je- jích Protokolů a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a koordinuje provádění rozhodnutí pří- slušných mezinárodních orgánů.
Podle $ 20 a násl. tohoto zákona ministerstva a ostatní ústřední orgány státní správy plní v okruhu své působnosti úkoly sta- novené v zákonech a v jiných obecně zá- vazných právních předpisech, řídí se ve veškeré své činnosti ústavními a ostatní- mi zákony a usneseními vlády, zkoumají společenskou problematiku v okruhu své působnosti, analyzují dosahované vý- sledky a činí opatření k řešení aktuálních otázek. Zpracovávají koncepce rozvoje svěřených odvětví a řešení stěžejních otázek, které předkládají vládě České re- publiky.
O návrzích závažných opatření přiměřeným způsobem informují veřej- nost. Ministerstva předkládají za svěřená odvětví podklady potřebné pro sestave- ní návrhů státních rozpočtů republiky a pro přípravu jiných opatření širšího dosahu. Zaujímají stanovisko k návrhům, které předkládají vládě České republiky jiná ministerstva, pokud se týkají okruhu jejich působnosti. Ministerstva pečují o náležitou právní úpravu věcí patřících do působnosti České republiky; připra- vují návrhy zákonů a jiných právních předpisů týkajících se věcí, které patří do jejich působnosti, jakož i návrhy, je- jichž přípravu jim vláda uložila; dbají o zachovávání zákonnosti v okruhu své působnosti a činí podle zákonů potřebná opatření k nápravě.
Ministerstva zabezpe- čují ve své působnosti úkoly související se sjednáváním mezinárodních smluv, s roz- vojem mezistátních styků a mezinárodní spolupráce. Zabezpečují ve své působnos- ti úkoly, které vyplývají pro Českou repub- liku z mezinárodních smluv, jakož i z člen- ství v mezinárodních organizacích. Z uvedeného výčtu okruhu působ- nosti žalovaného je zřejmé, že do této působnosti nepatří poskytovat obecně výklad právních norem či zaujímat od- borná teoretická stanoviska k jejich apli- kaci.
Byť žalovaný při své činnosti (např. při přípravě zákonů) nutně musí znát odpovědi na žalobcem položené otázky, nejde o druh informací o činnosti žalova- ného, na které by zákon č. 106/1999 Sb. dopadal, neboť jde o posouzení práv- ních otázek, a jejich výkladem se zabýva- jí jiné instituce (právnické fakulty, Ústav státu a práva), zejména pak k tomuto úče- lu, tj. poskytnout právní pomoc, slouží soukromým osobám advokacie ($ 1, $ 2 zákona o advokacii). Žalobce nemá veřejné subjektivní právo na poskytnutí odpovědi na jakéko- li otázky, ale zákonem č. 106/1999 Sb. by- lo založeno právo na poskytnutí infor- mací povinnými subjekty, a to informací vztahujících se k působnosti toho kterého povinného subjektu.
Jaký druh informa- cí má tento zákon na mysli, lze pak dovo- dit kromě $ 2 i z následujících ustanove- ní $ 5 a dalších. Nelze pak připustit ten výklad, že formální označení podání jako žádosti dle zákona č. 106/1999 Sb., bez ohledu na její obsah, je s to vyvolat práv- ní účinky, které uvedený zákon spojuje toliko s podáním určitého, dle zákona re- levantního, obsahu. Takový výklad by byl v rozporu s účelem a smyslem právní úpravy provedené zákonem č. 106/1999 Sb. a nutně by musel v aplikační praxi vyvo- lat nežádoucí účinek, když povinné oso- by by pak musely reagovat na podání zjevně se vymykající jejich zákonem za- ložené působnosti.
Z uvedených důvodů soud dospěl k zá- věru, že žaloba je podána osobou zjevně neoprávněnou; není zde dána ani aktivní legitimace žalobce dle $ 65 a násl. s. ř. s., neboť veřejné subjektivní právo na infor- mace podle zákona o poskytování infor- mací nemohlo být v daném případě do- tčeno; poskytnutí kvalifikované odpovědi na obecné právní otázky se nelze domáhat postupem podle zákona č. 106/1999 Sb. 131 770 770 Kompetenční spory mezi soudy a správními orgány: podmínky řízení k zákonu č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů Zastavil-li soud, rozhodující v občanském soudním řízení, řízení o žalo- bě s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena správnímu orgá- nu, a správní orgán postoupený spis soudu pouze vrátil přípisem s vyjá- dřením záporného stanoviska o své pravomoci, aniž však podal návrh zvláštnímu senátu zřízenému zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování ně- kterých kompetenčních sporů, není soud, který o zastavení řízení a po- stoupení věci rozhodl, legitimován k podání návrhu na rozhodnutí kompe- tenčního sporu zvláštnímu senátu.
V takovém případě by však mohl podat takový návrh správní orgán nebo některý z účastníků původního řízení před soudem.
Vrchní soud v Praze v řízení o sporu o pravomoc přípisem ze dne 1. 8. 2001 vy- zval Českou správu sociálního zabezpeče- ní v Praze, aby se k podanému návrhu vyjádřila, resp. sama podala návrh na roz- hodnutí sporu o pravomoc ve smyslu $ 8a 0. s. ř. Takový návrh však ČSSZ nepodala. Dne 1. ledna 2003 nabyl účinnost zá- kon č. 131/2002 Sb., o rozhodování někte- rých kompetenčních sporů. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze vzniklý spor o pravomoc nerozhodl do dne účin- nosti tohoto zákona ve smyslu $ 6 zákona č. 131/2002 Sb., převzal spis k dokončení podle tohoto zákona zvláštní senát.
Zvláštní senát se před rozhodováním ve věci samé zabýval podmínkami, za nichž může věc projednat a o ní roz- hodnout. Kompetenčním sporem, a to klad- ným, je podle $ 1 odst. 2 zákona o rozho- dování některých kompetenčních sporů spor, v němž si jedna strana osobuje pra- vomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomoc- né rozhodnutí. Záporný kompetenční spor nastává tehdy, jestliže v totožné vě- ci individuálně určených účastníků obě jeho strany popírají svou pravomoc vy- dat rozhodnutí.
Podle $ 3 odst. 2 výše uvedeného zá- kona návrh na zahájení řízení o kompe- tenčním sporu je oprávněna podat ně- která z jeho stran nebo účastník řízení ve věci, v níž se otázka pravomoci vydat roz- hodnutí stala spornou. Z formulace toho- to ustanovení vyplývá, že pokud se týká kladných kompetenčních konfliktů, jsou oprávněni podat návrh na zahájení řízení obě strany, popřípadě kterýkoliv z účast- níků řízení ve věci. V případě projedná- vaného záporného kompetenčního kon- fliktu ovšem jedna ze stran (obvodní soud) již vyjádřila své autoritativní stano- visko ke kompetenčnímu sporu ve formě rozhodnutí, jímž svoji pravomoc popře- la; řízení tedy obvodní soud zastavil.
Na- stalý procesní stav se promítne i v otázce oprávnění této strany podat ve věci ná- vrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu se závěrem, že v takovémto přípa- dě k tomuto návrhu oprávněna není. Je proto třeba konstatovat, že návrh na zahájení řízení o kompetenčním spo- ru v tomto případě může podat toliko druhá strana sporu o pravomoc, případ- ně kterýkoli z účastníků řízení ve věci, v níž se otázka pravomoci vydat rozhod- nutí stala spornou. To se dosud nestalo. Návrh podaný obvodním soudem byl tedy podán osobou k tomu neoprávně- nou.
Proto zvláštní senát v souladu s ustanovením $ 4 zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů ve spo- jení s $ 46 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního návrh Obvodního soudu pro Prahu 4 odmítl. 771 Rozhodování ve věcech soukromoprávních: zákon o půdě k $9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému ze- mědělskému majetku (v textu též „zákon o půdě“) k $ 46 odst. 2 soudního řádu správního Skutečnost, že samo napadené rozhodnutí odvolacího orgánu 0 řádném opravném prostředku ve správním řízení se zabývá pouze procesní otáz- kou (zde otázkou, zda byl řádný opravný prostředek přípustný), nemění nic na tom, že ve věci rozhodování o vlastnictví k nemovitostem podle $ 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jako věci soukromoprávní nelze rozhodnutí správního orgánu ani ve vztahu k této otázce přezkoumávat podle soudní- ho řádu správního.
Tuto otázku lze posoudit v civilním řízení soudním po- 2m. z dle části páté občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2003.
Spor o pravomoc mezi Obvodním soudem pro Prahu 4 a Českou správou sociál-