Domáhálli se někdo vůči správci nebo zpracovateli osobních údajů toho, aby správce nebo zpracovatel zajistil opatření k nápravě, spočívající ve zdr- žení se určitého nakládání s osobními údaji, vzniklý závadný stav odstranil nebo poskytl na své náklady omluvu nebo jiné zadostiučinění [$ 21 odst. 2 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně někte- rých zákonů), není rozhodnutí o takové žádosti v pravomoci soudu, ale Úřa- du pro ochranu osobních údajů. Nic na tom nemění, že takový návrh byl po- dán v době od 1. 6. do 31. 12. 2002, kdy ustanovení $ 9 odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve znění tehdy účinném, upravovalo věcnou příslušnost krajských soudů pro rozhodování ve sporech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o ochraně osobních údajů v informačních systé- mech podle staršího zákona č. 256/1992 Sb.; nešlo o ustanovení kompetenč- ní, zakládající pravomoc soudu, a po datu 1. 6. 2002 se stalo obsoletním.
Zákon o ochraně osobních údajů upravuje ochranu osobních údajů o fy- zických osobách, práva a povinnosti při zpracování těchto údajů a stanoví pod- mínky, za nichž se uskutečňuje jejich předávání do jiných států ($ 1 zákona o ochraně osobních údajů). Podle usta- novení $ 2 téhož zákona byl zřízen Úřad (pro ochranu osobních údajů se sídlem v Praze (dále jen „Úřad“), přičemž Úřa- du byly svěřeny kompetence ústřední- ho správního úřadu pro oblast ochrany osobních údajů v rozsahu stanoveném tímto zákonem.
Pokud subjekt údajů [$ 4 písm. d) zá- kona o ochraně osobních údajů] zjistí, že došlo k porušení povinností správ- cem nebo zpracovatelem, má právo obrátit se na Úřad s žádostí o zajištění opatření k nápravě ($ 21 odst. 1). Došlo- -li k porušení povinností správcem nebo zpracovatelem, má subjekt údajů mimo jiné právo požadovat, aby se správce ne- bo zpracovatel zdržel takového jednání, odstranil takto vzniklý stav či poskytl na svoje náklady omluvu nebo jiné zadosti- učinění [$ 21 odst. 2 písm. a)].
V občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občansko- právních, pracovních, rodinných a ob- chodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodu- jí soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon ($ 7 odst. 1 a 2 o.s. ř.). : V posuzovaném případě Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 19. 11. 2001 řízení v označené věci zastavil s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Úřadu pro ochra- nu osobních údajů se sídlem v Praze jako orgánu příslušnému k projednání této věci.
Rozhodl ve shodě s aktuální právní úpravou; nic na tom nemění, že žalobce žalobu k soudu opřel o úpra- vu tehdy platného a účinného zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech. Okres- ní soud správně naznačil (s ohledem na $ 23 posledně zmíněného zákona), že tehdy byl tyto spory povolán řešit soud [čemuž nepochybně odpovídalo též teh- dy účinné ustanovení $ 9 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Zmíněný zákon však byl s účin- ností od 1. 6. 2000 zrušen ustanovením $ 48 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zá- konů.
Tento nový předpis však takovou- to dosavadní úpravu pravomoci soudů ve zmíněných věcéch nepřevzal. 19 427 Proto okresní soud dále správně od- kázal na věcně novou (byť legislativně technicky málo šťastně formulovanou) úpravu ochrany práv subjektů údajů tak, jak ji předpokládá $ 21 nového zákona o ochraně osobních údajů. Stanoví-li tedy zákon o ochraně osob- ních údajů v $ 21 odst. 1, že subjekt úda- jů „má právo obrátit se na Úřad s žádostí o zajištění opatření k nápravě“, a nava- žující odstavec 2 téhož ustanovení vy- počítává, co má subjekt údajů „právo po- žadovat“, nelze než dovodit, že je to po- dle nového zákona o ochraně osobních údajů právě Úřad, který má pravomoc o takovýchto žádostech vrchnostensky rozhodovat.
Takovéto řešení ničemu ne- odporuje a je i ústavně zcela konformní (čl. 79 odst. 1 Ústavy). Je vhodné dodat, že argumentace Úřa- du v návrhu na rozhodnutí kompetenč- ního konfliktu ustanovením $ 9 odst. 2 písm. b) o. s. ř. je vratká. Přehlíží se tu především, že zmiňované ustanovení ne- ní ustanovením kompetenčním (zaklá- dajícím pravomoc soudu), protože řeší jen věcnou příslušnost krajských soudů ve sporech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních před- pisů o ochraně osobních údajů v infor- mačních systémech.
O věcné příslušnos- ti krajského soudu (nebo jiného stupně soudní soustavy) lze však pojmově uva- žovat jen tehdy, jeli vůbec dána soudní pravomoc. Navíc zmíněné ustanovení už svou textací a také zákonem, na který po- známka pod čarou k němu odkazovala (zákon č. 256/1992 Sb.), upravovalo situ- aci, která tu byla v době platnosti zákona č. 256/1992 Sb. Toto ustanovení se stalo nejprve obsoletní již okamžikem, kdy zákon č. 256/1992 Sb. pozbyl platnosti (1. 6.2000), a výslovně bylo derogováno zákonem č. 151/2002 Sb. ze dne 21.
3. 2002 (doprovodný zákon k soudnímu řádu správnímu), který nabyl účinnosti 1. 1. 2003. Okresní soud v Chebu konečně ná- ležitě přihlédl ke skutečnosti, že zákon o ochraně osobních údajů ve svých pře- chodných ustanoveních neřeší otázku pravomoci ve věcech již zahájených za účinnosti jím zrušeného zákona č. 256/1992 Sb. Protože podle platné úpravy není dána pravomoc soudu k ře- šení sporů vyplývajících z uplatnění práv a povinností podle zákona o ochra- ně osobních údajů, je třeba na dosud neskončená řízení použít právní úpra- vu účinnou v době rozhodování soudu.
Okresní soud v Chebu tedy správně za- stavil řízení podle $ 104 odst. 1 0. s. ř. s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Úřadu jako orgánu pří- slušnému k projednání této věci. (aza)
Záporný spor o pravomoc mezi Okresním soudem v Chebu a Úřadem pro