ní zákonů č. 177/2001 Sb. a č. 439/2004 Sb. Z 6 21 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, nevyplývá pravomoc Úřadu pro ochranu osobních údajů rozhodovat o soukromoprávních sporech mezi subjektem údajů a správcem týkajících se zveřejnění dokumentace obsahující osob- ní údaje; o těchto sporech přísluší rozhodnout soudu.
Nejprve zvláštní senát v obecné rovině po- znamenává, že spor V posuzované věci vznikl v důsledku konfliktu dvou ústavně zaruče- ných práv, a to práva na informace (čl. 17 Lis- tiny základních práv a svobod; dále jen „Listi- na“) a práva na ochranu osobních údajů (čl. 10 Listiny). Tato základní lidská práva spolu úz- ce souvisí a vzájemně se podmiňují a ovlivňu- jí, proto musí mít ochrana soukromí (ochra- na osobních údajů) i právo na informace jisté 206 limity. Je-li totiž kupříkladu právním předpi- sem povolen přístup k osobním údajům, je si- ce posíleno právo na informace, ovšem sou- časně se oslabuje právo na ochranu soukromí a naopak (k tomu přiměřeně srov. Maštalka, J.
Osobní údaje, právo a my. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 151). Okresní soud s poukazem na $ 21 zákona o ochraně osobních údajů konstatoval, že ne- má pravomoc rozhodnout spor mezi strana- mi, neboť podle jeho názoru z citovaného ustanovení vyplývá pravomoc správního or- gánu (navrhovatele) rozhodnout v projedná- vané věci. S účinností od 1. 6. 2000 upravuje oblast ochrany osobních údajů zákon o ochraně osobních údajů. Novelizací citovaného záko- na provedenou zákonem č. 439/2004 Sb., kte- rým se mění zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, platným a účin- ným od 26.
7. 2004, došlo k významným změ- nám mj. v pravomocech navrhovatele. Důvodová zpráva k zákonu uvádí: „Změna ustanovení JS 21 až 24, která se týkají ochrany práv sub- jektu údajů, je navrhována z několika důvo- dů. Tím nejdůležitějším je dosavadní zkuše- nost s aplikací f 21 a násl., kdy se přístup Úřadu, přístup subjektů údajů a přístup sou- dů, nepodařilo sjednotit v tom směru, že Úřad jako ústřední správní úřad nemůže v takovém případě ve své kompetenci řešit spory mezi správcem, zpracovatelem a sub- Jjektem údajů o odstranění následků ne- oprávněných zásahů do soukromí subjektů údajů a druh, popřípadě výši náhrady.
Stej- ně i v případech náhrady škody vzniklé sub- jektu údajů v souvislosti se zpracováním je- ho údajů není přípustně, aby tyto případy řešil správní úřad. Proto se navrhuje, aby kompetence Úřadu byla v tomto případě od- povídající jeho postavení a Úřad mohl na základě podnětu subjektu údajů postupovat vůči správci nebo zpracovateli prostředky pro správní úřad obvyklými, a případy, kdy Jsou vznášeny nároky na náhradu nemajet- kové újmy nebo náhradu škody, svěřit do pravomoci soudů, jak je tomu ostatně ob- vyklé i v ostatních případech zásahů do prá- va na ochranu osobnosti.“ Z $ 21 odst. i zákona o ochraně osobních údajů vyplývá, že „[k]laždý subjekt údajů, který zjístí nebo se domnívá, že správce nebo zpracovatel provádí zpracování jeho osob- ních údajů, které je v rozporu s ochranou soukromého a osobního života subjektu údajů nebo v rozporu se zákonem, zejména Jsou-li osobní údaje nepřesné s ohledem na účel jejich zpracování, může a) požádat správce nebo zpracovatele o vysvětlení, b) po- žadovat, aby správce nebo zpracovatel odstra- nil takto vzniklý stav.
Zejména se může jednat o blokování, provedení opravy, doplnění nebo likvidaci osobních údajů.“ Podle třetího od- stavce citovaného ustanovení, „[nlevyhovítí správce nebo zpracovatel žádosti subjektu údajů podle odstavce 1, má subjekt údajů prá- vo obrátit se přímo na Úřaď. Pravomoci navrhovatele jsou zakotveny v $ 29 zákona, podle něhož: „Úřad a) provádí dozor nad dodržováním povinností stano- vených zákonem při zpracování osobních údajů, b) vede registr zpracování osobních údajů, c) přijímá podněty a stížnosti na po- rušení povinností stanovených zákonem při zpracování osobních údajů a informuje o je- jich vyřízení, d) zpracovává a veřejnosti zpřístupňuje výroční zprávu o své činnosti, e) vykonává další působnosti stanovené mu zákonem, f) projednává přestupky a jiné správní delikty a uděluje pokuty podle toho- to zákona, £) zajišťuje plnění požadavků vy- plývajících z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, a z přímo použitel- ných předpisů Evropských společenství, h) poskytuje konzultace v oblasti ochrany osobních údajů, i) spolupracuje s obdobný- mi úřady jiných států, s orgány Evropské unie a s orgány mezinárodních organizací působícími v oblasti ochrany osobních úda- jů.
Úřad v souladu s právém Evropských spo- lečenství plní oznamovací povinnost vůči orgánům Evropské unie“ (odstavec 1). „Pří výkonu dozoru ve formě kontroly se postu- puje podle zvláštního právního předpisu“ (odstavec 2). „Dozor nad zpracováním osob- ních údajů, které provádějí zpravodajské služby, stanoví zvláštní právní předpis“ (odstavec 3). V navrhovatelem citovaném usnesení čj. Konf 56/2009-7 zvláštní senát vyslovil, že z vývoje právní úpravy týkající se ochrany osobních údajů vyplývá, že „zákon o ochraně osobních údajů se pokusil původně co nejví- ce rozšířit pravomoc Úřadu.
Novelou z roku 2004 ale tyto pravomoci přenesl zpět na soudy. Úřad je správním úřadem, který má stanove- nou určitou míru nezávislosti a pravomocí, ale který nemůže nahrazovat rozhodování soudů. Úřad je nyní oprávněn dle f 29 záko- na o ochraně osobních údajů mimo jiné pro- vádět dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem o ochraně osobních údajů, přijímat podněty a stížnosti na poruše- ní povinností stanovených zákonem, projed- návat přestupky a jiné správní delikty a udě- lovat pokuty.
Není však oprávněn rozhodovat o výší náhrady škody za porušení povinností zpracovatele osobních údajů, nemůže rozho- dovat o náhradě za nemajetkovou újmu. Tyto pravomoci příslušejí soudům“ Citované ustanovení ($ 21 zákona o ochraně osobních údajů) reguluje podmínky práva na přístup k osobním údajům tehdy, pokud sub- jekt údajů zjistí nebo se domnívá, že správce provádí zpracování jeho osobních údajů, kte- ré je v rozporu s ochranou soukromého a osobního života subjektu údajů nebo v roz- poru se zákonem o ochraně osobních údajů (srov. stanovisko Úřadu pro ochranu osob- ních údajů č. 2/2007 - Zdravotnická doku- mentace a ochrana osobních údajů z pohledu nové právní úpravy, dostupné na www.
uoou.cz). Předmětné ustanovení však v žád- ném případě (a to ani ve znění před noveliza- cí provedenou zákonem č. 439/2004 Sb.) ne- zakládá pravomoc navrhovatele rozhodovat ve sporech mezi subjektem údajů a správcem o poskytnutí kopií zpracovávané dokumenta- ce, případně určit, zda informace mají být subjektu údajů na jeho žádost zpřístupněny. Z $ 29 zákona vyplývá, že pravomoci navrho- vatele na úseku ochrany osobních údajů jsou spíše kontrolní a dozorové. Ustanovení $ 21 zákona tak míří spíše na situace, kdy subjekt údajů brojí proti způsobu či rozsahu nakládá- ní s jeho osobními údaji správcem a obrací se na navrhovatele s podnětem či stížností na 207 2500 porušení zákona [$ 29 odst. 1 písm. c) záko- na]; o takovou situaci se ale v posuzovaném případě nejedná.
Podle $ 12 zákona o ochraně osobních údajů, „[pložádá-li subjekt údajů o informa- ci o zpracování svých osobních údajů, je mu správce povinen tuto informaci bez zbytečné- ho odkladu předat“ (ódstavec 1). „Obsahem informace je vždy sdělení o a) účelu zpraco- vání osobních údajů, b) osobních údajích, pří- padně kategoriích osobních údajů, které jsou předmětem zpracování, včetně veškerých do- stupných informací o jejich zdrojí, c) povaze automatizovaného zpracování v souvislosti s jeho využitím pro rozhodování, jestliže Jsou na základě tohoto zpracování činěny úkony nebo rozhodnutí, jejichž obsahem je zásah do práva a oprávněných zájmů sub- jektu údajů, d) příjemci, případně katego- riích příjemců“ (odstavec 2).
„Správce má právo za poskytnutí informace požadovat přiměřenou úhradu nepřevyšující náklady nezbytné na poskytnutí informace“ (odsta- vec 3). „Povinnost správce poskytnout infor- mace subjektu údajů upravenou v f 12 mů- že za správce plnit zpracovatel“ (odstavec 4). V posuzovaném případě měl pravděpo- dobně Okresní soud v Opavě za to, že žalob- kyně požaduje po žalované informaci o zpra- cování jejích osobních údajů ve smyslu $ 12 zákona o ochraně osobních údajů, proto přiřkl pravomoc ve věci rozhodnout navrhovateli (byť tato úvaha z usnesení Okresního soudu v Opavě explicitně nevyplývá a nadto je myl- ná - srov. níže).
Z podané žaloby je však patr- né, že se žalobkyně nedomáhá poskytnutí údajů podle $ 12 odst. 2 citovaného zákona, ale požaduje vydání kopie předmětné doku- mentace, nikoliv pouze informaci o tom, jaké údaje o ní žalovaná zpracovává. Z $ 12 zákona na ochranu osobních údajů nelze dovozovat právo pacienta na přímé sdělení osobních údajů, resp. právo „na poskytnutí kopie kaž- dého dokumentu, který je součástí zpracová- ní osobních údajů, pokud takové právo ne- stanoví zvláštní zákon“ (srov. Matoušová, M.; Hejlík, L.
Osobní údaje a jejich ochrana. Pra- ha : ASPI Wolters Kluwer, 2008, s. 307, nebo přiměřeně výklad Úřadu pro ochranu osob- 208 ních údajů k problémům z praxe č. 1/2002 - Výpisy ze zdravotní dokumentace, dostupné na www.uoou.cz: „Informace o osobních údajích, poskytovaná podle $ II odst. 1 po- případě podle S 12 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů neznamená, že jsou subjek- tu údajů sděleny přímo ony osobní údaje (respektive jejich obsah), ale jde o informaci, jejíž nedílnou součástí je informace o „rozsa- hu osobních údajů“ (f 11 odst. 1), popřípadě informace „o osobních údajích o něm zpraco- vávaných' (f 12 odst. 2)“].
Nicméně i v přípa- dě, že by se žalobkyně domáhala informace o zpracování jejích osobních údajů podle $ 12 zákona o ochraně osobních údajů a správce údajů by jí požadovanou informaci odmítl sdě- lit, nebyla by dána pravomoc navrhovatele o takovémto sporu rozhodnout. Jak správně uvedl navrhovatel ve svém podání, rozhodová- ní o sporech vyplývajících ze soukromopráv- ního vztahu mezi správcem a subjektem osob- ních údajů přísluší soudům ($ 7 0. s. ř), pravomoci navrhovatele jsou spíše kontrolní a dozorové.
Odkaz okresního soudu na usnesení zvláštního senátu čj. Konf 11/2003-12 a čj. Konf 15/2003-24 je v posuzované věci ne- případný. Ve zmiňovaných usneseních se zvlášt- ní senát vyjadřoval k otázce, který orgán je pří- slušný rozhodnout o návrhu subjektu údajů na zdržení se jednání porušujícího povinnos- ti správce při zpracování osobních údajů. V předmětné věci mezi žalobkyní a žalovanou je spor veden o vydání kopie dokumentace. Předmět sporu je tedy odlišný než ve shora ci- tovaných usneseních, proto nelze ze závěrů tam vyslovených v řešené věci vycházet.
Nad- to lze poznamenat, že v předmětných usnese- ních zvláštní senát aplikoval znění zákona o ochraně osobních údajů účinné ještě před novelou provedenou zákonem č. 439/2004 Sb., z něhož v posuzovaném případě nelze vychá- zet, neboť zvláštní senát rozhoduje o kompe- tenčním sporu podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (srov. usnese- ní zvláštního senátu ze dne 24. 11. 2004, čj. Konf 3/2003-18, č. 485/2005 Sb. NSS). Z podané žaloby zřetelně vyplývá, že ža- lobkyně se nedomáhá postupu podle $ 21 zá- kona o ochraně osobních údajů (nestěžuje si na postup správce osobních údajů); nejde jí o výkon pravomoci kontrolní či dozorové nad správcem údajů, jímž je žalovaná.
Žalob- kyně požaduje po žalované vydání kopií v ža- lobě blíže specifikovaných dokumentů, o čemž přísluší rozhodovat soudu. Popsaný závěr je rovněž v souladu s judikaturou Ev- ropského soudu pro lidská práva; ten v ple- nárním rozsudku ze dne 7. 7. 1989 ve věci Gaskin proti Spojenému království, stížnost č. 10454/83, Series A, č. 160, bod 49, ve věci žadatele (umístěné dítě) domáhajícího se pří- stupu k jeho sociální dokumentaci konstato- val, že „podle čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech, zájmy jedince domáhajícího se pří- stupu k údajům vztahujícím se k jeho právu na respektování rodinného a soukromého ži- vota musí být zaručeny v případě, že třetí oso- ba, která k vytváření dokumentace přispíva- la, nezákonně odmítne udělit souhlas se zpřístupněním dokumentace žadateli nebo její souhlas nelze obstarat.
Systém zpřístup- ňování informací bude v souladu se zása- dou proporcionality jedině tehdy, pokud v konečném rozhodnutí nezávislý orgán po- soudí, zda má být žadateli povolen přístup k jeho dokumentaci, odmítne-lí třetí osoba souhlas udělit nebo je nekontaktní“ (pozn. překlad soudu). Ze shora uvedených důvodů zvláštní se- nát uzavřel, že k rozhodování o podané žalo- bě je příslušný soud. Na okresním soudu tedy dále bude, aby v řízení o podané žalobě po- kračoval. Nejprvé bude třeba postavit najisto, jakou povahu mají žalobkyní požadované do- kumenty.
Za tímto účelem bude patrně ne- zbytné vyžádat si předmětné dokumenty od žalované a posoudit, zda se v daném případě jedná o zdravotnickou dokumentaci (čemuž by mohla nasvědčovat skutečnost, že doku- menty byly archivem postoupeny žalované) či zda se jedná o dokumenty jiné povahy, jež jsou dětské domovy povinny vést. Zdravot- nickou dokumentací totiž v souladu s $ 67b odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu může být pouze soubor informací „zdravotnické i ne- zdravotnické povahy získaných o konkrétní osobě v souvislosti se zdravotnickým posu- zováním jejího fyzického čí duševního sta- vu“ (srov. Buriánek, J.
Lékařské tajemství, zdravotnická dokumentace a související právní otázky. Praha : Linde, 2005, s. 31). Vý- znamnou otázkou by mohla být rovněž sku- tečnost, z jakého typu zařízení (dětského do- mova) dokumenty pocházejí a jaká je jejich skutečná povaha. Dětské domovy pečující o děti mladší než 3 roky lze totiž chápat jako zdravotnická zařízení (podle $ 20 odst. 1 zá- kona č. 69/1952 Sb., o sociálně právní ochra- ně mládeže, poskytovaly kolektivní péči dě- tem mladším než tři léta dětské zdravotnické ústavy, dětem starším domovy a jiná výchov- ná zařízení; v současné době jsou dětské do- movy pro děti do tří let součástí soustavy zdravotnických zařízení podle $ 38 zákona o péči o zdraví lidu), nicméně dětské domovy pro děti starší tří let jsou považovány za škol- ská zařízení [v předmětné době byly dětské domovy pro děti od 3 do 15 let považovány za mimoškolní výchovná zařízení podle $ 14 zá- kona č. 31/1953 Sb., o školské soustavě a vzdělávání učitelů (školský zákon), blíže specifikovány v $ 2 bod 2 vyhlášky Minister- stva školství, věd a umění č. 333/1952 Ú.
I, o zařízeních mimoškolní výchovy; právo ža- lobkyně na přístup k takové dokumentaci by v současnosti mohlo vycházet např. z $ 21 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškol- ním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon); podrob- něji k této otázce srov. Matoušová, M. Povinná dokumentace školy a ochrana osobních úda- jů. Řízení školy, 2006, č. 4, s. 21]. Zodpověze- ní nastíněných otázek může být relevantní pro určení právního předpisu, podle něhož má být o poskytnutí informace rozhodováno, případně také pro určení věcné příslušnosti soudů, jež mají v dané věci rozhodovat.
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslo- vil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc soudu. 209 2501-2502 II. PRÁVNÍ VĚTY 2501 Řízení před soudem: opožděnost žaloby; kompetenční výluka; podmínky řízení o žalobě proti více rozhodnutím k $ 39 odst. 2, $ 46 odst. 1 písm. b) a písm. d), $ 65, $ 68 písm. e) a $ 70 písm. a) soudního řá- du správního I. Splnění procesních podmínek pro projednání žaloby podle $ 65 a násl. s. ř. s. podané proti vícero správním rozhodnutím se posuzuje ve vztahu ke každému z tak- to napadených rozhodnutí samostatně, bez ohledu na to, zda jsou žalobou napade- ná rozhodnutí soudem přezkoumávána společně v jednom řízení, anebo po jejich vyloučení k samostatnému projednání ($ 39 odst. 2 s.
ř. s.) ve vícero oddělených ří- zeních.
II. Důvod odmítnutí žaloby pro výluku ze soudního přezkumu kvůli tomu, že ža- lobou napadený úkon správního orgánu není „rozhodnutím“ ve smyslu legislativní zkratky v $ 65 odst. 1 s. ř. s. [$ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s $ 68 písm. €) a $ 70 písm. a) s. ř. s.], vylučuje současnou existenci důvodu odmítnutí žaloby pro opožděnost [$ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Spor o pravomoc mezi Úřadem pro ochranu osobních údajů a Okresním soudem v Opa- vě, za účasti žalobkyně Zdeňky P. a žalované Slezské nemocnice v Opavě, ve věci vydání