I. Je-li podání podle svého označení i obsahu žalobou na vydání bezdů- vodného obohacení, přísluší rozhodovat o něm soudu v občanském soud- ním řízení. Soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho ná- zoru by se měl žalobce domáhat sporné částky za použití prostředků správního (resp. daňového) řízení.
II. Stranou negativního kompetenčního sporu podle 6 1 odst. 1 a 2 záko- na č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, není jen soud I. stupně, který popřel svou pravomoc rozhodovat o věci jemu předložené, nýbrž též soudy vyšších instancí, které k opravnému prostřed- ku potvrdily závěr soudu I. stupně o nedostatku pravomoci.
Z návrhu podaného Krajským úřa- dem Karlovarského kraje i z obsahu soudního spisu Okresního soudu v Che- bu plyne, že ani jeden z obou orgánů se nehodlá zabývat věcí spornou mezi Ža- lobkyní a městem Aš a rozhodnout o ní. Je tedy nepochybné, že je tu spor mezi soudem a orgánem moci výkonné, z nichž oba popírají pravomoc vydat rozhodnutí ve věci individuálně určených účastní- ků. Je však nutno zjednat si jistotu o tom, že se skutečně jedná o totožnou věc těchto účastníků, jak to žádá $ 1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů: to je totiž základní podmínkou, jejíž splnění teprve zakládá pravomoc zvláštního se- nátu k řešení kompetenčního sporu.
Právě totožnost věci není ze spisu na první pohled zřetelná. Zatímco totiž Okresní soud v Chebu a po něm i Kraj- ský soud v Plzni a Nejvyšší soud rozho- dovaly o žalobě, odvolání a dovolání ve věci vydání bezdůvodného obohacení, krajský úřad se ve svém návrhu zmiňuje o právu žalobkyně na to, aby o její „žá- dosti“ rozhodl k tomu oprávněný orgán, maje na mysli zřejmě žádost žalobkyně ze dne 23. 6. 2000 o vrácení přeplatku. Toto vyjádření míjí podstatu věci; kraj- skému úřadu to ale nelze vytýkat.
Vždyť i sama žalobkyně - ačkoli se o něčem ta- kovém v žalobě vůbec nezmínila - se v odvolání proti usnesení okresního sou- du začala zabývat vracením přeplatku v daňovém řízení a nečinností správního orgánu při postupu podle daňového řá- du. Krajský soud v Plzni pak, zmýlen tou- to argumentací, v odůvodnění svého roz- hodnutí charakterizoval to, čeho se žalobkyně domáhala, jako „nárok na vrácení přeplatku odvodu na veřejně prospěšný účel v souladu se zákonem č 337/1992 Sb., o správě daní a poplat- ků“ a odkázal ji na „vymáhání správních poplatků“, stanovených v zákoně o lote- riích, podle části páté a šesté daňového řádu.
V návaznosti na tyto vývody se pak žalobkyně ve svém dovolání zaměřila na hodnocení souladnosti postupu žalované- ho s pravidly upravenými v daňovém řá- du, ai Nejvyšší soud se pak už jen ztotožnil se závěry krajského soudu a doporučil ža- lobkyni nápravu v daňovém řízení.: Výklad postupu při vracení přeplat- ku v daňovém řízení ovšem odvedl roz- hodující soudy od jádra sporu. Žalobky- ně se ve své žalobě podané k Okresnímu soudu v Chebu nade vší pochybnost do- máhala vydání bezdůvodného obohace- ní; to, že částku považovanou za neo- právněný majetkový prospěch uhradila žalovanému podle zákona o loteriích, nic nemění na povaze její žaloby a v ní tvrzeného nároku.
Pokud se tedy okres- ní soud domnívá, že žaloba u něj podaná je ve skutečnosti právním prostředkem, který měl být uplatněn v řízení podle da- ňového řádu, mýlí se. Stejně tak je ne- správný i závěr krajského úřadu, který z úvah civilních soudů dovodil, že by měl vedle odvolání proti vyměření poplatku ze dne 4. 4. 2000 rozhodnout i o podání označeném jako žaloba, jímž je napadá- no negativní vyřízení žádosti o vrácení přeplatku. Podání ze dne 23. 8. 2000, do- ručené Okresnímu soudu v Chebu dne 29.
8. 2000, je totiž civilní žalobou nejen podle názvu, ale též podle obsahu. Není z něj zřejmé, že by se žalobkyně domáha- la přezkoumání jakéhokoli aktu správní- ho orgánu; s takovýmto návrhem. by ostatně neměla důvod obracet se na soud, nýbrž by jej nejspíše učinila u od- volacího orgánu ve správním řízení (k tomu srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 31. 8. 2005, čj. Konf 93/2004-9, publikované pod č. 725/2005 Sb. NSS). Žalobkyně tedy u civilních soudů ne- usilovala o to, aby rozhodly o vrácení přeplatku podle daňového řádu, nýbrž aby jí ve smyslu $ 451 občanského záko- níku přiřkly částku, o niž se žalovaný po- dle jejího názoru bezdůvodně obohatil.
O:takto tvrzeném nároku by měl po po- stoupení věci rozhodovat krajský úřad, a totožnost-věci, která je jedním z po- jmových znaků kompetenčního sporu, je tedy dána. Z právě provedeného vý- kladu je ale také zřejmé, že zvláštní senát se neztotožňuje s názorem civilních sou- dů na to,kdo by měl ve věci žalobkyně rozhodnout. Jelikož „věcí žalobkyně“, o níž Okresní soud v Chebu odmítl roz- hodovat, není žádost o vrácení přeplat- ku, nýbrž žaloba na vydání bezdůvodné- ho obohacení, mýlí se tento soud, pokud popírá svou pravomoc.
Rozhodovat o-ta- kové žalobě naopak soudům přísluší, a proto zvláštní senát rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno. Nezabýval se přitom povahou „odvolání“ žalobkyně ze dne 4. 4. 2000, neboť rozhodování o tomto podání nebylo předmětem kompeteně- ního sporu. Zvláštní senát podle .$ 5 odst. 3 záko- na č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kte- rým strana kompetenčního sporu po- přela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního se- 931 955 nátu je vydání rozhodnutí ve věci uvede- né v návrhu na zahájení řízení v její pra- vomoci.
Navrhovatel označil jako dru- hou stranu kompetenčního sporu toliko Okresní soud v Chebu, který ve věci roz- hodoval v I. stupni; to však není úplné. Být stranou kompetenčního sporu ve smyslu zákona č. 131/2002 Sb. obnáší ne- jen to, ve vztahu k jinému orgánu veřej- né moci se domáhat pravomoci nebo ji aktivně popírat, ale také to, strpět zruše- ní (případně vyslovení nicotnosti) vlast- ního rozhodnutí, které je v rozporu s vý- rokem zvláštního senátu. Jé přitom poměrně běžné, že rozhodnutí, jímž or- gán I.
stupně nesprávně popřel pravo- moc, je poté v dalších instancích stvrzo- váno k řádným nebo i mimořádným opravným prostředkům. I tato rozhod- nutí je ale třeba zrušit: byla by totiž pře- kážkou pro další postup orgánu I. stup- ně, který je vázán rozhodnutími orgánů vyšších instancí, jemuž však zároveň by- la rozhodnutím zvláštního senátu při- řknuta pravomoc rozhodovat ve věci. V. dosavadní rozhodovací praxi zvláštního senátu se za stranu kompe- tenčního sporu označoval převážně jen ten soud (nejčastěji; obecně by však mohlo jít o jakýkoli orgán v rámci určité hierarchie), jemuž přísluší pravomoc roz- hodovat o věci v I stupni, a přímou apli- kací $ 5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. se rušilo jen jeho rozhodnutí; případná roz- hodnutí vydaná v dalším stupni řízení, kterými byla prvotní rozhodnutí potvt- zována, se rušila za analogického užití to- hoto ustanovení (srov. např. usnesení zvláštního senátu ze dne 31.
5. 2004, čj. Konf 17/2004-7, publikováno pod č. 307/2004 Sb. NSS). V rozhodnutích zvláštního senátu se zdůrazňoval rozdíl mezi soudem I. stupně, jenž jako jediný může popřít svou pravomoc, a mezi sou- dem odvolacím, který něco takového 932 učinit nemůže, neboť k opravnému pro- středku jen stvrzuje správnost rozhod- nutí soudu I. stupně. Z toho pak plynulo, že na každé straně kompetenčního sporu mohl stát jen jeden orgán; rozhodnutí or- gánů vyššího stupně, které byly téhož práv- ního názoru s orgánem nesprávně popíra- jícím svou pravomoc, pak byla rušena, aniž byly tyto orgány vyššího stupně považová- ny za strany kompetenčního sporu.
Jak však bylo řečeno, jednalo se o ře- šení nikoli výlučné, nýbrž toliko převlá- dající: v novějších usneseních zvláštního senátu se vyskytovaly i názory jiné - srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2005, čj. Konf 66/2005-5, dostupné na www.nssoud.cz, kde byl naopak za stra- nu kompetenčního sporu označen kro- mě Krajského soudu v Ostravě i Nejvyšší správní soud, který pouze zamítl kasační stížnost proti usnesení, jímž krajský soud nesprávně odmítl žalobu pro nedo- statek pravomoci. V této věci se zvláštní senát při vymezení stran kompetenční- ho sporu přiklonil právě k posledně uve- denému řešení a usoudil, že na jedné straně kompetenčního sporu - stejně ja- ko na straně procesního vztahu obecně - může stát více subjektů, které sdílejí tentýž právní názor.
(Rozumí se přitom, že takovými subjekty mohou být jen ta- kové orgány, které ve věci rozhodovaly, a jsou s ní tedy skutečně procesně spja- ty.) Tak tomu bude právě v případě, kdy soudy vyšší instance potvrdí nesprávný názor soudu I stupně ohledně jeho vlastní pravomoci. Názor, podle nějž mů- že být stranou kompetenčního sporu po- jmově jen soud L stupně, neobstojí, což je zřetelné zvláště v negativních kompe- tenčních sporech: vždyť i soudy vyšší in- stance se v řízení o opravném prostřed- ku vyjadřují k téže otázce pravomoci, k níž se formou zastavení řízení či od- mítnutí žaloby vyslovil již soud I.
stupně. Není tedy důvodu pro to, aby i ony neby- ly považovány za strany kompetenčního sporu (samozřejmě jen tehdy, pokud k otázce pravomoci zastávají stejný názor, a pokud tedy rozhodnutí soudu nižšího stupně potvrdily). Takovému výkladu ne- brání ani textace zákona č. 131/2002 Sb. [S 1 odst. 1 písm. a) a b): soudy a orgány v množném čísle], a ostatně ani praxe zvláštního senátu, který ve svých výro- cích určuje pravomoc nikoli konkrétní- ho soudu povolaného k rozhodnutí o vě- ci v I. stupni, nýbrž pravomoc určitého typu orgánu - soudu v občanském soud- ním řízení, soudu ve správním soudnic- tví - aniž se zabývá otázkou, který soud v hierarchii civilních či správních soudů by měl věc rozhodnout: to určují přísluš- né procesní řády.
Pokud tedy rozhodnutí, jímž soud L stupně popřel svou pravomoc, bylo potvrzeno v odvolacím i dovolacím říze- ní a zvláštní senát následně posoudil tu- to otázku opačně, jsou stranami kompe- tenčního sporu kromě soudu I. stupně i soudy vyšších instancí. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil jak obě usne- sení Okresního soudu v Chebu, tak usne- sení Krajského soudu v Plzni a usnesení Nejvyššího soudu, která výroku, jímž by- la určena pravomoc, odporují. 956 Diskriminace spotřebitele: platba v hotovosti a platba platební kartou k $ 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 104/1995 Sb. Diskriminací spotřebitele ve smyslu ustanovení $ 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, je třeba rozumět obchodní praktiky, které při srov- natelných transakcích nedůvodně zvýhodňují některé spotřebitele před ji- nými.
Platba v hotovosti a platba platební kartou nejsou srovnatelnými transakcemi, a nezakládají tak diskriminaci jedné z uvedených skupin.
Spor o pravomoc mezi Krajským úřadem Karlovarského kraje, Okresním sou- dem v Chebu, Krajským soudem v Plzni a Nejvyšším soudem, za účasti žalobky- ně - společnosti s ručením omezeným E. - a žalovaného města Aše, ve věci ža-