tostem, ve znění zákona č. 90/1996 Sb. Posoudit zákonnost odmítnutí správní jurisdikce přísluší vždy správnímu sou- du; i v případě, kdy se správní orgán odmítl zabývat věcí vyplývající ze soukromo- právních vztahů [zde: rozhodnutí, kterým katastrální úřad zastavil řízení pro neod- 1054 stranění nedostatků návrhu ($ 5 odst. 5 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnic- kých a jiných věcných práv k nemovitostem)]. Pravomoc soudu v občanském soud- ním řízení bude založena až tehdy, kdy správní orgán rozhodne věcně 0 sporu nebo o jiné právní věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů.
Jedním z bodů reformy správního soudnic- tví, účinné od 1. 1.2003 (zákony č. 150/2002 Sb., č. 151/2002 Sb. a č. 131/2002 Sb.), byla i rene- sance principu, stručně vyjádřitelného tezí, že všude tam, kde podle zvláštního zákono- dárství rozhoduje správní orgán věc soukro- mého práva, se může ten, kdo se cítí takovým rozhodnutím poškozen, obrátit na soud, kte- rý sám rozhodne /n merito. Základem této zásady byla tzv. prosincová ústava (čl. 15 odst. 1 základního zákona stát- ního o moci soudcovské č. 144/1867 ř.
z.: „Kdykoli úřadu správnímu dle zákonů ny- nějších nebo těch, které příště budou vydány, přísluší rozhodovati v příčině odporujících sobě nároků osob soukromých, může ten, kdož by tímto rozhodnutím ve svých právech soukromých vzal škodu, protí straně druhé řádným pořadem práva moci hledati.“). Civilní soudy od té doby musely rozhodo- vat všechny věci soukromého práva, lhostej- no, zda o takové věci již rozhodl podle zvlášt- ní zákonné úpravy správní orgán. Správnímu soudnímu dvoru (obecně správním soudům) náležely věci práva veřejného.
Tento právní stav byl posléze převzat ne- jen jako zákonný, ale i ústavní princip po vzniku Československé republiky v roce 1918. Ustanovení $ 105 Ústavy z roku 1920 stanovilo, že „(I) Ve všech případech, ve kte- rých úřad správní podle zákonů o tom vyda- ných rozhoduje o nárocích soukromopráv- ních, volno jest straně tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy pořadem práva.“ Doktrína i soudní praxe (Emil Hácha, Jiří Hoetzel: Dobré zdání o osnově zákona, jímž se provádí $ 105 ústavní listiny; in: Jiří Hoet- zel: Československé správní právo, 1934, s.
386-392) toto ustanovení vykládala jedno- značně tak, že „ustanovení toto zamýšlí tedy soudní kontrolu rozhodnutí správních úřa- dů pro případy, kde správní úřad kompe- tentně rozhodl o nárocích soukromopráv- ních. Stranou zůstávají tedy případy, kde 1. správní úřad rozhodl o nárocích soukro- moprávních, nejsa k tomu podle zákonů 1056 o tom vydaných příslušným; 2. správní úřad, ačkoli podle zákonů o tom vydaných byl k rozhodování o nárocích soukromopráv- ních příslušným, rozhodovati odepřel“ V obou „stranou ponechaných“ případech poskytoval ochranu Nejvyšší správní soud ve správním soudnictví, ktcrý - uznal-li stížnost důvodnou - rozhodnutí správního úřadu zru- šil pro nezákonnost - v prvním případě spo- čívající v překročení vlastní kompetence, a v druhém případě spočívající ve zkrácení účastníka v jeho právu na správní rozhodnutí o nároku soukromoprávním.
Před řádné soudy tedy náležely jen ty pří- pady, kdy správní úřad rozhodl kompetentně o nároku soukromoprávním, tedy kdy vydal meritorní rozhodnutí. Procesní úprava těch- to případů pak byla provedena zákonem č. 217/1925 Sb., jímž se provádí $ 105 ústavní listiny. Závěry, které již v jednoznačně vyslovila doktrína (Hácha, Hoetzel, viz shora, shodně ve Slovníku veřejného práva čsl.) také dotvá- řela četná a stabilní judikatura. Např. ve věci Boh. A 3868/1924 vyložil NSS, že rozhodnutí generální paritní komise (správní úřad) o platnosti výpovědí zemědělského zaměst- nance [$ 7 lit.
a) nař. ministra pro Slovensko z 24. listopadu 1920 č. 75 Úředních novin] může Nejvyšší správní soud přezkoumati co do kompetence této komise. V důvodech uve- dl: „Obsahem svým jest tento výrok rozhod- nutím o soukromoprávním poměru služeb- ním mezí stěžovatelem a zaměstnancem C.. Tato soukromoprávní povaha rozhod- nutí v odpor vzatého vylučuje, aby nejvyšší správní soud mohl zákonnost jeho přezkou- mati ve věcí samé, neboť buď bylo ono roz- hodnutí o nárocích soukromoprávních vy- dáno ve mezích kompetence žalovaného úřadu, pak platí o něm předpis S 105 úsl.
lis- tiny, die něhož lze se proti rozhodnutí tako- vém dovolati nápravy pořadem práva, čímž vyloučena jest vzhledem na ustanovení f 3 lit. a) zák. o nejvyšším správním soudu pří- slušnost nejvyššího správního soudu, nebo překročil úřad meze své kompetence a pak nutno již z toho důvodu rozhodnutí jeho ja- ko nezákonné zrušiti. Může tedy nejvyšší správní soud v tomto případě řešiti pouze otázku kompetence žalovaného úřadu“ Po- dobné nálezy jsou četné (Boh. A 6056/1926, Boh. A 9648/1932, Boh. A 10626/1933, Boh.
A 11368/1934 aj.). Ve věci Boh. A 7623/1928 soud vyslovil, že posoudit otázku, zda byl vyčerpán pořad správních instancí, které mají rozhodovat o nároku soukromého práva, může jen Nej- vyšší správní soud: „Než může-li strana dotče- ná ve svých právech rozhodnutím správního úřadu nastoupiti pořad práva soukromého teprve, když o vzneseném nároku rozhodla poslední přípustná stolice správní, má ne- sporně nárok na to, aby mohla vyčerpatí opravné možnosti podle zák. přípustné, ne- boť jinak by pozbyla možností nastoupiti pořad práva, kdyby rozhodnutím správního úřadu její nárok buď zcela neb zčásti byl za- mítnut.
Přezkoumati pak, nebylo-li toto pro- cesní právo strany rozhodnutím správního úřadu dotčeno, přísluší nejvyššímu správní- mu soudu.“ Obdobně Boh. A 7917/1929. K tomu, že při odmítnutí správního úřa- du o věci soukromého práva rozhodovat mu- sí o této denegatio rozhodnout správní soud, se Nejvyšší správní soud vyslovil v Boh. A 11330/1934: „Odepře-li rozhodčí komise rozhodovati o stížnosti závodního výboru do propuštění dělníků z důvodu, že jde o hromadné propouštění z příčin ležících mimo pracovní poměr, je stížnost na nejvyš- ší správní soud do tohoto výroku rozhodčí komise přípustná.“ V odůvodnění uvedl: „Především musil nejvyšší správní soud zkoumati svou vlastní příslušnost.
Judikatu- ra zdejší setrvává dosud na právním názo- ru, že rozhodnutí rozhodčí komise, vydané o odporu závodního výboru, vzneseném po- dle f 3 lit. g) odst. 2 a násl. proti propuštění jednotlivých zaměstnanců, sluší považovati za rozhodnutí správního úřadu o nároku soukromoprávném. Oproti takovémuto roz- hodnutí lze se však podle f 105 ústavní listi- ny a f 1 zák. č. 217/1925 Sb. dovolati nápra- vy pořadem práva, pročež je příslušnost nejvyššího správního soudu podle předpisu JS 3 lit. a) zák. o nss vyloučena.
I tedy bylo zkoumati, zdali nař. rozhod- nutí rozhodčí komise sluší uznati za rozhod- nutí správního úřadu o nároku soukromo- právním (...). Nař. rozhodnutím bylo podání závodního výboru, označené jako stížnost, odmítnuto pro nepřípustnost. Je tedy otázka, zdali tento výrok lze uznati za rozhodnutí o nároku soukromoprávním. Než výrok ten- to již sám o sobě vyjadřuje, že rozhodčí ko- mise odepřela zabývati se věcnými úvahami o „stížností“ závodního výboru. Z důvodů rozhodovacích je bak smysl tohoto odmítnu- tí zcela jasně poznatelný.
Rozhodčí komise vycházela z předpokladu, že běží o hromad- né propouštění zaměstnanců, a měla za to, že z této příčiny není místa pro řízení, jež zá- kon ustanovil toliko pro případ propuštění jednotlivých zaměstnanců. Odepření žáda- ného rozhodnutí s takovýmto odůvodněním rovná se odmítnutí z důvodů nepříbustnosti nastoupeného pořadu právního a nemůže tedy býti považováno „za rozhodnutí o náro- ku soukromoprávním“; zcela stejně jako za ně nemůže býti považováno odmítnutí pro nepříslušnost komise rozhodčí, jež nejvyšší správní soud již opětovně uznal za přípust- ný předmět své kognice (srov. zejména i slíž- ností dovolaný nál.
Boh. A 8623/1930). Nejvyšší správní soud uznal proto i v dnešním sporu svoji příslušnost, a to tím spíše, že popření zdejší příslušnosti vylučo- valo by vůbec jakékoliv soudcovské zkou- mání závažných a také stížností před nejvyšším správním soudem vznesených otázek právních.“ Obdobně též ve věci Boh. A. 11416/1934 vyložil Nejvyšší správní soud: „Jednaje o této stížnosti musil se nss v prvé řadě zabývati návrhem zúčastněného závodního výboru, aby stížnost byla odmítnuta pro nepřísluš- nost nss (..).
Kompetence nss rozhodovati o tom, zda v daném případě byla žal. komise příslušna vydati nař. rozhodnutí, byla by po- dle f 3 lit a) zák. o nss vyloučena jedině ten- kráte, kdyby k rozhodnutí této otázky -tj. k rozhodnutí judikátnímu, právní mocí schopnému — byl povolán řádný soud. Pří- slušnost řádného soudu rozhodovati o sou- kromoprávních nárocích, o nichž podle zá- 1057 1952 konů o tom vydaných rozhodl již úřad správní, může se zakládati jedině na usta- novení f 105 úst. listiny. Podle tohoto usta- novení lze se však pořadem práva dovoláva- ti nápravy pouze nápravy pouze ve výroku o takovýchto nárocích, tj. co do merita; před- pisem tímto není však řádný soud zmocněn rozhodnutí správního úřadu přezkoumáva- ti co do otázky jeho kompetence.“ vx Shodně nebo podobně judikoval Nejvyšší správní soud v desítkách věcí (Boh.
A 11172/1934, 11328/1934, 11578/1934, 12568/1936, 11415/1934, 11675/1935, 12316/1936, 12525/1936 a jiné). Historický exkurs lze uzavřít shrnutím, že prvorepublikový Nejvyšší správní soud, jak ukázáno, zkoumal otázku příslušnosti správ- ního orgánu i v těch případech, kdy správní- mu orgánu příslušelo v. meritu rozhodovat o nároku soukromoprávním a v případech, kdy správní orgán vůbec odmítl o soukromo- právním nároku rozhodnout. Jak už bylo uvedeno, současná právní úprava je přijata (a to záměrně) na zcela stej- ném konceptu jako stará úprava rakouská a úprava I.
ČSR. Současná judikatura Nejvyšší- ho správního soudu (a krajských soudů ve správním soudnictví) se však prozatím od zá- věrů, které již v minulosti jednoznačně vyslo- vila doktrína a které také dotvářela četná a stabilní judikatura (viz shora), často odchy- luje a vychází z různě zdůvodňované vadné teze, že je-li „hlavní“ věc charakteru soukro- moprávního, pak i veškerá procesní rozhod- nutí, včetně těch, jimiž se správní orgán ode- přel věcí zabývat, jsou soukromoprávní také. Tak ve věci Sb. NSS č. 44/2004: „Jestliže předmětem správního řízení byl soukromo- právní nárok, rozhodne o něm k žalobě me- ritorně soud v občanském soudním řízení, nikoliv ve správním soudnictví [f 68 písm. b) s.
ř s.J. To platí i tehdy, napadá-li žalobce v takové věcí rozhodnutí správního orgánu o nepovolení obnovy správního řízení“ Po- dobně ve věci Sb. NSS č. 771/2006: „Skuteč- nost, že samo napadené rozhodnutí odvolací- ho orgánu o řádném opravném prostředku ve správním řízení se zabývá pouze procesní otázkou (zde otázkou, zda byl řádný oprav- 1058 ný prostředek přípustný), nemění nic na tom, že ve věcí rozhodování o vlastnictví k nemovitostem podle f 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vzta- hů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jako věci soukromoprávní nelze rozhodnutí správního orgánu ani ve vztahu k této otáz- ce přezkoumávat podle soudního řádu správního.
Tuto otázku lze posoudit v civil- ním řízení soudním podle části páté občan- ského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1.2003“ Toto odchylné nazírání však není důvod- né ani správné. Reforma správního soudnictví účinná od 1. 1.2003 byla doplněna i o již popsaný prin- cip vydělení věcí soukromého práva z proce- su vedeného u správních soudů; tento prin- cip přitom od likvidace správního soudnictví v roce 1952 v právním řádu zakotven nebyl a opomenut zůstal i při obnovení správního soudnictví v roce 1991.
K jeho správnému uchopení si je třeba uvědomit, že stav, kdy ve správním soudnic- tví byla přezkoumávána i rozhodnutí ve vě- cech práva soukromého, byl dlouhodobě po- ciťován jako deficit, neboť jen díky tomu, že zákonodárce (často jen z ryze praktických dů- vodů) svěřil rozhodování sporů o soukromé právo správním orgánům, přicházel účastník takového sporu zcela o možnost dosáhnout toho, aby o věci samé jednal soud, který by s konečnou platností rozhodl o jeho soukro- mém právu nebo povinnosti. Soud ve správním soudnictví totiž pře- zkoumával toliko zákonnost rozhodnutí správního orgánu a napadené rozhodnutí mo- - hl jen zrušit a věc vrátitk dalšímu řízení znovu jen ke správnímu orgánu; tak tomu je ostatně i dnes, protože taková je sama vlastní podstata soudní kontroly veřejné správy.
Pak ale strana soukromého sporu, o němž by - nebýt svěře- ní takového sporu do pravomoci správního orgánu - jinak rozhodoval soud v občanském soudním řízení ($ 7 odst. 1 o. s. ř), byla zbavena možnosti domoci se toho, aby o právu samém - a nikoli jen o zákonnosti rozhodnutí orgánu exekutivy - rozhodl nezávislý soud. Pouhé zavedení principu plné jurisdikce, možnosti dokazování před správními soudy, možnosti zavázat správní orgán při zrušení rozhodnutí názorem soudu netoliko na otáz- ky právní, ale i na otázky skutkové atd.
by k od- stranění popsaného nedostatku nestačilo. Smyslem nové úpravy tedy mj. bylo do- sáhnout toho, aby poté, co správní orgán v rámci své zákonné kompetence rozhodl věc soukromoprávní, měl ten, kdo takové roz- hodnutí vnímá jako újmu na svém právu, možnost obrátit se na soud rozhodující ve vě- cech občanskoprávních, který pak rozhoduje Znovu o věci samé v řízení upraveném novou částí pátou občanského soudního řádu. Pravomoc soudů v občanském soudním řízení je pro tyto věci založena v $.7 odst. 2 o.s.
ř., který stanoví, že spory a jiné právní vě- ci, které vyplývají z občanskoprávních, pra- covních, rodinných a z obchodních vztahů, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení za podmínek uvedených v části páté o. s. ř. Základním obecným ústanovením části páté o. s. ř. je $ 244, který určuje podmínky, za nichž může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení; tedy v případě, kdy: za 1. správní orgán rozhodl podle zvlášt- ního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, který vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, a za 2.
roz- hodnutí správního orgánu nabylo právní moci. Rozhodující je v souvislosti s posuzova- nou věcí zejména uchopení podmínky první; totiž zodpovězení otázky, co je to „rozhodnu- ří o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů“ a zda to je i případ, kdy správní orgán z procesních dů- vodů zastaví řízení ve věci, která před něj pat- ří (pro neodstranění nedostatků návrhu) a záležitostí se věcně vůbec nezabývá. Z textace 6 244 o. s. ř. plyne, že soud zno- vu projedná tutéž věc („spor nebo jinou právní věc vyplývající ze soukromoprávních vztahů“); v posuzovaném případě by proto soud nerozhodoval o tom, že vklad práva měl (či neměl) být povolen, ale musel by rozhod- nout pouze o tom, zda mělo či nemělo pro- běhnout správní řízení, tedy jen o kompetenč- ních aspektech (tedy o otázkách ostatně chá- paných jako veřejnoprávní).
K tomu, aby si soud za daných okolností k rozhodnutí mohl předsevzít rozhodnutí věci čn merito, by chy- běla podmínka vymezená v $ 244 o. s. ř,, tj. že správní orgán o sporu (n merito) již rozhodl. Závěr, že za „rozhodnutí o sporu nebo ji- né právní věci“ je třeba považovat i případ za- stavení řízení pro neodstranění nedostatků návrhu, by ostatně šel i proti smyslu zákonné úpravy: převedení soukromoprávních věcí do jurisdikce správních orgánů zákony pro- vádějí mimo jiné i proto, aby obecné soudy byly odbřemeněny od rozhodování věcí ru- tinních či naopak úzce specializovaných.
Ke zmaření tohoto záměru by pak stačilo, aby se správní orgán jednoduše odmítl věcí zabývat (a to i bez uvedení důvodu). Při chápání takové- ho odmítnutí pravomoci jako věci „soukromo- právní“ by byla založena pravomoc civilního soudu věc vyřešit meritorně, a to i za situace, kdy řízení o věci samé před správním orgánem vůbec neproběhlo. I z tohoto důvodu takové de- negatio správní jurisdikce patří před správní soud, který má posoudit jeho zákonnost. Zvláštní senát proto za správný považuje závěr, že pravomoc soudu v občanském soud- ním řízení bude založena až tehdy, kdy správ- ní orgán rozhodne věcně o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů, tj. zjistí, co je právem, nebo toto právo založí.
To odpovídá smyslu zákonné úpravy a nezpochybněnému trendu dřívější doktrí- ny a judikatury. Konkretizováno na posuzovanou věc to tedy znamená, že rozhodnutí katastrálního úřadu, resp. katastrálního inspektorátu, které se odmítly věcí zabývat, by měl přezkoumat správní, nikoli civilní soud. Vzhledem k výše uvedenému zvláštní se- nát vyslovil, že rozhodnout o věci je příslušný soud ve správním soudnictví. K postupu senátu občanskoprávního úse- ku Městského soudu v Praze lze ještě podo- tknout, že tento nesprávně zastavil v dané vě- ci řízení o žalobě a postoupil věc správnímu 1059 1953 úseku téhož soudu.
Obecná úprava v $ 104a a násl o. s. ř. stanoví, že věcnou příslušnost zkou- má soud kdykoli za řízení. Podie $ 104b odst. 1 téhož zákona platí sice, že náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona (zde zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní) věci správního soudnic- tví, soud řízení zastaví (a v usnesení 0 zastave- ní řízení musí být navrhovatel rovněž poučen o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví); zde však jde o případ speciální.
V předmětné věci je spor o věcnou pří- slušnost mezi specializovaným senátem kraj- ského soudu pro věci správního soudnictví a jiným senátem téhož soudu, příslušným po- dle rozvrhu práce (srov. k tomu $ 249 odst. 2 0.s.ř. a $ 3 odst. 1 s. ř. s.). Byl-li adresátem žalo- by soud, který je jak soudem věcně příslušným k projednání žaloby ve správním soudnictví, tak i soudem věcně příslušným k projednání žaloby podle části páté o. s. ř., tedy tentýž soud, měl senát občanskoprávního úseku Městského soudu v Praze, pokud se domní- val, že předmětná věc náleží specializované- mu senátu krajského soudu (zde Městského soudu v Praze) pro věci správního soudnic- tví, tuto věc bez procesního rozhodování pře- dat přímo podle rozvrhu práce tomuto sená- tu.
Ten pak, v případě nesouhlasu s takovým předáním, měl postupovat podle $ 46 odst. 4 s. Ť. s. a podat návrh zvláštnímu senátu (srov. k tomu také zrcadlově opačné ustanovení $ 104b odst. 3 o. s. ř.). 1955 Shromažďovací právo: zákaz shromáždění; skutečný účel shromáždění; princip proporcionality k $ 10 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění zákona č. 259/2002 Sb. (v textu též „shromažďovací zákon“) L. Zákaz shromáždění lze odůvodnit jeho skutečným účelem, odlišným od ozná- meného, naplňuje-li podmínky zákazu vc smyslu $ 10 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím.
II. Zákaz shromáždění, který dovozuje jeho účel pouze z charakteristiky svolava- tele shromáždění a určitým způsobem významného místa a data/času shromáždění, se musí opírat o logickou, uzavřenou a ničím nenarušenou soustavu důkazů, které na sebe navazují a vzájemně se doplňují, nejsou vyvráceny jinými důkazy svědčící- mi o opaku a jsou v takovém vztahu k účelu shromáždění, že z nich je možno dovo- dit právě jediný závěr.
III. Řešení přímého střetu shromažďovacího práva s jiným ze základních lid- ských práv nelze zobecnit a musí se vždy odvíjet od konkrétních skutkových okol- ností za současného zohlednění principu proporcionality.
IV. Vychází-li správní orgán z odvozeného důkazu, je nutné, aby ověřil věrohod- nost původních zdrojů informací a v možném rozsahu i pravdivost těchto informací.
V. Mnohost shromáždění oznámených jedním svolavatelem ve stejnou dobu na různá místa vyvolává pochybnosti o vůli svolavatele realizovat všechna ohlášená shromáždění, ale není důvodem jejich zákazu podle zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím.
Spor o věcnou příslušnost mezi Městským soudem v Praze (senát 6 Ca) a Městským sou-