Jestliže správce daně v rámci daňové exekuce sjednal s řidiči přepravní společnosti spolupráci při převozu zajištěných movitých věcí (pohonných hmot) do daňového skladu, je k rozhodnutí ve sporu o náklady na přepravu příslušný soud (§ 5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů).
Finanční úřad pro hlavní město Prahu vydal dne 17. 1. 2014 rozhodnutí, kterým přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 67 954 Kč dle § 107 odst. 3 a 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, neboť zaměstnanci žalobkyně jako řidiči přepravili pohonné hmoty, které vezli v cisternách z Rozvadova, kde bylo provedeno místní šetření k soupisu a zajištění movitých věcí jiného daňového subjektu, do daňového skladu v Třemošné poté, co tyto pohonné hmoty byly zajištěny v rámci daňové exekuce probíhající jiného daňového subjektu.
Původní nárok žalobkyně na náhradu nákladů řízení však činil 135 181 Kč, neboť si nárokovala náhradu nákladů též za trasu Benešov – Ingolstadt – Rozvadov, tedy první část cesty, z místa odkud pohonné hmoty vezla, nicméně byla jí přiznána náhrada nákladů pouze za přepravu na trase z místa soupisu do místa uskladnění. Z toho důvodu podala proti výše uvedenému rozhodnutí odvolání.
Odvolací finanční ředitelství (odpůrce) rozhodnutí správce daně I. stupně zrušilo a řízení zastavilo, neboť bylo toho názoru, že správce daně v dané situaci nesprávně aplikoval § 107 daňového řádu. Odpůrce dospěl k závěru, že žalobkyně v rámci daňové exekuce jiného daňového subjektu nebyla třetí osobou ve smyslu § 22 daňového řádu, neboť v rámci svého postavení neměla žádná práva ani povinnosti v rámci správy daňových záležitostí jiného daňového subjektu. Správce daně nebyl oprávněn žalobkyni uložit, aby něco vykonala apod. Správce daně fakticky prováděl výkon své pravomoci v rámci správy daní. Pokud správce daně nemá možnost provést veškeré nutné činnosti pouze prostřednictvím úředních osob, lze sjednat provedení prací jinou osobou. Dle odpůrce se však v takovém případě jedná o standardní soukromoprávní závazek, kdy správce daně nevystupuje jako nositel státní moci, ale jako rovnocenná strana uzavřeného kontraktu. Nárok na náhradu za poskytnuté služby je tedy dle jeho názoru nutno vypořádat v rámci vzniklého smluvního vztahu mezi jeho stranami.
Ačkoliv odpůrce zrušil rozhodnutí o přiznání nároku na náhradu nákladů řízení ve výši 67 954 Kč dle § 107 daňového řádu, nesouhlasil pouze s formou, jakou se správce daně s uplatněným nárokem vypořádal. Ohledně oprávněnosti nároku na částku 67 954 Kč nevznikl spor, proto po zrušení rozhodnutí došlo k jejímu započtení.
Ohledně zbytku nárokované částky, tj. 67 227 Kč s příslušenstvím, se žalobkyně obrátila s žalobou na soud. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl jako nedůvodnou. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání k Městskému soudu v Praze, který podal návrh na zahájení kompetenčního sporu dle zákona č. 131/2002 Sb., neboť zpochybnil svou pravomoc rozhodnout a domníval se, že příslušné k vydání rozhodnutí v dané věci je Odvolací finanční ředitelství.
Dle názoru Městského soudu v Praze (navrhovatel) jsou podstatné skutkové okolnosti plynoucí z listin nacházejících se ve spise, totiž že daňoví exekutoři vždy výslovně poučili řidiče žalobkyně, že jestliže převezou pro správce daně sepsané věci do skladu v Třemošné, pak nastane situace, kdy se na výzvu správce daně zúčastní řízení třetí osoba, které náleží náhrada účelně vynaložených nákladů a ušlého zisku. Dále byli řidiči výslovně poučeni, že nárok na náhradu nákladů může třetí osoba uplatnit u správce daně, na jehož výzvu se řízení zúčastnila, do 8 dnů. Při poučení bylo výslovně odkázáno na § 107 daňového řádu.
Navrhovatel se domníval, že jestliže úřední osoby správce daně výslovně vyzvaly zaměstnance žalobkyně ke spolupráci na převozu věcí do skladu a poučily je dle § 107 daňového řádu, pak je žalobkyně třetí osobou zúčastněnou na řízení ve smyslu § 107 odst. 2 tohoto zákona. O nárocích z titulu práva na náhradu nákladů je proto povolán věcně rozhodnout toliko správce daně v souladu s § 107 odst. 5 téhož zákona.
Zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci náhrady nákladů řízení je soud.
Z odůvodnění:
[10] Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a soudem se zvláštní senát řídil následující úvahou:
[11] Podle § 1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, je negativním kompetenčním sporem spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků. V nyní rozhodované věci popřeli svou pravomoc Odvolací finanční ředitelství i navrhovatel, jedná se proto o negativní kompetenční spor, k jehož projednání je příslušný zvláštní senát podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.
[12] § 107 odst. 2 daňového řádu, na základě kterého bylo žalobci původně přiznána část jeho uplatňovaných nákladů, zní: „Pokud se na výzvu správce daně zúčastní řízení třetí osoba, náleží jí náhrada účelně vynaložených hotových výdajů a ušlého výdělku, nestanoví-li jiný právní předpis jinak; to platí i pro náklady vzniklé při vyhledávací činnosti. Jde-li o právnickou osobu, náleží jí úhrada účelně vynaložených nákladů, zejména hotových výdajů a mzdových prostředků.“ Odstavec 3 potom uvádí, že: „Nárok na náhradu může třetí osoba uplatnit u správce daně, na jehož výzvu se řízení zúčastnila, spolu s doklady prokazujícími uplatňované nároky do 8 dnů ode dne účasti, jinak tento nárok zaniká.“
[13] Pro posouzení, zda se toto ustanovení aplikuje na nynější případ, je nutné zodpovědět klíčovou otázku, a to zda byla žalobkyně (resp. její zaměstnanci – řidiči) v pozici třetí osoby tak, jak ji definuje § 22 daňového řádu. Ten zní: „Třetími osobami se rozumějí osoby jiné než daňový subjekt, které mají práva a povinnosti při správě daní, nebo jejichž práva a povinnosti jsou správou daní dotčena.“ Třetími osobami se tedy rozumí osoby odlišné od daňového subjektu a správce daně, jejichž znalosti, zkušenosti či dokumenty, které mají v držení, jsou pro faktický výkon správy daní nezbytné, a jejichž práva jsou tak při správě daní dotčena. Typicky jsou třetími osobami svědci, znalci, tlumočníci a osoby, které mají u sebe dokumenty relevantní pro správu daní jednotlivých daňových subjektů.
[14] Povinnost třetí osoby k součinnosti v rámci daňového řízení však může být založena výhradně rozhodnutím správce daně, popř. stanovena přímo zákonem. V současném případě však nebylo žádné takové rozhodnutí vydáno, ani vydáno být nemohlo. Správce daně nemohl uložit řidičům a ani žalobkyni povinnost převézt naftu do daňového skladu, neboť tito neměli k jinému daňovému subjektu žádný daňově relevantní vztah a pro faktický výkon správy daní nebylo nezbytné, aby řidiči provedli přepravu zabavených věcí do daňového skladu, neboť tato mohla být v případě jejich nesouhlasu realizována jinak. V rámci správy daňových záležitostí jiného daňového subjektu nebyly práva a povinnosti žalobkyně žádným způsobem dotčeny.
[15] Z protokolu o soupisu věcí vyplývá, že daňový exekutor se řidiče dotázal, zda bude při odebírání sepsaných věcí, tj. při jejich převozu, spolupracovat se správcem daně, na což řidič odpověděl, že ano. Z protokolu je tedy zřejmá dohoda mezi daňovým exekutorem a řidičem kamionu, na jejímž základě vznikl soukromoprávní vztah. V případě, že by řidič nesouhlasil s poskytnutím součinnosti správci daně, nemohl by být žádným způsobem k součinnosti nucen a správce daně by musel přepravu nafty do daňového skladu zařídit jinak – typicky ovšem opět prostřednictvím soukromoprávního vztahu.
[16] Skutečnost, že dle protokolu o soupisu věcí byli řidiči poté, co souhlasili s provedením přepravy, poučeni o možnosti nárokovat si náhradu vynaložených nákladů dle § 107 daňového řádu, sama o sobě nemůže založit postavení řidičů jakožto třetích osob dle daňového řádu a ani pravomoc správce daně rozhodovat o nákladech přepravy. Samotné nesprávné poučení nemůže nahradit autoritativní rozhodnutí správce daně o uložení povinnosti.