Podle § 17 odst. 7 písm. e) bodu 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích, může Energetický regulační úřad rozhodovat spory mezi zákazníkem a držitelem licence podle uvedeného zákona o splnění povinností ze smluv, jejichž předmětem je dodávka nebo distribuce elektřiny nebo plynu, jen tehdy, je-li navrhovatelem zákazník. Domáhá-li se tedy svých práv ze smlouvy se zákazníkem držitel licence, je tu založena obecná pravomoc soudu ve věci rozhodnout (§ 7 odst. 1 o. s. ř.).
12. 1. 2010 e-mailem žalovanému i žalobkyni, žalobkyně informovala, že opravenou fakturu zašle zákazníkovi s omluvou a vysvětlením. Posledním dokumentem ve spise byl e-mail žalovaného zaměstnanci Energetického regulačního úřadu ze dne 19. 1. 2010, z něhož vyplývá, že žalovaný s dalším postupem žalobkyně není spokojen, obrátil se na advokátní kancelář a bude za čas strávený řešením vyúčtování žalobkyně „požadovat finanční náhradu soudně“.
Energetický zákon ve znění účinném do
27. 12. 2009 obsahoval pravomoc Energetického regulačního úřadu k rozhodování sporů vyplývajících „ze smluvních vztahů mezi držiteli licencí nebo mezi držitelem licence a jeho zákazníkem [podle energetického zákona] v případech, ve kterých by jinak byla k rozhodnutí sporu dána příslušnost soudu, pokud s pravomocí Energetického regulačního úřadu rozhodovat vzniklý spor souhlasí všichni účastníci řízení“ [§ 17 odst. 5 písm. b) energetického zákona ve znění účinném do 27. 12. 2009]. Neobsahoval pravomoc Energetického regulačního úřadu dnes vymezenou v § 17 odst. 7 písm. e) bodu 1 energetického zákona.
Žádost žalovaného popsanou výše přitom nebylo možné považovat za návrh na rozhodnutí sporu podle § 17 odst. 5 písm. b) energetického zákona ve znění účinném do
27. 12. 2009. Z žádosti nebylo patrné, že se žalovaný domáhá vydání pravomocného rozhodnutí ve sporu se žalobkyní, ani to, že by žalovaný dával souhlas s projednáním věci Energetickým regulačním úřadem namísto soudu. Takový souhlas nedala ani žalobkyně. Nelze jej dovodit ani z písm. F odst. 2 Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně platných od 1. 3. 2006, jež byly součástí smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným a na něž poukazoval obvodní soud. Uvedené ustanovení stanovilo pouze to, že v případě, že se účastníkům smlouvy nepodaří případný spor urovnat smírnou cestou, může se kterýkoli účastník „obrátit na Energetický regulační úřad (případně jiný k tomu určený státní orgán), resp. na soud“. Z tohoto ustanovení všeobecných obchodních podmínek neplyne souhlas s řešením konkrétního sporu mezi žalobkyní a žalovaným Energetickým regulačním úřadem namísto soudu.
Přitom také § 96 odst. 1 energetického zákona ve znění účinném do 27. 12. 2009 vyžadoval k příslušnosti Energetického regulačního úřadu „k rozhodování sporů o právech či povinnostech vyplývajících z právního vztahu podle § 17 odst. 5 písm. b) [téhož zákona, aby] současně s podáním návrhu na rozhodnutí ve sporu nebo ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení oznámení o podání návrhu rozhodovat ve sporu vyjádřil odpůrce [zde žalobkyně] s pravomocí Energetického regu-
lačního úřadu souhlas“. Řízení pak podle téhož ustanovení zahájil dnem, v němž mu byl souhlas odpůrce s pravomocí Energetického regulačního úřadu doručen.
Žádost žalovaného ze dne 2. 12. 2009 tedy nemohla vést k zahájení řízení podle § 17 odst. 7 písm. e) bodu 1 energetického zákona, neboť ten v rozhodné době neexistoval, ani nemohla vést k zahájení jiného sporného řízení dle energetického zákona, zejména dle § 17 odst. 5 písm. b) energetického zákona ve znění účinném do 27. 12. 2009 (ostatní sporná řízení dle § 17 odst. 5 na spor žalobkyně a žalovaného obsahově nedopadají).
Zvláštní senát v usnesení ze dne 13. 4. 2010, čj. Konf 108/2009-11, č. 2275/2011 Sb. NSS, již k tehdy účinnému znění § 17 odst. 5 energetického zákona vyslovil, že obsahuje pravomoci Energetického regulačního úřadu v oblasti rozhodování soukromoprávních sporů, které představují výluky z rozhodovací pravomoci obecných soudů ve prospěch správních orgánů. Takové výluky je třeba vykládat restriktivně, neboť odnímají soudům jejich nejvlastnější pravomoc – rozhodovat spory ze soukromoprávních vztahů v klasickém nalézacím řízení (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 13. 10. 2005, čj. Konf 99/2004–5, č. 1478/2008 Sb. NSS). Z tohoto důvodu tehdy zvláštní senát dovodil, že nebude-li možno podřadit projednávaný případ pod žádnou z oblastí, ve kterých je Energetický regulační úřad oprávněn rozhodovat, bude ve věci dána pravomoc obecného soudu.
V předložené věci podala žalobu žalobkyně, nikoli zákazník (žalovaný). Ani v době podání žaloby tak Energetický regulační úřad neměl pravomoc rozhodnout ve sporu mezi žalobkyní a žalovaným dle § 17 odst. 7 písm. e) bod 1 energetického zákona. Podle uvedeného ustanovení může Energetický regulační úřad rozhodovat jen tehdy, je-li navrhovatelem zákazník. I žalobkyně jako dodavatel elektřiny přitom má právo domáhat se svých práv ze smlouvy s žalovaným. Vzhledem k tomu, že Energetický regulační úřad pravomoc k rozhodování sporu mezi žalobkyní a žalovaným na návrh žalobkyně nemá, je tu založena obecná pravomoc soudu ve věci rozhodnout (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Proto zvláštní senát rozhodl, že předloženou věc projedná a rozhodne soud (§ 9 odst. 1 o. s. ř).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015 statutárního města Ostravy, Ministerstvu zdravotnictví, jakož i Krajské hygienické stanici Moravskoslezského kraje.“ Samotná skutečnost, že je znečištění ovzduší na Ostravsku komplexním a složitě řešitelným problémem, nemůže být důvodem k ustoupení od jednotlivých kroků k řešení tohoto problému a provádění opatření ke snížení dopadu na zdraví obyvatel. Stěžovatel je rovněž jednou z veřejnoprávních korporací, jejichž orgány mají povinnost přispívat k nápravě této závadné situace.
[36] S uvedeným hodnocením jsou závěry napadeného rozsudku krajského soudu v souladu. Je z nich patrno, jak krajský soud věc posoudil a o jaké důvody své rozhodnutí opřel, o čemž svědčí i skutečnost, že stěžovatel tyto důvody v kasační stížnosti adresně rozporuje.
Nejvyšší správní soud tak neshledal s ohledem na výše uvedené kasační stížnost důvodnou.
Krajský soud postupoval správně, když dospěl k závěru, že nevydání krátkodobého akčního plánu znečištění ovzduší bylo v období od 1. 1.
2007 do 31. 8. 2012 nezákonným zásahem.