Z hlediska vymezení těchto obecných kritérií naopak není podstatné, že první pořad byl sportovní a druhý lifestylový, neboť Česká republika, na rozdíl od některých jiných zemí EU (viz Angelopoulos, op . cit ., s . 13), nevyužila možnost danou v čl . 11 odst . 3 písm . a) směrnice o audiovizuálních mediálních službách, tedy vyloučit umisťování produktů z některých typů pořadů, v nichž toto ustanovení a č . 293/2013 Sb . umístění produktu zásadně připouští, tedy „v kinematografických dílech, filmech a seriálech vytvořených pro audiovizuální mediální služby, sportovních pořadech a zábavních pořadech“; namísto toho v § 53a odst .
1 písm . a) zákona o vysílání umožnil český zákonodárce umisťování produktů ve všech těchto typech pořadů bez rozlišení . Stejně tak není podstatné, že první z pořadů byl zaměřen spíše na muže, druhý spíše na ženy; že v prvním byla propagace produktu zdůrazněna zmínkou o slavných fotbalistech, zatímco v druhém nikoli; že v prvním kamera zabírala umístěný produkt prakticky bez pohnutí deset vteřin, zatímco v druhém postupně zabírala několik produktů téhož výrobce; že v prvním byla propagace slovně zdůrazněna nadšenými výrazy a upozorněními na výhodnou cenu, zatímco v druhém upozornění na jejich funkční i barevnou mnohostrannost .
Tyto odlišnosti se totiž netýkaly přímo těch kritérií, jejichž vymezením žalovaná svým předchozím upozorněním odstraňovala stěžovatelčiny pochopitelné pochybnosti o výkladu § 53a odst . 2 písm . c) zákona o vysílání výše rozebraným způsobem . I s vědomím odlišností, které stěžovatelka zmiňovala v žalobě a jejichž nerozebrání městským soudem právem kritizovala i v kasační stížnosti, lze tedy shledat, že rozhovor v pořadu Sama doma, za nějž jí žalovaná udělila pokutu, byl svými skutkovými okolnostmi typově obdobný rozhovoru, na jehož závadnost již byla upozorněna rozhodnutím v roce 2012 a oba byly žalovanou i shodně právně kvalifikovány .
Ani s třetí kasační námitkou se tedy Nejvyšší správní soud neztotožnil . (…) SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016 Tvrdí-li žalobce, že vlastník reklamních zařízení v sousedství pozemní komunikace zasahuje do jeho práva obecného užívání pozemní komunikace jakožto řidiče (uživatele pozemní komunikace) tak, že žalobci proto hrozí újma na zdraví a škoda na majetku, a domáhá-li se proto žalobou podanou u civilního soudu proti vlastníku reklamních zařízení ochrany sousedských práv podle § 127 občanského zákoníku z roku 1964, je k řešení sporu o takto tvrzené soukromé právo příslušný soud (§ 7 o.
s. ř.), nikoli silniční správní úřad.
Z hlediska vymezení těchto obecných kritérií naopak není podstatné, že první pořad byl sportovní a druhý lifestylový, neboť Česká republika, na rozdíl od některých jiných zemí EU (viz Angelopoulos, op . cit ., s . 13), nevyužila možnost danou v čl . 11 odst . 3 písm . a) směrnice o audiovizuálních mediálních službách, tedy vyloučit umisťování produktů z některých typů pořadů, v nichž toto ustanovení a č . 293/2013 Sb . umístění produktu zásadně připouští, tedy „v kinematografických dílech, filmech a seriálech vytvořených pro audiovizuální mediální služby, sportovních pořadech a zábavních pořadech“; namísto toho v § 53a odst .
1 písm . a) zákona o vysílání umožnil český zákonodárce umisťování produktů ve všech těchto typech pořadů bez rozlišení . Stejně tak není podstatné, že první z pořadů byl zaměřen spíše na muže, druhý spíše na ženy; že v prvním byla propagace produktu zdůrazněna zmínkou o slavných fotbalistech, zatímco v druhém nikoli; že v prvním kamera zabírala umístěný produkt prakticky bez pohnutí deset vteřin, zatímco v druhém postupně zabírala několik produktů téhož výrobce; že v prvním byla propagace slovně zdůrazněna nadšenými výrazy a upozorněními na výhodnou cenu, zatímco v druhém upozornění na jejich funkční i barevnou mnohostrannost .
Tyto odlišnosti se totiž netýkaly přímo těch kritérií, jejichž vymezením žalovaná svým předchozím upozorněním odstraňovala stěžovatelčiny pochopitelné pochybnosti o výkladu § 53a odst . 2 písm . c) zákona o vysílání výše rozebraným způsobem . I s vědomím odlišností, které stěžovatelka zmiňovala v žalobě a jejichž nerozebrání městským soudem právem kritizovala i v kasační stížnosti, lze tedy shledat, že rozhovor v pořadu Sama doma, za nějž jí žalovaná udělila pokutu, byl svými skutkovými okolnostmi typově obdobný rozhovoru, na jehož závadnost již byla upozorněna rozhodnutím v roce 2012 a oba byly žalovanou i shodně právně kvalifikovány .
Ani s třetí kasační námitkou se tedy Nejvyšší správní soud neztotožnil . (…) SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016 Tvrdí-li žalobce, že vlastník reklamních zařízení v sousedství pozemní komunikace zasahuje do jeho práva obecného užívání pozemní komunikace jakožto řidiče (uživatele pozemní komunikace) tak, že žalobci proto hrozí újma na zdraví a škoda na majetku, a domáhá-li se proto žalobou podanou u civilního soudu proti vlastníku reklamních zařízení ochrany sousedských práv podle § 127 občanského zákoníku z roku 1964, je k řešení sporu o takto tvrzené soukromé právo příslušný soud (§ 7 o.
s. ř.), nikoli silniční správní úřad.
Návrhem doručeným dne 18 . 12 . 2014 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č . 131/2002 Sb ., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon o některých kompetenčních sporech“), se Ministerstvo dopravy domáhalo, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle § 1 odst . 1 písm . a) zákona o některých kompetenčních sporech, který vznikl mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 2 ve věci vedené u tohoto soudu pod sp . zn . 42 C 42/2013 o stanovení povinnosti zdržet se zásahů do užívacího práva .
Žalobce se u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal stanovení povinnosti zdržet se zásahů do užívacího práva žalobce jako řidiče, a tím uživatele pozemní komunikace, proti žalované obchodní společnosti, která je vlastníkem dvou reklamních zařízení v sousedství pozemní komunikace . Žalobce měl za to, že reklamní zařízení vzhledem k jejich rozměrům, osvětlení a rychlosti střídání záběrů mohou vést k dopravním nehodám, strhávají jeho pozornost, způsobují mu bolesti hlavy, poruchy vnímání (tzv . Purkyňovy paobrazy) a úzkosti . Tím žalobci hrozí vznik škody, pokud by se stal účastníkem dopravní nehody, případně i újma na zdraví . Žalobce tedy v žalobě poukázal na širší výklad sousedských práv dle § 127 odst . 1 občanského zákoníku z roku 1964 a právo obecného užívání pozemní komunikace dle § 19 zákona č . 13/1997 Sb ., o pozemních komunikacích . Žalobce upozornil na to, že právo obecného
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 6 /2016
užívání pozemní komunikace má jak soukromoprávní, tak i veřejnoprávní rozměr . Přitom se domníval, že na něj jako uživatele pozemní komunikace dopadá občanskoprávní rozměr tohoto užívacího práva, které je obdobné věcnému břemenu . Proto se na něj dle jeho názoru vztahuje i ochrana generální klauzule sousedského práva dle § 127 občanského zákoníku z roku 1964 a žalovaná je povinna výkon jeho práv nerušit . Žalobce se tedy domáhal, aby soud vyslovil, že žalovaná je povinna zdržet se obtěžování žalobce .
Obvodní soud usnesením ze dne 1 . 9 . 2014, čj . 42 C 42/2013-35, řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu dopravy . V odůvodnění poukázal na § 7 odst . 1 a § 103 o . s . ř . a § 19 zákona o pozemních komunikacích, podle něhož smí každý „[v] mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem […] užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny […], pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak“ . Obvodní soud upozornil, že oprávnění užívat pozemní komunikace je stanoveno zákonem o pozemních komunikacích, a proto neshledal svou pravomoc jednat ve věci . Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3 . 5 . 2000, sp . zn . 22 Cdo 178/99, podle něhož obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, a dále rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 26 . 4 . 2001, sp . zn . 22 Cdo 1141/99, podle něhož jsou k poskytnutí ochrany práva obecného užívání účelové, popřípadě místní komunikace, příslušné silniční správní orgány . Z § 40 odst . 2 písm . c) zákona o pozemních komunikacích pak pro komunikaci, u níž stojí reklamní zařízení, dovodil působnost Ministerstva dopravy jako silničního správního úřadu .
Ministerstvo dopravy poté podalo návrh zvláštnímu senátu k rozhodnutí záporného kompetenčního sporu . Odmítlo svou pravomoc k rozhodnutí sporu mezi žalobcem a žalovanou . Ministerstvo poukázalo na to, že se v předložené věci jedná o užívání místní komunikace, příslušným by tedy byl jako silniční správní úřad Magistrát hlavního města Prahy, nikoli Ministerstvo dopravy . Silniční úřady však poskytují ochranu obecnému užívání pozemních komunikací z moci úřední, nemohou tedy vést řízení o návrhu žalobce . Magistrát by se mohl podáním žalobce zabývat pouze jako podnětem . Ministerstvo proto podání žalobce nemůže projednat ani jej postoupit k projednání jinému silničnímu správnímu úřadu . Žalobce se nadto dovolával ochrany z titulu zákazu rušení sousedských práv a ochrany práva, které podle něj odpovídá věcnému břemenu . Zákon o pozemních komunikacích ani jiný zvláštní zákon nesvěřuje silničním správním úřadům rozhodování sporů soukromoprávní povahy mezi uživateli pozemní komunikace a vlastníky či provozovateli reklamních zařízení . Proto ministerstvo navrhlo, aby zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve výše uvedené věci je soud .
Zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí o stanovení povinnosti zdržet se zásahů do užívacího práva je soud, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil .
Z odůvodnění:
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním orgánem a obecným soudem se zvláštní senát řídil následující úvahou .
Obvodní soud pro Prahu 2 popřel svou pravomoc rozhodnout věc . Ministerstvo dopravy popírá svou pravomoc rozhodnout po
postoupení věci . Ve věci se jedná o negativní (záporný) kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je zákonem o některých kompetenčních sporech povolán zvláštní senát .
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (srov . rozhodnutí ze dne 24 . 11 . 2004, čj . Konf 3/2003-18, č . 485/2005 Sb . NSS) .
Podle § 7 odst . 1 o . s . ř . platí, že „[v] občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány“ .
Podle § 19 odst . 1 věty první zákona o pozemních komunikacích platí, že „[v] mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny […], pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak“ .
Výkon státní správy ve věcech dálnic, silnic, místních komunikací a veřejných účelových komunikací upravuje § 40 zákona o pozemních komunikacích . Taxativně vymezuje pravomoci Ministerstva dopravy (ministerstvo např . povoluje zvláštní užívání silnic ve vymezených případech, tj . užívání dle § 25 uvedeného zákona, které je odlišné od obecného užívání) i dalších silničních správních úřadů . Zákon o pozemních komunikacích přitom nikde neupravuje řízení o žádostech uživatelů pozemních komunikací o stanovení povinnosti zdržet se zásahů do práva obecného užívání pozemních komunikací .
V předložené věci je do značné míry určující, jak sám žalobce svůj návrh vymezil . Řízení před civilními soudy i soudy ve správním soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční . Žalobce je pánem sporu (dominus litis) a záleží výhradně na něm, zda bude spor vůbec zahájen, jaké námitky budou v řízení uplatněny, vydání jakého rozhodnutí se bude do-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 6/2 016
Spor o pravomoc mezi Ministerstvem dopravy a Obvodním soudem pro Prahu 2, za účasti žalobce Ing . Vojtěcha R . a žalované společnosti s ručením omezeným DD network, ve věci stanovení povinnosti zdržet se zásahů do užívacího práva . č . 8/2012 Sb . ÚS (sp . zn . I . ÚS 451/11) .