I. Služba programového zabezpečení elektronických plateb není službou elektronických komunikací ve smyslu § 2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích.
II. Osoba nezapsaná v elektronické evidenci podnikatelů vedené Českým telekomunikačním úřadem není osobou oprávněnou podnikat ve smyslu § 13 a § 14 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, a není proto také poskytovatelem služeb elektronických komunikací ve smyslu tohoto zákona. *) S účinností od 1. 7. 2012 byly § 13 a § 14 dále změněny zákonem č. 142/2012 Sb. ního úřadu. Toto jednání je deliktem bez ohledu na povinnost uhradit náklady spojené s výrobou a zničením těchto neodebraných tabákových nálepek (§ 118 odst. 6).
Vedle této deliktní odpovědnosti pak zákon upravuje odpovědnost odběratele, který si objednané tabákové nálepky neodebral, za škodu, která vznikla pověřenému celnímu úřadu (resp. státu) v souvislosti s výrobou a zničením neodebraných tabákových nálepek. Smyslem § 118 odst. 6 věty druhé zákona o spotřebních daních je nahradit státu škodu, která mu vznikla v důsledku neodebrání objednaných tabákových nálepek, představující náklady na výrobu (včetně přiměřeného zisku výrobce) a na následné zničení těchto nálepek.
Kromě toho je odpovědnost za škodu tradičně považována za soukromoprávní institut. V současné době není soukromé a veřejné právo striktně odděleno, ale dochází stále častěji k prolínání a vzájemnému ovlivňování prvků soukromoprávních a veřejnoprávních, protože subjekty veřejné správy aplikují při své činnosti (kromě veřejnoprávních předpisů) také předpisy z oblasti soukromého práva a vstupují na jejich základě do soukromoprávních vztahů. Tak je tomu i v daném případě. Přestože je uvedená povinnost uhradit náklady spojené s výrobou a zničením neodebraných tabákových nálepek stanovena zákonem o spotřebních daních, tedy veřejnoprávním předpisem, jde stále o soukromoprávní institut odpovědnosti za škodu, na jehož základě vzniká soukromoprávní vztah mezi státem reprezentovaným pověřeným celním úřadem na straně jedné a odběratelem tabákových nálepek na straně druhé.
Opačný názor nelze úspěšně dovozovat ani z toho, že žalobkyně jako odběratel nemůže zasahovat do smluvního vztahu mezi pověřeným celním úřadem a výrobcem tabákových nálepek, neboť její povinnost uhradit státu náklady na výrobu a zničení nálepek je dána zákonem. Případné námitky vztahující se k výši vynaložených nákladů pak žalobkyně může uplatnit v řízení o náhradě škody. V neposlední řadě – jak správně poukazuje také Nejvyšší správní soud – je třeba vzít v úvahu, že rozsah dokazování v občanském soudním řízení je nepochybně širší a komplexnější, než dokazování ve správním soudnictví, které má v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu zcela odlišný charakter (soud vychází ze skutkového stavu zjištěného správním orgánem a doplnění dokazování provádí pouze v nezbytném rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013
I. Služba programového zabezpečení elektronických plateb není službou elektronických komunikací ve smyslu § 2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích.
II. Osoba nezapsaná v elektronické evidenci podnikatelů vedené Českým telekomunikačním úřadem není osobou oprávněnou podnikat ve smyslu § 13 a § 14 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, a není proto také poskytovatelem služeb elektronických komunikací ve smyslu tohoto zákona. *) S účinností od 1. 7. 2012 byly § 13 a § 14 dále změněny zákonem č. 142/2012 Sb. ního úřadu. Toto jednání je deliktem bez ohledu na povinnost uhradit náklady spojené s výrobou a zničením těchto neodebraných tabákových nálepek (§ 118 odst. 6).
Vedle této deliktní odpovědnosti pak zákon upravuje odpovědnost odběratele, který si objednané tabákové nálepky neodebral, za škodu, která vznikla pověřenému celnímu úřadu (resp. státu) v souvislosti s výrobou a zničením neodebraných tabákových nálepek. Smyslem § 118 odst. 6 věty druhé zákona o spotřebních daních je nahradit státu škodu, která mu vznikla v důsledku neodebrání objednaných tabákových nálepek, představující náklady na výrobu (včetně přiměřeného zisku výrobce) a na následné zničení těchto nálepek.
Kromě toho je odpovědnost za škodu tradičně považována za soukromoprávní institut. V současné době není soukromé a veřejné právo striktně odděleno, ale dochází stále častěji k prolínání a vzájemnému ovlivňování prvků soukromoprávních a veřejnoprávních, protože subjekty veřejné správy aplikují při své činnosti (kromě veřejnoprávních předpisů) také předpisy z oblasti soukromého práva a vstupují na jejich základě do soukromoprávních vztahů. Tak je tomu i v daném případě. Přestože je uvedená povinnost uhradit náklady spojené s výrobou a zničením neodebraných tabákových nálepek stanovena zákonem o spotřebních daních, tedy veřejnoprávním předpisem, jde stále o soukromoprávní institut odpovědnosti za škodu, na jehož základě vzniká soukromoprávní vztah mezi státem reprezentovaným pověřeným celním úřadem na straně jedné a odběratelem tabákových nálepek na straně druhé.
Opačný názor nelze úspěšně dovozovat ani z toho, že žalobkyně jako odběratel nemůže zasahovat do smluvního vztahu mezi pověřeným celním úřadem a výrobcem tabákových nálepek, neboť její povinnost uhradit státu náklady na výrobu a zničení nálepek je dána zákonem. Případné námitky vztahující se k výši vynaložených nákladů pak žalobkyně může uplatnit v řízení o náhradě škody. V neposlední řadě – jak správně poukazuje také Nejvyšší správní soud – je třeba vzít v úvahu, že rozsah dokazování v občanském soudním řízení je nepochybně širší a komplexnější, než dokazování ve správním soudnictví, které má v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu zcela odlišný charakter (soud vychází ze skutkového stavu zjištěného správním orgánem a doplnění dokazování provádí pouze v nezbytném rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013
Návrhem doručeným dne 23. 5. 2011 se Český telekomunikační úřad (navrhovatel) domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 8 ve věci žaloby vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 129 EC 75/2009.
Žalobkyně podala dne 21. 12. 2009 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, ve kterém se domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 17 850 Kč včetně úroku z prodlení ve výši 18,25 % ročně z této částky od 23. 4. 2008 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 13 378,60 Kč. Uvedla, že „dne 11. 4. 2007 uzavřela s žalovanou smlouvu o zabezpečení elektronických plateb po internetu (služba Pay MUZO)“, kde se žalovaná zavázala zaplatit jí za poskytnuté služby jednorázový poplatek ve výši 13 200 Kč bez DPH a měsíční provozní poplatek ve výši 150 Kč bez DPH. Žalovaná svůj dluh ani částečně neuhradila.
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 8. 9. 2010, čj. 129 EC 75/2009-37, zrušil elektronický platební rozkaz ze dne 21. 4. 2010, čj. 129 EC 75/2009-31, který se nepodařilo žalované doručit do vlastních rukou, a poté usnesením ze dne 25. 11. 2010, čj. 129 EC 75/2009-39, řízení zastavil a věc postoupil navrhovateli. Obvodní soud dospěl k závěru, že „podle § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích rozhoduje Český telekomunikační úřad spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoli ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“; že „podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o elektronických komunikacích komunikačními činnostmi jsou mj. poskytování služeb elektronických komunikací“; že „podle § 2 písm. a) zákona o elektronických komuni-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013
kacích se pro účely tohoto zákona účastníkem rozumí každý, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb“; že „pravomoc soudu v dané věci není dána“, neboť „žalobkyně jako poskytovatel služeb elektronických komunikací požaduje zaplacení smluvní ceny za tyto poskytnuté služby“; že „spor vychází ze zákona o elektronických komunikacích“, a že proto „pravomoc k projednání této věci má Český telekomunikační úřad“.
Navrhovatel poté podal návrh zvláštnímu senátu k rozhodnutí negativního kompetenčního sporu. Měl za to, že není příslušným orgánem k rozhodnutí, neboť žalobkyně není osobou vykonávající komunikační činnost dle § 7 zákona o elektronických komunikacích. Navrhovatel tvrdil, že žalobkyně neposkytovala žalované služby elektronických komunikací ve smyslu zákona o elektronických komunikacích, nýbrž jí poskytovala pouze služby programového zabezpečení elektronických plateb, a že žalovaná není v postavení účastníka služeb elektronických komunikací, proto se nemůže jednat o porušení povinnosti uložené zákonem o elektronických komunikacích. Spor dle navrhovatele tedy není sporem o zaplacení ceny za poskytnutou službu elektronických komunikací za porušení povinnosti stanovené § 64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, ale sporem ze soukromoprávního vztahu, k jehož rozhodování má pravomoc Obvodní soud pro Prahu 8.
Zvláštní senát rozhodl, že příslušným vydat rozhodnutí o platbě za služby elektronických komunikací je soud, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 zrušil.
Z odůvodnění:
Podstatou kompetenčního sporu je otázka, zda má o předmětné platební povinnosti
žalované rozhodnout soud nebo navrhovatel. Nezbytné pro řešení této otázky je tedy zjištění, zda žalobkyně, která se po žalované domáhá tvrzené platební povinnosti na základě shora uvedených žalobních tvrzení s odkazem na smlouvu o zabezpečení elektronických plateb po internetu ze dne 11. 4. 2007, je poskytovatelem veřejně dostupné služby elektronických komunikací, či nikoliv.
Podle § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích telekomunikační úřad „rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“.
Komunikačními činnostmi ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) až c) zákona o elektronických komunikacích jsou zajišťování sítí elektronických komunikací, poskytování služeb elektronických komunikací a provozování přístrojů.
Službou elektronických komunikací je podle § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích „služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou
služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“.
Zvláštní senát sdílí názor navrhovatele, že žalobkyně neposkytovala žalované služby elektronických komunikací ve smyslu zákona o elektronických komunikacích, nýbrž jí poskytovala pouze služby programového zabezpečení elektronických plateb (viz k tomu článek I smlouvy ze dne 11. 4. 2007). Navíc žalobkyně není zapsána v evidenci podnikatelů vedené navrhovatelem, není tedy osobou oprávněnou podnikat ve smyslu zákona o elektronických komunikacích (§ 13 a § 14 uvedeného zákona), a není proto poskytovatelem služeb elektronických komunikací ve smyslu citovaného zákona. Za daného skutkového stavu věci tudíž nelze dovodit, že by žalobkyně byla osobou vykonávající komunikační služby ve smyslu zákona o elektronických komunikacích a že by vzniklý spor mezi ní a žalovanou měl rozhodovat navrhovatel.
Zvláštní senát z uvedených důvodů proto vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc soudu (§ 5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.). (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 2 / 2 013
Spor o pravomoc mezi Českým telekomunikačním úřadem a Obvodním soudem pro Prahu 8, za účasti žalobkyně společnosti s ručením omezeným Global Payments Europe a žalované společnosti s ručením omezeným Eurosite CZ, ve věci plateb za služby elektronických komunikací.