Jestliže soud nebo správní orgán, u kterého žalobce (žadatel) uplatnil určitý nárok, popře svou pravomoc věc projednat a rozhodnout, aniž by však bylo postaveno najisto, čeho se žalobce (žadatel) svým návrhem domáhá, je při následném vzniku negativního kompetenčního sporu nutné rozhodnout, že příslušný pro další vedení řízení je orgán, u kterého byl tento nárok uplatněn (§ 5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů). Bude na něm, aby vady žaloby (žádosti) odstranil a teprve na tomto základě posoudil, zda skutečně jeho pravomoc věc projednat a rozhodnout je, či není dána. Tímto výrokem zvláštní senát nepředjímá definitivní závěr o tom, který orgán veřejné moci má pravomoc věc meritorně projednat a rozhodnout.
[20] Z toho, co bylo uvedeno výše v rekapitulační části tohoto usnesení, považuje zvláštní senát za zcela zřejmé, že závěr soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, týkající se pravomoci k projednání a rozhodnutí návrhu žalobce, byl předčasný. Z podané žaloby totiž nelze jednoznačně určit, jaké nároky žalobce uplatňuje a v jaké výši. Za stávající procesní situace se jeví, že součástí uplatněného nároku je rozdíl ve výši vyplaceného odchodného a odchodného, na které by měl žalobce (podle svého tvrzení) nárok v případě, kdy by se při výpočtu odchodného vycházelo i z později přiznaného doplatku služebního příjmu za přesčasovou službu (16 992 Kč). Zbytek žalované částky (350 000 Kč) je bez jakékoli další strukturace odvozován z nezákonného postupu v řízení o doplacení služebního příjmu za přesčasovou službu, kde se žalobce domáhá „odčinění“ tohoto postupu, včetně nemajetkové újmy tím způsobené, dále se domáhá odškodnění „nemajetkové újmy související s nezákonným a nesprávným úředním postupem“ v řízení o výsluhovém příspěvku a řízení o odchodném a náhrady za obohacení státu, které mu vzniklo nevyplacením odchodného a výsluhy v plné výši (to by mělo být odškodněno jako nemajetková újma, pro právní nemožnost přiznání odpovídajícího úroku z prodlení z těchto částek). Bližší upřesnění nejasně formulovaných nároků nelze nalézt ani v podání žalobce ze dne 8. 2. 2015, adresovaného Ministerstvu vnitra, na které žalobce v textu žaloby odkazoval. Konkretizace žalovaných nároků nevyplývá ani z odvolání proti usnesení obvodního soudu, kde žalobce pouze doplnil, že újma mu vznikla v souvislosti s vydáním nezákonných rozhodnutí navrhovatele a jeho nesprávným úředním postupem.
[21] Obvodní soud pro Prahu 7 žalobce k upřesnění jeho žaloby nevyzval a bez jakékoli bližší argumentace uzavřel, že uplatněné nároky se odvíjejí od služebního poměru žalobce a nejde tedy o odpovědnostní vztahy veřejnoprávní povahy, což je vylučuje z režimu zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud pak tento závěr aproboval, přičemž dodal, že žalobce se domáhá jednak náhrady za nevyplacenou část doplatku služebního příjmu za přesčasovou službu, jednak náhrady za nevyplacenou část odchodného, což jsou nároky vyplývající ze služebního zákona (zákon č. 361/2003 Sb.).
[22] Tento postup soudů v občanském soudním řízení byl nesprávný, neboť z toho, co bylo uvedeno výše, je zřejmé, že žalobce pravděpodobně uplatňuje i nároky, které se od existence služebního poměru neodvíjejí (viz dále) a úvahy vyslovené soudy obou stupňů tak na ně evidentně nemohou dopadat. Jestliže tedy obvodní soud neodstranil pochybnosti o tom, jaké všechny nároky žalobce v žalobě uplatňuje (a v jaké konkrétní výši) a bez dalšího rozhodl o zastavení soudního řízení v celém rozsahu a postoupení věci k vyřízení příslušnému služebnímu funkcionáři, nastolil situaci, kdy zvláštní senát nemůže (pro nesouhlas s tímto postupem ze strany navrhovatele, který rovněž svou pravomoc v celém rozsahu odmítá) autoritativně určit, který orgán veřejné moci je povolán o uplatněných nárocích žalobce vést řízení a rozhodnout (případně v jakém rozsahu).
[22] Tento postup soudů v občanském soudním řízení byl nesprávný, neboť z toho, co bylo uvedeno výše, je zřejmé, že žalobce pravděpodobně uplatňuje i nároky, které se od existence služebního poměru neodvíjejí (viz dále) a úvahy vyslovené soudy obou stupňů tak na ně evidentně nemohou dopadat. Jestliže tedy obvodní soud neodstranil pochybnosti o tom, jaké všechny nároky žalobce v žalobě uplatňuje (a v jaké konkrétní výši) a bez dalšího rozhodl o zastavení soudního řízení v celém rozsahu a postoupení věci k vyřízení příslušnému služebnímu funkcionáři, nastolil situaci, kdy zvláštní senát nemůže (pro nesouhlas s tímto postupem ze strany navrhovatele, který rovněž svou pravomoc v celém rozsahu odmítá) autoritativně určit, který orgán veřejné moci je povolán o uplatněných nárocích žalobce vést řízení a rozhodnout (případně v jakém rozsahu).
[23] Výrok I. tohoto usnesení tedy nelze interpretovat tak, že všechny žalobcem uplatněné nároky mají být věcně projednány a rozhodnuty v občanském soudním řízení, ale tak, že do doby odstranění vad žaloby a vyjasnění, co má být předmětem řízení, vede řízení ten orgán, u kterého byl nárok uplatněn (zde civilní soud). Teprve poté, co bude postaveno najisto, jaké nároky (a v jaké konkrétní výši) žalobce uplatňuje, bude možné učinit kvalifikovaný závěr o existenci či rozsahu pravomoci soudu, respektive navrhovatele. Zvláštní senát tedy z vyložených důvodů otázku pravomoci danou věc meritorně projednat a rozhodnout nikterak nepředjímá. Přestože ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb. předpokládá, že zvláštní senát svým usnesením vysloví definitivní závěr o příslušnosti některé ze stran kompetenčního sporu ve věci rozhodnout, specifická procesní situace takový postup v dané věci neumožňuje. Zvláštní senát tedy alespoň za pomoci zmiňovaného ustanovení určil, před kterým orgánem veřejné moci se povede řízení do doby, než bude možné otázku pravomoci posoudit s konečnou platností. Současně je třeba upozornit, že pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Bude tedy na Obvodním soudu pro Prahu 7, aby vyzval žalobce k odstranění vad jeho žaloby a poté opětovně posoudil svou pravomoc ve věci rozhodnout.
[24] Zvláštní senát podle § 5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Výrokem II. tohoto usnesení proto zvláštní senát zrušil jak usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 1. 2017, čj. 10 C 337/2015-33, tak i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, čj. 51 Co 103/2017-62, neboť existence těchto rozhodnutí brání postupu, k nimž byly soudy v občanském soudním řízení zavázány v předchozím odstavci.