Dodávka televizních programů prostřednictvím satelitního signálu je službou elektronických komunikací ve smyslu $ 2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Rozhodovat 0 nárocích plynoucích z porušení povinnosti platit cenu za tuto službu proto přísluší Českému telekomunikačnímu úřadu ($ 129 odst. 1 citovaného zákona).
Jelikož zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkové- ho a právního stavu ke dni svého rozhod- nutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS), je třeba nejprve uvést, že zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, výklad jehož usta- novení se mezi správním úřadem a sou- dem stal sporným, byl k 1. 5. 2005 zrušen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronic- kých komunikacích a o změně někte- rých souvisejících zákonů (zákon o elek- tronických komunikacích). Tento zákon nahradil pojem „telekomunikační služ- ba“ šířeji vymezeným pojmem „služba elektronických komunikací“; někdejší „provozovatel telekomunikačních slu- žeb“ je zde zahrnut do širšího pojmu „osoba vykonávající komunikační čin- nost“.
Za zmínku též stojí, že tímto záko- nem byl zrušen Český telekomunikační úřad zřízený podle zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích [$ 148 písm. a) zá- kona o elektronických komunikacích], a současně byl zřízen Český telekomuni- kační úřad (legislativní zkratkou označo- ván jako „Úřadď“) s nově vymezenou pů- sobností ($ 3 odst. 1 zákona). Ustanovení $ 108 odst. 1 písm. g) zá- kona o elektronických komunikacích za- kládá pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zá- kon; podle $ 129 odst. 1 zákona pak Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonáva- jící komunikační činnost ($ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživate- lem, na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto záko- nem nebo na jeho základě.
Jak plyne z listin založených v soud- ním spisu, obsahem „Smlouvy o dodáv- ce služeb“ uzavřené mezi stranami pů- vodního řízení byla na straně žalobce povinnost dodávat žalované „signál pro- gramů“ obsažených v aktuální progra- mové nabídce, jakož i služby s tím souvi- sející; z dalších ustanovení smluvních podmínek je zřejmé, že poskytovaný sig- nál je digitálním satelitním signálem při- jímaným prostřednictvím souboru zaří- zení. Povinnosti žalobce dodávat signál odpovídala povinnost žalované v měsíč- ních intervalech hradit žalobci tuto služ- bu v souladu se smlouvou; tuto povin- nost žalovaná porušila.
Jak sám Úřad uvádí ve svém návrhu, jeho vlastní pra- vomoc rozhodovat spory o finanční pl- nění by byla dána tam, kde by se smlouva mezi žalobcem a žalovanou týkala do- dávky televizních programů prostřed- 805 934 nictvím veřejné telekomunikační sítě do koncových bodů (kteroužto službu ža- lobce také poskytuje). Tomuto náhledu Úřadu ostatně přisvědčuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2006, čj. 6 A 89/2002-95, v němž soud za telekomunikační službu poskytovanou prostřednictvím televizního kabelového rozvodu (který je veřejnou telekomuni- kační sítí ve smyslu zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích) označil nejen dodávku televizního signálu, ale též do- dávku televizního programu.
Úřad však zpochybňuje, že by telekomunikační službou byla i dodávka programů pro- střednictvím digitálního satelitního sig- nálu, protože přijímací satelitní anténa není koncovým bodem. Tento argument ale za účinnosti zákona o elektronických komunikacích, který nahradil dosavadní úpravu zákona o telekomunikacích, již není pro věc určující. Telekomunikační služba byla do 30. 4. 2004 vymezena jako služba, jejíž poskytování spočívá zcela nebo zčásti v přepravě nebo směrování informací te- lekomunikačními sítěmi třetím osobám ($ 2 odst. 7 zákona o telekomunikacích, ve znění účinném k 30.
4. 2004); služba elektronických komunikací spočívá po- dle nové zákonné definice zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elek- tronických komunikací [$ 2 písm. n) zá- kona o elektronických komunikacích). Jak ve zrušeném zákoně o telekomunika- cích, tak v novém zákoně o elektronic- kých komunikacích je tedy telekomuni- kační služba, resp. služba elektronických komunikací, definována jednak charak- terem přenášených impulsů, jednak po- vahou sítě, jejímž prostřednictvím je po- skytována (tedy „telekomunikační sítě“ nebo „sířě elektronických komunika- cí“).
Ve věci není sporu o tom, že žalobce - prostřednictvím souboru zařízení - za- 806 jišťoval pro žalovanou přenos a příjem satelitního signálu; zbývá proto posou- dit, zda se tak dělo po síti elektronických komunikací. Sítí elektronických komunikací se podle $ 2 písm. h) zákona o elektronic- kých komunikacích rozumí „přenosové systémy, popřípadě spojovací nebo smě- rovací zařízení a jiné prostředky, které umožňují přenos signálů po vedení, rá- diem, optickými nebo jinými elektro- magnetickými prostředky, včetně druži- cových sítí, pevných sítí s komutací okruhů nebo paketů a mobilních zem- ských sítí, sítí pro rozvod elektrické energie v rozsahu, v jakém jsou použí- vány pro přenos signálů, sítí pro rozhla- sové a televizní vysílání a sítí kabelové televize, bez ohledu na druh přenášené informace“.
Z popisu služby, kterou ža- lobce žalobkyni poskytoval, i z návrhu Úřadu je přitom zřejmé, že signál přijí- maný satelitní anténou instalovanou u žalované byl vysílán a přenášen ze sate- litu (družice) prostřednictvím elektro- magnetického vlnění. Taková síť je pak nepochybně přenosovým systémem, kte- rý umožňuje přenos signálů elektromag- netickými prostředky, a navíc slouží k te- leviznímu vysílání. Na právním posouzení věci nic nemění skutečnost, že službu spočívající v distribuci televizních pro- gramů z družice neposkytuje žalobce ja- kožto provozovatel vysílání, nýbrž zahra- niční společnost, která je provozovatelem družicového spoje.
Jak provozovatel dru- žicového spoje, tak provozovatel vysílání jsou totiž osobami vykonávajícími komu- nikační činnost: zatímco však prvý z nich dodává své služby provozovate- lům vysílání, tito provozovatelé sami do- dávají služby koncovým uživatelům. Ne- ní přitom důležité, že žalobce sám neprovozuje družicový spoj, neboť vlast- ní úplné technické zázemí není podmín- kou poskytování služby elektronických komunikací: podstatné je, že žalobce za- „jišťuje dodávku signálu, resp. programů, prostřednictvím sítě, která odpovídá zá- konné definici sítě elektronických ko- munikací.
(Pro účely rozhodování o pra- vomoci lze ponechat stranou rozdíly mezi „dodávkou signálu“ a „dodávkou programu“, jak je popsal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnu- ti uvedeném shora: obě tyto služby jsou totiž podle tohoto rozhodnutí telekomu- nikačními službami, a tím spíše jsou i službami elektronických komunikací.) Smluvní povinnost platit měsíční po- platky za poskytovanou službu, již žalo- vaná porušila, je tak zároveň povinností uloženou na základě zákona o elektro- nických komunikacích: ten v $ 64 odst. 1 stanoví, že uživatel veřejně dostupné služby elektronických komunikací [tako- vou službou je přitom i služba poskyto- vaná žalobcem, neboť z jejího využívání není nikdo předem vyloučen - srov, $ 2 písm. o) zákona o elektronických komu- nikacích] je povinen uhradit za poskyt- nutou službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této stužby.
O sporech, které vznikly mezi osobou vykonávající komu- nikační činnost a uživatelem ohledně té- to povinnosti, rozhoduje Úřad ($ 129 odst. 1 zákona o elektronických komuni- kacích). Rozhodování o nárocích plynou- cích z porušení povinnosti platit za dodávku televizních programů prostřed- nictvím satelitního signálu proto nepří- sluší soudu, nýbrž správnímu úřadu. 935 Daň z příjmů: zdaňování při spolupráci manželů k 6 13 a $ 25 odst. 1 písm. u) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1999 I.
Jestliže daňový subjekt netvrdil, že smlouvou upravil rozsah společné- ho jmění manželů ve smyslu $ 143a a $ 144 občanského zákoníku, ani tako- vou smlouvu nedoložil, musí správce daně za součást společného jmění manželů považovat i prostředky daňového subjektu určené k podnikání. V důsledku toho nemohlo dojít k plnění ze smlouvy 0 dílo uzavřené mezi daňovým subjektem a jeho manželkou.
II. V případě, kdy daňový subjekt nerozdělí své příjmy z podnikání nebo z jiné samostatné činnosti dle 6 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je správce daně oprávněn zkoumat, zda výdaj daňového subjektu, tj. částka uhrazená na základě účetního dokladu manželce daňového sub- jektu za provedené práce (služby), není výdajem na osobní potřebu poplat- níka [$ 25 odst. 1 písm. u) citovaného zákona).
Spor o pravomoc mezi Českým telekomunikačním úřadem a Obvodním sou- dem pro Prahu 3, za účasti žalobce - akciové společnosti U. - a žalované AnnyH., ve věci žaloby o zaplacení částky 9489,10 Kč s příslušenstvím.