skému majetku (v textu jen „zákon o půdě“) „ O žalobě proti rozhodnutí, jímž pozemkový úřad neschválil dohodu o vydání ne- movitosti uzavřenou mezi osobou oprávněnou a osobou povinnou ($ 9 odst. 3 záko- na č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému ma- jetku), je příslušný rozhodnout soud v občanském soudním řízení.
C.) O rozhodování soudů dle $ 9 odst. 3 zákona o půdě uvážil zvláštní senát takto: Podle $ 9 odst. 2 zákona o půdě podléhá dohoda schválení pozemkovým úřadem for- mou rozhodnutí ve správním řízení. Jak správně uvedl Nejvyšší správní soud v usne- sení ze dne 13. 2. 2003, čj. 5 A 120/2001-24, „[rlozhodnutí pozemkového úřadu o schvále- ní dohody o vydání nemovitosti je rozhodnu- tím o vlastnickém právu k nemovitosti. Správní orgány v těchto věcech rozhodují o soukromých právech, jejichž soudní ochra- na je zajištěna postupem podle f 244 a násl. o.
s.ř ve znění účinném po 1. 1. 2003, tedy pro- jednáním a rozhodnutím v civilním řízení soudním, a nikoliv ve správním soudnictví“ Není-li dohoda schválena, podle $ 9 odst. 3 zákona o půdě rozhodnutí pozemkového úřa- du o neschválení dohody přezkoumá na ná- vrh účastníka soud. Jestliže ani soud dohodu neschválí, vrátí věc pozemkovému úřadu k rozhodnutí ve věci, který pak (autoritativ- ně) rozhodne o vlastnictví. Příslušností k roz- hodování žalob brojících proti rozhodnutí dle $ 9 odst. 4 zákona o půdě se zabýval Nej- vyšší správní soud v rozsudku ze dne 17.
9. 2003, čj. 7 As 2/2003-69, a zvláštní senát v usnesení 651 2327 ze dne 22. 6. 2004, čj. Konf 123/2003-7, č. 372/2004 Sb. NSS. Jak zvláštní senát, tak 7. senát Nejvyššího správního soudu uzavřely, že rozhodli pozemkový úřad postupem po- dle $ 9 odst. 4 zákona o půdě o tom, že určitá osoba není vlastníkem nemovitostí, na které podle tohoto zákona uplatnila nárok, může se taková osoba domáhat vydání nemovitostí ža- lobou podanou podle části páté občanského soudního řádu proti osobě povinné. Zvláštní senát (a podle dostupné judika- tury ani správní soudy) však dosud nevyslovil právní názor k tomu, zda je k „přezkoumání rozhodnutí o neschválení dohody“ podle $ 9 odst. 3 zákona o půdě příslušný soud v ob- čanském soudním řízení, nebo soud správní.
Především je třeba vzít v úvahu, že formu- lace „přezkoumání rozhodnutí o neschválení dohody“ je formulací, která nekoresponduje současnému právnímu stavu (po reformě účinné od 1. 1. 2003 přijetím soudního řádu správního a současně provedené novelizaci páté části občanského soudního řádu), ale neod- povídá ani právnímu stavu po obnovení správní- ho soudnictví novelou občanského soudního řá- du provedenou zákonem č. 519/1991 Sb., která nabyla účinnosti již 1. 1. 1992. Zákon o půdě byl přijat dříve (účinnost 24.
6. 1991), a pasáž $ 9 odst. 3 o „přezkoumání rozhodnutí“ tak odpovídala právnímu stavu ještě staršímu, to- tiž původní hlavě čtvrté části čtvrté občan- ského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1991 („přezkoumání rozhodnutí jiných orgánů“ v části o opravných prostředcích). Zákon o půdě byl sice několikrát novelizo- ván, ale vykládaných ustanovení se tyto nove- ly nedotkly. To pohříchu vedlo k tomu, že bez znalosti právního vývoje je už nyní úprava stě- ží srozumitelná, protože se dovolává již histo- rického institutu „přezkoumání rozhodnutí“, které po roce 2003, a dokonce již po roce 1992 nemají v procesním právu svůj odpoví- dající odraz.
Přispívá k tomu ostatně i to, že ří- zení v naprosté většině pozemkových restitu- cí bylo již před rokem 2003 skončeno. Od 1. 1. 1992 po obnovení správního soudnictví byla původní čtvrtá hlava čtvrté části občanského soudního řádu (jejíhož in- 652 stitutu „přezkoumání rozhodnutí“ se právě zákon o půdě stále dovolává) zrušena a správ- ní soudnictví bylo upraveno v nové části páté kodexu („Správní soudnictví“). V té době však - na rozdíl od dnešního stavu po refot- mě účinné od 1. 1. 2003 ve správním soud- nictví byly projednávány žaloby (druhá hlava páté části občanského soudního řádu), pří- padně opravné prostředky (třetí hlava páté části občanského soudního řádu, viz také $ 9 odst. 6 zákona o půdě, podle něhož proti roz- hodnutím pozemkového úřadu podle odstav- ců 3, 4 a 5 bylo možno podat opravný prostředek k soudu) proti rozhodnutím správních orgánů bez ohledu na to, zda správní orgán rozhodoval věc svou povahou veřejnoprávní (což je pravidlem), anebo věc práva soukromého (v případě některých zvláštních úprav).
Úprava v letech 1992-2002 tedy co do příslušnosti soudů a co do procesních postu- pů vůbec neznala právní dualismus a nerozli- Šovala, jestli se rozhodnutí správního orgánu vyslovilo o otázce práva soukromého nebo práva veřejného. Platilo tedy, že soudy činné ve správním soudnictví jsou věcně příslušné pro rozhodování o žalobách (opravných pro- středcích) proti rozhodnutím správních or- gánů všeobecně, lhostejno, zda jde o věc prá- va veřejného nebo práva soukromého. Jen na okraj se poznamenává, že několik legislativně málo zdařilých pokusů o výjimku [$ 97 záko- na č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických od- větvích (energetický zákon), a $ 102 tehdy platného zákona č. 151/2000 Sb., o telekomu- nikacích] jen toto pravidlo potvrzovalo.
Rozdělení příslušnosti mezi soudy činné ve správním soudnictví a soudy činné v ob- čanském soudním řízení podle toho, zda správní orgán rozhodl věc práva veřejného Či věc práva soukromého, přinesla až reforma správního soudnictví účinná od roku 2003. Rozhodování pozemkových úřadů ve vě- cech zákona o půdě, přesněji řečeno přede- vším rozhodování o schvalování dohod ($ 9 odst. 2) a rozhodování o vlastnickém právu k restituovaným nemovitostem tam, kde k dohodě nedošlo ($ 9 odst. 4), je rozhodová- ním ve věci práva soukromého; tato otázka je mimo pochybnost a byla již opakovaně judi- kována.
Nebýt speciální kompetenční úpravy v zákoně o půdě, jímž zákonodárce rozhodo- vání svěřil správnímu orgánu (pozemkové. mu úřadu), s čímž počítá $ 7 odst. 2 o. s. ř., náleželo by - pokud by zákonodárce o kom- petenci správního orgánu pomlčel - rozho- dování do pravomoci soudu (6 7 odst. 1 o. s. ř.); srov. k tomu čl. 90 a contrario čl. 79 odst. 1 Ústavy. Právní poměr, který vzniká mezi osobou povinnou a osobou oprávněnou uzavřením smlouvy o vydání nemovitosti (nebo autori- tativním správním rozhodnutím o vlastnictví k nemovitosti), je tedy poměrem práva sou- kromého a nic na tom nemění to, že dohodu schvaluje správní orgán (případně rozhoduje tam, kde k dohodě nedošlo); stejně tak na tom nic nemění to, že před rokem 2003 o ža- lobách (resp. o opravných prostředcích) pro- ti rozhodnutím pozemkových úřadů v těchto věcech rozhodovaly pouze soudy činné ve správním soudnictví.
Protože tedy jde o věci soukromoprávní, je podle současného právního stavu dána věcná příslušnost soudů činných v občan- ském soudním řízení, které budou příslušné rozhodnout postupem podle $ 244 a násl. o. s. Ť. jak v případě, kdy uzavřenou dohodu mezi osobou oprávněnou a osobou povin- nou pozemkový úřad neschválí ($ 9 odst. 3 zákona o půdě), tak v případě, kdy pozemko- vý úřad o vlastnictví rozhodl, protože k doho- dě nedošlo ($ 9 odst. 4). Pořad správních in- stancí je tu v důsledku výslovného poukazu na řízení soudní vyloučen (srov. k tomu také přechodné ustanovení $ 129 s.
ř. s.). Krajský soud (civilní) v rozhodnutí 0 od- volání sice správně dovodil, že tu jde o ob- čanskoprávní vztah, jeho další úvahy jsou ale mylné. Argumentuje-li tím, že, aby byla dána pra- vomoc civilního soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu, musí tu být konečné (závěrečné, pravomocné) rozhod- nutí správního orgánu a tím je jen rozhodnu- tí o vlastnictví k nemovitosti, nikoli rozhod- nutí o neschválení dohody (a dovozuje z to- ho, že v případě neschválení dohody je dána příslušnost soudu správního, který také mů- že dohodu schválit či neschválit - a v tako- vém případě vrátit věc pozemkovému úřadu k rozhodnutí podle $ 9 odst. 4 zákona o pů- dě), není taková argumentace správná.
Kraj- ský soud přehlíží, že v případě neschválení dohody pozemkový úřad vydává rozhodnutí konečné a pravomocné. Proti takovému roz- hodnutí nebyl a není přípustný opravný pro- středek v cestě správní (v důsledku dělené pravomoci, $ 9 odst. 6 zákona o půdě), řízení před správním orgánem končí, a rozhodnutí, proti kterému tedy není přípustné odvolání, nabývá právní moci. Nadto rozhodnutí o vlastnictví k nemovitosti ($ 9 odst. 4 zákona o půdě), které by pozemkový úřad vydával tehdy, pokud by ani soud dohodu neschválil, není rozhodnutí konečné, jímž by se „završo- valo“ řízení zahájené předložením dohody, ale jde o rozhodnutí vydávané v řízení zcela samostatném (obvykle bez souvislosti s do- hodou, k níž tam, kde pozemkový úřad o vlastnictví rozhodoval, zpravidla nedošlo), a s jiným předmětem řízení.
Krajský (civilní) soud se mýlí i v tom, po- kud má za to, že by nemohl - pokud by on sám dohodu neschválil - věc vrátit pozemko- vému úřadu k rozhodnutí. Nelze totiž mít za to, že všechny pravomoci soudu v řízení po- dle části páté občanského soudního řádu jsou vyčerpány procesním instrumentáriem procesního kodexu. Jestliže - třebaže i zvlášt- ní senát nepovažuje takovou úpravu za legis- lativně kvalitní - „přirůstá“ soudům nějaká zvláštní pravomoc podle předpisů speciál- ních, nelze od ní odhlédnout s poukazem na to, že na takový postup občanský soudní řád snad nepamatuje.
V posuzované věci tak jde o pravomoc schválit dohodu, kterou neschvá- lil pozemkový úřad; to proto, že s touto pra- vomocí soudu zákon počítá ($ 9 odst. 3 záko- na o půdě), a také pravomoc - neschválí-li dohodu ani on - věc vrátit pozemkovému úřadu k vydání rozhodnutí „o vlastnictví“. (69) 653 2328-2329 II. PRÁVNÍ VĚTY 2328 Řízení před soudem: zaplacení soudního poplatku; právní moc k $ 40 odst. 4, $ 54 odst. 5 a $ 55 odst. 5 soudního řádu správního k $ 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákonů č. 255/2000 Sb. a č. 151/2002 Sb.
I. Tvrdí-li zástupce účastníka řízení, že v zásilce jemu adresované soudem a obsa- hující podle svého označení dvě písemnosti (zde výzvu k zaplacení soudního po- platku a výzvu k odstranění nedostatků žaloby) byla jen jediná písemnost, přičemž toto tvrzení uplatní až v kasační stížnosti proti usnesení o zastavení řízení pro neza- placení soudního poplatku, vychází soud v souladu se zásadou vigilantibus iura z obsahu veřejné listiny (doručenky) tím spíše, nenabízí-li zástupce o svém tvrzení žádný důkaz.
II. Rozhodnutí soudu ve věci správního soudnictví nabývá právní moci ($ 54 odst. 5 a $ 55 odst. 5 s. ř. s.) dnem, kdy bylo doručeno účastníkům, a to uplynutím po- sledního okamžiku tohoto dne. 24 III. Účastník zaplatí soudní poplatek dříve, než usnesení (0 zastavení řízení pro nezaplacení poplatku) nabylo právní moci ($ 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soud- ních poplatcích), i tehdy, učiní-li tak v den, kdy usnesení nabylo právní moci.
IV. Stanovíli zákon ($ 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), že soudní poplatek lze zaplatit dříve, než usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nabylo právní moci, nejde tu o stanovení lhůty ani zákonné ani soudcovské. Nelze proto užít dobrodiní speciálního $ 40 odst. 4 s. ř. s. o tom, že lhů- ta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty zasláno soudu prostřednictvím držitele poštovní licence. V takovém případě je okamžik zaplacení určen teprve zne- hodnocením (obliterací) kolkové známky soudem, i kdyby podání obsahující kolko- vé známky bylo držiteli poštovní licence předáno včas.
Spor o pravomoc mezi Okresním soudem ve Zlíně a Krajským soudem v Brně, za účasti žalobců a) Jitky L. a b) Aleny B. jako procesních nástupkyň původní žalobkyně Ludmily S. a žalovaných 1) Pozemkového fondu České republiky, 2) obce Spytihněv a 3) České re- publiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve věci schválení dohody