S ohledem na zásadu dispoziční vlastní občanskému soudnímu řízení i řízení před správními soudy je výlučně na žalobci, aby nastavil referenční rámec soudního řízení, které podanou žalobou sám vyvolal. Domáhá-li se ochrany svého vlastnického práva (§ 126 občanského zákoníku), náhrady škody, resp. uložení povinnosti *) S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. ních předpisů, jejichž schválení nemohou vedoucí příslušníci ovlivnit, takže ti jsou za stávající právní úpravy a nedostatku finančních prostředků na provoz příslušných útvarů bezpečnostního sboru s největší pravděpodobností nuceni zajistit plnění jejich úkolů jen za cenu trvalého nařizování výkonu služby nad rámec základní doby služby v týdnu, za což nemohou nést žádnou odpovědnost sankční povahy.“ Ani v nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud nemůže s poukazem na systémové problémy spojené se zajišťováním pohotovostního systému ozbrojených sil za omezených rozpočtových prostředků tolerovat porušování práv vojáků vyplývajících ze zákona o vojácích z povolání.
Pokud se to ukáže nezbytné, může zákonodárce přistoupit ke změně zákona o vojácích z povolání, např. i v podobě znovuzavedení institutu dosažitelnosti. Příprava návrhů právních předpisů týkajících se služebního poměru vojáků z povolání je ostatně v gesci Ministerstva obrany („Je především na zákonodárci a orgánech moci výkonné, aby navrhli a přijali podle dané situace a možností takovou právní úpravu, která by umožňovala zajištění řádného chodu těchto složek, jakož i jejich materiálního zabezpečení“, srov. výše citovaný nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/09).
[29] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud setrval na právním názoru vysloveném již ve výše citovaném rozsudku ve věci čj. 6 Ads 71/2012-47, tedy že pokud služební orgán v rozkaze nařizujícím pohotovost ne- určí přesné místo, na němž se voják má zdržovat, neznamená to, že se nejedná o služební pohotovost dle § 30 zákona o vojácích z povolání. Nyní Nejvyšší správní soud dodává, že o služební pohotovost se jedná i v případech, kdy služební orgán v rozkaze nařídí vojáku „dosažitelnost“, popřípadě jinými slovy vojáku pro období mimo dobu služby nařídí omezení, jehož účel je stejný jako v případě služební pohotovosti, tj. zajištění připravenosti vojáka nastoupit k plnění služebních úkolů v časovém limitu do 6 hodin, a to i když v rozkaze není uvedeno konkrétní místo, na němž se voják musí v době služební pohotovosti zdržovat. Za takto nařízenou pohotovost vojáku náleží odměna podle § 19 odst. 2 zákona o platu.
[30] Nejvyšší správní soud shledal důvodnou námitku stěžovatele, že krajský soud se v napadeném rozsudku řídil nesprávným právním názorem, neboť na věc správně aplikoval § 30 zákona o vojácích z povolání, avšak toto ustanovení nesprávně vyložil. Proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
[31] Nejvyšší správní soud dále shledal, že na nesprávném právním názoru ohledně výkladu § 30 zákona o vojácích z povolání je založeno i napadené rozhodnutí žalovaného, což představuje důvod pro jeho zrušení, který zde byl již v době řízení před krajským soudem. Proto Nejvyšší správní soud zároveň přistoupil i ke zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 014 k odvrácení hrozby vzniku škody po žalované, v jejímž vlastnictví je sousední pozemek, je k řízení o těchto nárocích příslušný soud v občanském soudním řízení (§ 7 odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na zásadu dispoziční vlastní občanskému soudnímu řízení i řízení před správními soudy je výlučně na žalobci, aby nastavil referenční rámec soudního řízení, které podanou žalobou sám vyvolal. Domáhá-li se ochrany svého vlastnického práva (§ 126 občanského zákoníku), náhrady škody, resp. uložení povinnosti *) S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. ních předpisů, jejichž schválení nemohou vedoucí příslušníci ovlivnit, takže ti jsou za stávající právní úpravy a nedostatku finančních prostředků na provoz příslušných útvarů bezpečnostního sboru s největší pravděpodobností nuceni zajistit plnění jejich úkolů jen za cenu trvalého nařizování výkonu služby nad rámec základní doby služby v týdnu, za což nemohou nést žádnou odpovědnost sankční povahy.“ Ani v nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud nemůže s poukazem na systémové problémy spojené se zajišťováním pohotovostního systému ozbrojených sil za omezených rozpočtových prostředků tolerovat porušování práv vojáků vyplývajících ze zákona o vojácích z povolání.
Pokud se to ukáže nezbytné, může zákonodárce přistoupit ke změně zákona o vojácích z povolání, např. i v podobě znovuzavedení institutu dosažitelnosti. Příprava návrhů právních předpisů týkajících se služebního poměru vojáků z povolání je ostatně v gesci Ministerstva obrany („Je především na zákonodárci a orgánech moci výkonné, aby navrhli a přijali podle dané situace a možností takovou právní úpravu, která by umožňovala zajištění řádného chodu těchto složek, jakož i jejich materiálního zabezpečení“, srov. výše citovaný nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/09).
[29] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud setrval na právním názoru vysloveném již ve výše citovaném rozsudku ve věci čj. 6 Ads 71/2012-47, tedy že pokud služební orgán v rozkaze nařizujícím pohotovost ne- určí přesné místo, na němž se voják má zdržovat, neznamená to, že se nejedná o služební pohotovost dle § 30 zákona o vojácích z povolání. Nyní Nejvyšší správní soud dodává, že o služební pohotovost se jedná i v případech, kdy služební orgán v rozkaze nařídí vojáku „dosažitelnost“, popřípadě jinými slovy vojáku pro období mimo dobu služby nařídí omezení, jehož účel je stejný jako v případě služební pohotovosti, tj. zajištění připravenosti vojáka nastoupit k plnění služebních úkolů v časovém limitu do 6 hodin, a to i když v rozkaze není uvedeno konkrétní místo, na němž se voják musí v době služební pohotovosti zdržovat. Za takto nařízenou pohotovost vojáku náleží odměna podle § 19 odst. 2 zákona o platu.
[30] Nejvyšší správní soud shledal důvodnou námitku stěžovatele, že krajský soud se v napadeném rozsudku řídil nesprávným právním názorem, neboť na věc správně aplikoval § 30 zákona o vojácích z povolání, avšak toto ustanovení nesprávně vyložil. Proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
[31] Nejvyšší správní soud dále shledal, že na nesprávném právním názoru ohledně výkladu § 30 zákona o vojácích z povolání je založeno i napadené rozhodnutí žalovaného, což představuje důvod pro jeho zrušení, který zde byl již v době řízení před krajským soudem. Proto Nejvyšší správní soud zároveň přistoupil i ke zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 014 k odvrácení hrozby vzniku škody po žalované, v jejímž vlastnictví je sousední pozemek, je k řízení o těchto nárocích příslušný soud v občanském soudním řízení (§ 7 odst. 1 o. s. ř.).
28. 5. 2008 proto Obecní úřad Janov vyzval žalobkyni k neprodlenému odstranění nájezdu zbudovaného na pozemku obce s tím, že v případě nesplnění povinnosti bude nucen informovat příslušný stavební úřad o nutnosti zahájit řízení o odstranění stavby. Žalobkyně na výzvu nereagovala, proto žalovaná podala Magistrátu města Děčín žádost o zahájení řízení o odstranění stavby. Ten po provedeném místním šetření sdělením ze dne 28. 7. 2008 uzavřel, že ve věci nebude činit žádná další opatření, neboť na předmětném pozemku žalované byla žalobkyní provedena oprava části místní komunikace, která byla v dožilém stavu a nebyla řádně udržována. Doplnil, že působnost silničního správního úřadu ohledně udržovacích prací na místní komunikaci vykonává v tomto případě žalovaná.
Následně žalovaná přípisem ze dne 22. 12. 2008 žalobkyni informovala, že v rámci výkonu státního dozoru zjistila, že žalobkyně bez předchozího souhlasu žalované, jako vlastníka místní komunikace, a bez povolení silničního správního úřadu i předchozího souhla-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 014
su Policie České republiky připojila sklad zahradních potřeb na místní komunikaci; proto žalobkyni vyzvala k dodatečnému doložení stanoviska policie a obeznámila ji s možností uložení pořádkové pokuty v případě nevyhovění citované výzvě. Žalobkyně na výzvu nereagovala, proto starosta obce jednající za silniční správní úřad přípisem ze dne 14. 5. 2009 vyzval žalobkyni k odstranění betonového sjezdu vybudovaného na místní komunikaci ve vlastnictví obce ve lhůtě 14 dnů a k přijetí opatření, aby vrata drobné stavby žalobkyně při otevření nezasahovala do místní komunikace. Žalobkyně přípisem ze dne
29. 5. 2009 žalované sdělila, že na zpevněné ploše žádné opatření činit nebude, neboť se jedná toliko o zpevnění pozemní komunikace, nikoliv o sjezd či nájezd. Dále uvedla, že při otvírání vrat od skladu jsou činěna vždy opatření, aby nebyl omezen provoz a bezpečnost na komunikaci. Výzvu k odstranění betonového sjezdu a k přijetí opatření proti zasahování vrat drobné stavby do místní komunikace opakoval starosta obce jednající za silniční správní úřad přípisem ze dne 3. 6.
2009. Následně společnost PROKOP a syn s. r. o. z pověření starosty obce provedla práce na pozemní komunikaci před zahradní kolnou žalobkyně spočívající ve zničení betonového povrchu vozovky, výkopu na jeho místě o hloubce 0,8 – 1 m, zasypání výkopu kamennou drtí a osazení dvou kusů betonových kvádrů do zásypu tak, že znemožňují žalobkyni otevírání vrat. Proti provedení těchto prací se žalobkyně prostřednictvím zástupce ohradila dopisem ze dne 6. 8. 2009 a žádala starostu obce Janov o nápravu; ten nicméně
dopisem ze dne 2. 9. 2009 odvětil, že zmíněné práce bylo nutné provést k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví občanů a návštěvníků obce.
Vzhledem k tomu, že žalovaná výzvě žalobkyně k nápravě vzniklého stavu nevyhověla, podala žalobkyně dne 22. 9. 2009 žalobu u Okresního soudu v Děčíně, jíž se domáhala odstranění závadného stavu a náhrady nákladů řízení. Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 2. 5. 2012, čj. 27 C 480/2009-46, vyslovil podle § 104b odst. 2 o. s. ř. svou věcnou nepříslušnost a věc postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu věcně příslušnému. Podle okresního soudu z tvrzení žalobkyně, z vyjádření účastníků a připojených listinných důkazů vyplynulo, že následek, jehož odstranění se žalobkyně domáhá, způsobila žalovaná při výkonu veřejné správy místní komunikace. Okresní soud proto uzavřel, že žalobkyně se může domáhat obrany proti zmíněnému jednání žalované žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu u soudu ve správním soudnictví.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako soud ve správním soudnictví, poté, co mu byla věc pravomocně postoupena, vyzval žalovanou k upřesnění, kdo nařídil a provedl práce na pozemní komunikaci před skladem zahradních potřeb a strojů ve vlastnictví žalobkyně, zda Obecní úřad Janov jako příslušný silniční úřad nebo obec Janov jako vlastník pozemku, na němž se předmětná komunikace nachází. Přípisem ze dne 16. 11. 2012 žalovaná krajskému soudu sdělila, že podle dostupných informací nařídil zmíněné práce tehdejší starosta obce Ing. Veselý, jako osoba oprávněná jednat za obec. Poté krajský soud s odkazem na § 46 odst. 3 s. ř. s., podal zvláštnímu senátu návrh na rozhodnutí negativního kompetenčního sporu. Podle jeho názoru se jedná o občanskoprávní věc (sousedský spor) a k jejímu rozhodování je příslušný Okresní soud v Děčíně. Krajský soud zdůraznil, že instalaci zmíněných kvádrů před vrata skladu zahradního nářadí ve vlastnictví žalobkyně provedla obec z pozice vlastníka sousedního pozemku. V žádném z přípisů vyhotovených silničním správním úřadem nebyla žalobky-
ně upozorněna na možnost instalace zmíněných kvádrů či jiných opatření; byla upozorněna toliko na možnost uložení pořádkové pokuty. Z popsaných důvodů krajský soud navrhl, aby zvláštní senát vyslovil, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Okresní soud v Děčíně.
Zvláštní senát rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci ochrany vlastnického práva, náhrady škody a uložení povinnosti k odvrácení hrozby vzniku škody je soud v občanskoprávním řízení, a usnesení Okresního soudu v Děčíně zrušil.
Z odůvodnění:
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi soudem ve správním soudnictví a soudem v občanském soudním řízení se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Okresní soud v Děčíně v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc věc rozhodnout a rovněž navrhovatel popírá svou pravomoc ve věci rozhodnout poté, co mu byla věc postoupena; zvláštní senát konstatuje, že se v posuzované věci jedná o negativní (záporný) kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 11. 2004, čj. Konf 3/2003-18, č. 485/2005 Sb. NSS).
Řízení před civilními soudy i soudy ve správním soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční. Žalobce je pánem sporu (dominus litis) a záleží výhradně na něm, zda bude spor vůbec zahájen, jaké námitky budou v řízení uplatněny, vydání jakého rozhodnutí se bude domáhat, případně zda bude spor předčasně ukončen. Bylo tedy primárně na žalobkyni, aby zvolila, jaké formy ochrany se domáhá a čeho se v řízení dožaduje. Podle Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhodujícího ve správním soudnictví se žalobkyně domáhala ochrany svého vlastnického práva podle § 126 občanského zákoníku. Oproti tomu Okresní
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 014
soud v Děčíně byl přesvědčen, že žalobkyně usiluje o ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 s. ř. s. Zvláštní senát tedy s ohledem na obsah podané žaloby posuzoval, zda žalobkyně brojí proti neoprávněným zásahům do jejího vlastnického práva v rovině soukromoprávní, či zda se domáhá ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu.
Z žaloby podané dne 22. 9. 2009 u Okresního soudu v Děčíně plyne, že jako žalovanou označila žalobkyně obec Janov. Uvedla, že obec je vlastníkem komunikace, jejíž část žalobkyně opravila, aby zabránila zatékání povrchových vod na svůj pozemek. Žalovaná následným odstraněním betonového povrchu vozovky dne 30. 7. 2009 a instalováním betonových kvádrů před sklad zahradních potřeb žalobkyni znemožnila otvírání vrat u skladu. Současně žalobkyni údajně vznikla škoda poškozením základu stavby a svislé izolace. Jednání žalované způsobuje podle žalobkyně rovněž nebezpečí vzniku dalších škod, např. úrazů při chůzi, zatékání povrchových vod pod stavbu či vzlínání vlhkosti do podlahy a zdiva stavby. Z popsaných důvodů žalobkyně navrhla, aby soud rozhodl, že žalovaná je povinna odstranit železobetonové kvádry a kamennou drť, opravit základy a svislou izolaci skladu a vyplnit výkop zeminou, zhutnit ji a provést na ní betonový potěr.
Podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku má vlastník „právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje“.
Z § 417 občanského zákoníku vyplývá, že „[k]omu hrozí škoda, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení“ (odstavec 1). „Jde li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody“ (odstavec 2).
Způsob náhrady škody je upraven v § 442 odst. 2 občanského zákoníku; podle citovaného ustanovení se škoda „hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu“.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 014
Z obsahu podané žaloby zvláštní senát dovodil, že se žalobkyně po žalované – jako vlastníkovi pozemku, na němž se nachází předmětná komunikace – domáhá ochrany vlastnického práva negatorní žalobou podle § 126 občanského zákoníku, resp. odstranění důsledků prací nařízených starostou obce, tj. uvedení v předešlý stav podle § 442 odst. 2 občanského zákoníku. S ohledem na uváděné nebezpečí vzniku budoucích škod by bylo lze uvažovat, že se žalobkyně domáhá i uložení povinnosti k odvrácení určité konkrétní hrozby vzniku škody podle § 417 odst. 2 občanského zákoníku. K rozhodování o těchto otázkách jsou příslušné soudy v občanském soudním řízení (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že žalobkyně v podané žalobě netvrdí, že by brojila proti veřejnoprávnímu zásahu Obecního úřadu Janov, jako správního orgánu, nelze se ztotožnit s názorem Okresního soudu v Děčíně, že k rozhodování o podané žalobě jsou příslušné soudy ve správním soudnictví.
Při rozhodování o příslušnosti soudů k projednání předmětného sporu není namístě zvažovat, zda žalobkyně v občanském soudním řízení může být úspěšná, či nikoliv, případně zda by pro ni nebylo příznivější domáhat se za daného skutkového stavu odstranění závadného stavu žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu v řízení před správními soudy podle § 82 s. ř. s. Ostatně pokud by žalobkyně sama vymezila předmět řízení nesprávně voleným petitem a soudy by její žalobě nevyhověly, nelze v takovém postupu soudů spatřovat porušení práv chráněných čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 37/2000, č. 9/2000 Sb. ÚS). S ohledem na zásadu dispoziční vlastní občanskému soudnímu řízení i řízení před správními soudy je výlučně na žalobkyni, aby nastavila referenční rámec soudního řízení, které podanou žalobou sama vyvolala. V posuzovaném případě je zřejmé, že se žalobkyně domáhá ochrany svého vlastnického práva, náhrady škody, resp. uložení povinnosti k odvrácení hrozby vzniku škody po žalované, v jejímž vlastnictví je sousední pozemek; k řízení
Spor o pravomoc mezi senátem 27 C Okresního soudu v Děčíně a senátem 15 A Krajského soudu v Ústí nad Labem, za účasti žalobkyně Petry P. a žalované obce Janov, ve věci ochrany vlastnického práva, náhrady škody a uložení povinnosti k odvrácení hrozby vzniku škody. 37/2000).