Příslušný rozhodnout o vrácení neoprávněně vyplacené části služebního platu je dle § 144 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, v kombinaci s § 331 zákoníku práce správní orgán.
[9] Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí [srov. usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona o některých kompetenčních sporech, ze dne 24. 11. 2004, čj. Konf 3/2003-18, č. 485/2005 Sb. NSS]. O samotné podstatě sporu uvážil takto:
[10] Předně zvláštní senát uvádí, že účastníky řízení vedle stran kompetenčního sporu jsou ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o některých kompetenčních sporech i účastníci řízení, v němž se otázka pravomoci stala spornou. Z uvedeného je zřejmé, že Ministerstvo průmyslu a obchodu nespadá do okruhu účastníků předmětného kompetenčního sporu a nemůže tak být účastníkem tohoto řízení, jak navrhuje žalovaný.
[11] Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle § 7 odst. 3 o. s. ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
[12] Podle § 10 odst. 2 zákona o státní službě služební orgán jedná a rozhoduje ve věcech služebního poměru.
[13] Podle § 144 odst. 1 zákona o státní službě se odměňování státních zaměstnanců řídí zákoníkem práce, není-li stanoveno jinak.
[14] Podle § 159 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě se ustanovení o řízení ve věcech služby vztahují na rozhodování o odměňování.
[15] Podle § 162 odst. 2 zákona o státní službě v ostatních věcech služby rozhoduje v prvním stupni příslušný služební orgán.
[16]Podle § 331 zákoníku práce vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty.
[17] Služební poměr je veřejnoprávní poměr státního zaměstnance ke státu, kdy jednotlivé úkony vůči státnímu zaměstnanci jsou činěny vrchnostensky v rovině veřejného práva. Nelze však odhlédnout od společných znaků služebního poměru s poměrem pracovním, neboť jde o závislou činnost, a tedy i od skutečnosti, že v řadě případů zákon o státní službě odkazuje na ustanovení zákoníku práce. Úprava služebního poměru, jakožto poměru veřejnoprávního, tedy nemalou měrou počítá s použitím institutů soukromého (pracovního) práva. Tato zvláštní povaha služebního poměru je pak zjevně i důvodem toho, že v některých případech je úprava části druhé a třetí s. ř. ne zcela přiléhající, a není účelné, aby byla bez dalšího, respektive bez konkrétních odůvodňujících výjimek aplikována na všechny věci služebního poměru. Z uvedeného důvodu zjevně zákonodárce v § 159 zákona o státní službě vymezil, na které instituty se použijí ustanovení o řízení ve věcech služby, a tedy subsidiárně ustanovení části druhé a třetí správního řádu o správním řízení (§ 159 odst. 1 zákona o státní službě) a na které se naopak ustanovení řízení ve věcech služby, ani ustanovení o správním řízení nepoužijí podle § 159 odst. 2 zákona o státní službě (viz Hřebíková, I. a kol. Zákon o státní službě. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2022, s. 828).
[17] Služební poměr je veřejnoprávní poměr státního zaměstnance ke státu, kdy jednotlivé úkony vůči státnímu zaměstnanci jsou činěny vrchnostensky v rovině veřejného práva. Nelze však odhlédnout od společných znaků služebního poměru s poměrem pracovním, neboť jde o závislou činnost, a tedy i od skutečnosti, že v řadě případů zákon o státní službě odkazuje na ustanovení zákoníku práce. Úprava služebního poměru, jakožto poměru veřejnoprávního, tedy nemalou měrou počítá s použitím institutů soukromého (pracovního) práva. Tato zvláštní povaha služebního poměru je pak zjevně i důvodem toho, že v některých případech je úprava části druhé a třetí s. ř. ne zcela přiléhající, a není účelné, aby byla bez dalšího, respektive bez konkrétních odůvodňujících výjimek aplikována na všechny věci služebního poměru. Z uvedeného důvodu zjevně zákonodárce v § 159 zákona o státní službě vymezil, na které instituty se použijí ustanovení o řízení ve věcech služby, a tedy subsidiárně ustanovení části druhé a třetí správního řádu o správním řízení (§ 159 odst. 1 zákona o státní službě) a na které se naopak ustanovení řízení ve věcech služby, ani ustanovení o správním řízení nepoužijí podle § 159 odst. 2 zákona o státní službě (viz Hřebíková, I. a kol. Zákon o státní službě. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2022, s. 828).
[18] Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že § 159 zákona o státní službě obsahuje taxativní výčet případů, ve kterých je rozhodováno v řízení ve věcech služby a ve kterých nikoli, tímto taxativním výčtem není, neboť ani odstavec 1 ani odstavec 2 citovaného ustanovení neobsahuje některé další instituty, se kterými zákon o státní službě počítá, a které se dotýkají práv nebo povinností státního zaměstnance. Se zřetelem na uvedené nelze aprobovat závěry rozsudku městského soudu ze dne 26. 2. 2020, čj. 8 A 85/2019-57, jenž zastává názor opačný. K institutům, které nejsou uvedeny ani v jednom z odstavců § 159 zákona o státní službě, zřejmě nelze než konstatovat, že pokud v zákoně o státní službě není zakotvena zvláštní úprava a je-li v konkrétním případě rozhodováno o založení, změně, nebo zrušení práva nebo povinnosti státního zaměstnance (viz § 9 s. ř.), jde o řízení ve věci služby, v rámci něhož by mělo být postupováno podle ustanovení zákona o státní službě upravujících řízení ve věcech služby a subsidiárně podle ustanovení s. ř. (srov. rozsudek městského soudu ze dne 19. 1. 2018, čj. 3 Ad 13/2016-39, ve spojení s rozsudkem NSS ze dne 19. 7. 2018, čj. 7 Ads 89/2018-23; shodně rovněž Hřebíková, I. a kol. Zákon o státní službě. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2022, s. 828-829).
[18] Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že § 159 zákona o státní službě obsahuje taxativní výčet případů, ve kterých je rozhodováno v řízení ve věcech služby a ve kterých nikoli, tímto taxativním výčtem není, neboť ani odstavec 1 ani odstavec 2 citovaného ustanovení neobsahuje některé další instituty, se kterými zákon o státní službě počítá, a které se dotýkají práv nebo povinností státního zaměstnance. Se zřetelem na uvedené nelze aprobovat závěry rozsudku městského soudu ze dne 26. 2. 2020, čj. 8 A 85/2019-57, jenž zastává názor opačný. K institutům, které nejsou uvedeny ani v jednom z odstavců § 159 zákona o státní službě, zřejmě nelze než konstatovat, že pokud v zákoně o státní službě není zakotvena zvláštní úprava a je-li v konkrétním případě rozhodováno o založení, změně, nebo zrušení práva nebo povinnosti státního zaměstnance (viz § 9 s. ř.), jde o řízení ve věci služby, v rámci něhož by mělo být postupováno podle ustanovení zákona o státní službě upravujících řízení ve věcech služby a subsidiárně podle ustanovení s. ř. (srov. rozsudek městského soudu ze dne 19. 1. 2018, čj. 3 Ad 13/2016-39, ve spojení s rozsudkem NSS ze dne 19. 7. 2018, čj. 7 Ads 89/2018-23; shodně rovněž Hřebíková, I. a kol. Zákon o státní službě. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2022, s. 828-829).
[19] Nicméně § 159 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě výslovně stanoví, že ustanovení o řízení ve věcech služby se vztahují na rozhodování o odměňování. Zvláštní senát se v této souvislosti ztotožňuje s názorem městského soudu, který rozhodl v této věci a podle něhož jde o věc „odměňování“ nejen v situaci, kdy se státní zaměstnanec domáhá vyplacení částky, na kterou má dle svého přesvědčení nárok, avšak vyplacena mu nebyla, ale i v opačném případě, kdy byl zaměstnanci vyplacen plat ve vyšší částce, než mu příslušelo. Zvláštní senát již v usnesení ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 45/2017-14, č. 3859/2019 Sb. NSS, vysvětlil, že neexistuje principiální rozdíl mezi situací, kdy jedna ze smluvních stran odmítne poskytnout plnění a situací, kdy sice plnění poskytne, ale žádá je zpět; v obou případech je východiskem jakýchkoli úvah posouzení zda (i) mezi stranami existuje smluvní vztah (platná smlouva) a zda (ii) bylo v souladu s touto smlouvou plněno. Jinými slovy, samotná (ne)existence poskytnutého plnění nemůže být rozhraničovacím kritériem pro určení pravomoci orgánu, který je povolán takový spor rozhodnout.
[20] S ohledem na uvedené je nepochybné, že k rozhodnutí v předložené věci je ve smyslu § 10 odst. 2 zákona o státní službě ve spojení s § 162 odst. 2 tohoto zákona příslušný služební orgán rozhodující ve věcech služebního poměru.
[20] S ohledem na uvedené je nepochybné, že k rozhodnutí v předložené věci je ve smyslu § 10 odst. 2 zákona o státní službě ve spojení s § 162 odst. 2 tohoto zákona příslušný služební orgán rozhodující ve věcech služebního poměru.
[21] Ustanovení § 144 odst. 1 zákona o státní službě stanoví, že odměňování státních zaměstnanců se řídí zákoníkem práce, není-li stanoveno jinak. Zákon o státní službě však neobsahuje ucelený systém odměňování státních zaměstnanců. Odměňování státních zaměstnanců se tak řídí zákoníkem práce, nestanoví-li zákon o státní službě jinak. V § 144 odst. 1 odkazuje zákon o státní službě obecně na zákoník práce, nikoliv na jednotlivá konkrétní ustanovení (viz Pichrt, J., Kaucký, J., Kopecký, M. a kol. Zákon o státní službě. Komentář. 2. vydání, Praha, Wolters Kluwer, 2020, s. 555).
[22] Vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, pokud zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené (§ 331 zákoníku práce). Bezdůvodné obohacení se přitom v pracovněprávních vztazích obecně řídí § 2991 až 3005 občanského zákoníku. Ustanovení § 331 zákoníku práce je však zvláštním ustanovením, které výrazně modifikuje ve prospěch zaměstnance jeho povinnost vydat bezdůvodné obohacení v případě, že má zaměstnanec vrátit neprávem vyplacené částky, jež přijal v dobré víře (viz Doležílek, J. K § 331. In: Pichrt, J. a kol. Zákoník práce. Zákon o kolektivním vyjednávání. Praha : Wolters Kluwer, 2017).
[23] V projednávané věci se žalobkyně (navrhovatelka) domáhá vrácení neprávem vyplacené částky platu, jež po právu nenáležela žalovanému, který v rozhodné době byl zaměstnancem žalobkyně ve služebním poměru. Zákon o služebním poměru přitom služebnímu orgánu výslovně stanoví, že odměňování státních zaměstnanců se řídí zákoníkem práce, jenž následně upravuje možnost domáhat se vrácení neprávem vyplacených částek na zaměstnanci. Zákonem je tudíž přímo stanovena pravomoc služebního orgánu k rozhodnutí o bezdůvodném obohacení, vzniklém v důsledku neprávem vyplacené části platu zaměstnanci ve služebním poměru, a rovněž upravuje, jakými ustanoveními zákona se má služební orgán při takovém rozhodování řídit. Z uvedeného je zřejmé, že v předložené věci není dána pravomoc soudu ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř., ani ji soudu nesvěřuje zákon ve smyslu § 7 odst. 3 o. s. ř.
[24] Z vyložených důvodů zvláštní senát rozhodl, že příslušným k vydání rozhodnutí ve věci je správní orgán. Řešení otázky, který konkrétní správní orgán je příslušný ve věci rozhodnout, není v kompetenci zvláštního senátu. Ten přitom respektuje, že rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu byla věc postoupena České správě sociálního zabezpečení (žalobkyni) jako služebnímu orgánu, který jedná a rozhoduje ve věcech služebního poměru.
[25] Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle § 5 odst. 5 zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány [§ 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního] i soudy. Dále bude tedy Česká správa sociálního zabezpečení (žalobkyně) pokračovat v řízení v předmětné věci.