Spor mezi okresním soudem a soudním exekutorem o to, kdo má rozhodovat o částečném návrhu povinného na zastavení exekuce, není kompetenčním sporem ve smyslu § 1 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Zvláštní senát zřízený podle uvedeného zákona proto návrh na rozhodnutí o takovémto sporu odmítne.
Návrhem doručeným dne 3. 10. 2011 se Okresní soud v Jablonci nad Nisou domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý mezi ním a soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., v exekuční věci o uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 58 657,89 Kč s příslušenstvím.
Usnesením ze dne 2. 9. 2009, čj. 16 Nc 6399/2009-4, Okresní soud v Jablonci nad Nisou nařídil exekuci na majetek povinného podle „rozhodnutí“ Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 3. 2009, čj. 51 C 110/2009-12, pro uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 58 657,89 Kč a nákladů nalézacího řízení ve výši 23 627,20 Kč.
Podáním ze dne 16. 7. 2010 povinný navrhl částečné zastavení exekuce z důvodu nevhodně zvoleného způsobu exekuce.
Exekuční soud dospěl k závěru, že toto podání je opožděné, a proto jej vrátil exekutorovi k rozhodnutí, neboť poukázal na § 52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), dle kterého „[n]estanoví-li tento zákon jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu“.
Exekutor svým přípisem ze dne 21. 9. 2011 soudu věc vrátil s tím, že nemá pravomoc ve věci rozhodnout, neboť dle § 55 exekučního
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
řádu exekutor exekuci zastaví pouze v případě souhlasu oprávněného s opožděným návrhem na zastavení exekuce, při nesouhlasu oprávněného s opožděným návrhem však tento exekutor postoupí k rozhodnutí exekučnímu soudu.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté podal návrh zvláštnímu senátu k rozhodnutí negativního kompetenčního sporu. Uvedl, že „komentář [zřejmě „Beckův„] k § 52 exekučního řádu [...] taxativně vyjmenovává situace, ve kterých rozhoduje soud. Ve všech ostatních případech rozhoduje exekutor. Mezi taxativně vypočtenými případy není rozhodování o odmítnutí opožděného podání, kdy toto rozhodování je pouze procesního charakteru a nikoli ve věci samé. Protože exekuční soud a exekutor popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí, vznikl mezi nimi záporný kompetenční spor o to, kdo má pravomoc (je povinen) rozhodnout o opožděném podání v exekučním řízení (návrhu na zastavení), předkládá exekuční soud dle zákona č. 131/2002 Sb. danou věc zvláštnímu senátu k rozhodnutí.“
Zvláštní senát návrh odmítl.
Z odůvodnění:
Zvláštní senát se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o kompetenčním sporu, přičemž vycházel z následujících skutečností, úvah a závěrů:
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb. se podle tohoto zákona postupuje „při kladných nebo záporných kompetenčních sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost (dále jen ,pravomoc‘) vydat rozhodnutí, jehož stranami jsou
a) soudy a orgány moci výkonné územ-
ní, zájmové nebo procesní samosprávy,
b) soudy v občanském soudním řízení
a soudy ve správním soudnictví.“
Podle § 1 odst. 2 téhož zákona „[k]ompetenčním sporem je spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí. Kompetenčním sporem je též spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků.“
Takto vymezené kompetenční spory projednává a rozhoduje zvláštní senát (§ 2 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.). Ten pak rozhodne, kdo (tedy která strana kompetenčního sporu) je příslušný vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení (§ 5 odst. 1 téhož zákona).
Jedna ze základních podmínek pro to, aby byla dána pravomoc zvláštního senátu, je existence kompetenčního sporu.
Pro řešení této otázky je třeba si ujasnit postavení soudního exekutora a jeho vztah k exekučnímu soudu. Postavení soudního exekutora upravuje především § 1 exekučního řádu tak, že „[s]oudní exekutor (dále jen ,exekutor‘) je fyzická osoba splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil exekutorským úřadem“ (odst. 1). „V rámci pověření exekutorským úřadem exekutor provádí nucený výkon exekučních titulů (dále jen ,exekuční činnost‘) a další činnost podle tohoto zákona“ (odst. 2). Podle § 28 exekučního řádu „[e]xekuci provede ten exekutor, kterého v návrhu na provedení exekuce navrhne oprávněný a kterého soud příslušný podle § 45 (dále jen ,exekuční soud‘) pověří provedením exekuce. Úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu.“
Stát tedy na soudního exekutora přenesl část svých mocenských pravomocí náležejících obecným soudům v oblasti výkonu roz-
je definován
hodnutí dle občanského soudního řádu a nadále stanovil, jakým způsobem bude soudní exekutor tyto pravomoci vykonávat. Soudní exekutor jako soukromá osoba vykonávající z pověření exekučního soudu veřejnou moc v oboru soudní moci. Soudní exekutor vykonává exekuční činnost nezávisle a je při jejím výkonu vázán právním řádem a rozhodnutími soudů vydanými v exekučním řízení či v řízení o výkon rozhodnutí (§ 2 exekučního řádu); není však povinen respektovat pokyny jiných státních orgánů. Úkony soudního exekutora v exekučním řízení jsou považovány za úkony exekučního soudu a soudní exekutor sám rozhoduje o způsobu provedení exekuce a sám také vydává rozhodnutí, která exekuční řád nesvěřuje soudu. Exekuční řád tedy staví úkony soudního exekutora na úroveň úkonů exekučního soudu. Exekuční řád je koncipován jako zvláštní zákon ve vztahu k obecné procesní úpravě obsažené v občanském soudním řádu. Exekuční řád dělí pravomoci v exekučním řízení mezi exekuční soud, který rozhoduje o nařízení a zastavení exekuce a v dalších specifikovaných případech, a soudního exekutora, který činí všechny úkony, které exekuční řád výslovně nesvěřuje soudu. Exekuční soudy se tak nadále zaměřují jen na posouzení podmínek nařízení exekuce a na sporné problémy mezi účastníky řízení. Z takto chápaného vymezení postavení soudního exekutora a rozdělení kompetencí mezi exekuční soud a soudního exekutora nevyplývá, že by mezi soudem na jedné straně a orgánem moci výkonné, územní, zájmové či procesní samosprávy na straně druhé, či mezi soudem v občanském soudním řízení a soudem ve správním soudnictví bylo sporné, kdo má vydat rozhodnutí v totožné věci.
Na základě výše vyloženého lze tedy uzavřít, že navrhovatelem tvrzený spor mezi ním a soudním exekutorem o pravomoc, která z uvedených stran má rozhodovat o částečném návrhu povinného na zastavení exekuce, není kompetenčním sporem ve smyslu zákona č. 131/2002 Sb., neboť jej nelze podřadit pod § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb. (nejde zde o kompetenční spor mezi soudem aorgánem moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy), ani pod písm. b) téhož paragrafu (neboť zde nejde ani o kompetenční spor mezi soudem v občanském soudním řízení a soudem ve správním soudnictví). (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 1 / 2 013
Spor o pravomoc mezi Okresním soudem v Jablonci nad Nisou a soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., za účasti oprávněné akciové společnosti GE Money Bank a povinného Olava K., ve věci rozhodování o návrhu povinného na částečné zastavení exekuce.