Rozhodnutí o výmazu ochranné známky z rejstříku ochranných zná- mek není rozhodnutím správního orgánu 0 věci soukromoprávní ve smys- lu $ 46 odst. 2 [$ 68 písm. b)] s. ř. s. O žalobě proti takovémů rozhodnutí je proto příslušný rozhodnout soud ve správním soudnictví.
Úkolů reformy správního soudnictví, účinné od 1. 1.2003 (zákony č. 150/2002 Sb., č. 151/2002 Sb. a č. 131/2002 Sb.), bylo několik. Šlo nejen o to, zřídit a aktivovat Nejvyšší správní soud, Ústavou předpo- kládaný již od roku 1993, a o to, uvést recentní podobu správního soudnictví z let 1992 - 2002 do souladu s meziná- rodněprávními závazky České republiky (zejména s požadavky plynoucími z Ev- ropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), ale také o to, na- vrátit do právního řádu starý princip, stručně vyjádřitelný tezí, že všude tam, kde podle zvláštního zákonodárství roz- hoduje správní orgán namísto řádného soudu soukromoprávní věc, se může ten, kdo se cítí takovým rozhodnutím poškozen, obrátit na soud, který v pořa- du práva o takové věci rozhodne.
V historickém právu na území dnešní České republiky byla tato zásada prosa- zena po vítězství liberálních principů politických a ekonomických. Jejím ústav- ním základem se stala tzv. prosincová ústa- va (čl. 15 odst. 1 základního zákona stát- ního o moci soudcovské č. 144/1867 ř. z.; toto ustanovení rovněž založilo základní formu soudní kontroly veřejné správy v dnešní terminologii „správního soud- nictví“, srov. odst. 2 téhož ustanovení).* Soudnictví od té doby muselo z toho-: to pohledu lišit věci soukromého práva, náležející před civilní soudy, lhostejno, zda o takové věci již rozhodl správní or- gán, a věci práva veřejného, rozhodované sice rovněž správními orgány, nicméně v těchto případech podrobené soudní kontrole ve zvláštním procesu (dnes označovaném -jako správní soudnictví).
Před správní soudy již od doby jejich právního vzniku tak nenáležely věci sou- kromoprávní, třebas o nich podle zvlášt- ních právních předpisů rozhodovaly správní úřady, a vice versa soudy civilní neprojednávaly veřejnoprávní návrhy, leč by k tomu byly povolány zákonem. Tento právní stav byl převzat jako ústavní i zákonný princip po vzniku Čes- koslovenské republiky v roce 1918. Usta- novení $ 105 Ústavy z roku 1920 shodně s rakouskou ústavní úpravou normova- lo, že „(1) Ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vyda- ných rozhoduje o nárocích soukromo- právních, volno jest straně tímto rozhod- nutím dotčené po vyčerbání opravných prostředků dovolávatí se nápravy pořa- dem práva“ Procesní úprava $ 105 Ústa- vy byla pak dána zvláštním zákonem (zá- kon č. 217/1925 Sb., jímž se provádí $ 105 ústavní listiny; historickou zajímavostí je, že tento zákon dosud výslovně dero- gován nebyl.
Věci soukromého práva tak až do samotné likvidace správního soudnictví v roce 1952 nikdy před správ- ní soudy nenáležely [srov. $ 3 písm. a) zákona č. 36/1876 ř. z.], ale řešily se po- řadem práva podle zvláštního procesní- ho předpisu. Obnovením správního soudnictví v ro- ce 1991 (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zákon č. 519/1991 Sb.) byl tento dřívější ústavní princip opo- menut, takže i tam, kde správní orgán rozhodoval věc soukromého práva, nále- želo takové rozhodnutí k soudnímu pře- zkoumání ve správním soudnictví.
Z pohledu pozitivního práva - a pro stávající rozhodnutí - není již určující, 7 (ID Kdy koli úřadu správnímu dle zákonů nynějších nebo těch, které příště budou vydány, SX přísluší rozhodovati v příčině odporujících sobě nároků osob soukromých, může ten, kdož by tímto rozhodnutím ve svých právech soukromých vzal škodu, proti straně druhé řádným pořadem práva moci hledati. (2) Měhli by se mimo to někdo rozhodnutím nebo nějakým nařízením úřadu správního ve svých právích za zkrácena, má toho vůli, domáhatí se práva svého před soudem správním ve veřejném a ústním řízení proti zástupci úřadu správního.
276 proč reforma z roku 1991 obnovení po- psaných ústavních principů opomenula. Podstatnou roli tu jistě hrál čtyřicetiletý přeryv, během nějž neměly přinejmen- ším dvě generace právníků praktickou možnost kultivovat složitou problemati- ku rozdílů mezi soukromým a veřejným právem. Nebylo tomu tak proto, že by snad v doktríně zvítězily názory vídeň- ských normativistů (Weyr, Kelsen, Mer- kĎ, popírající vůbec existenci právního dualismu nebo hlásající jeho právní neu- chopitelnost, ale spíše proto, že v obdo- bí let 1948 - 1989 by otevřené přiznání existence veřejného práva, veřejných sub- jektivních práv a povinností vyvolávalo obtížně zodpověditelné otázky po jejich nezávislé a účinné soudní ochraně a vzta- hu občana ke státu a jeho vrchnosten- skému rozhodování.
Stav, kdy ve správním soudnictví jsou přezkoumávána i rozhodnutí ve věcech práva soukromého, byl dlouhodobě po- ciťován jako deficit, neboť jen díky tomu, že zákonodárce (zhusta ovšem z praktic- kých důvodů) svěřil rozhodování sporů o soukromé právo správním orgánům, přicházel účastník takového sporu zcela o možnost dosíci toho, aby o věci samé soud jednal a o jeho soukromém právu nebo povinnosti s konečnou platností také rozhodl. Soud ve správním soudnictví totiž přezkoumával toliko zákonnost rozhod- nutí správního orgánu a napadené roz- hodnutí mohl jen zrušit a věc vrátit k dal- šímu řízení znovu jen ke správnímu orgánu; tak tomu je ostatně i dnes, pro- tože taková je sama vlastní podstata soudní kontroly veřejné správy.
Ovšem strana soukromého sporu, o němž by - nebýt svěření takového sporu do pravo- moci správního orgánu - jinak rozhodo- val soud v občanském soudním řízení 664 ($ 7 odst. 1 o. s. ř.), tak byla zbavena mož- nosti domoci se toho, aby o právu samém - a nikoli jen o zákonnosti rozhodnutí orgánu exekutivy - rozhodl nezávislý soud. Reforma samotného správního soud- nictví, účinná od 1. 1. 2003 a vyvolaná také dalšími mezerami právní úpravy z roku 1991, pokud by byla pojata jen ja- ko reforma soudního procesu, by ještě nemohla přinést důslednou nápravu, protože ani zavedení principu plné juris- dikce, možnosti dokazování před správ- ními soudy, možnosti zavázat správní of- gán při zrušení rozhodnutí názorem soudu netoliko na otázky právní, ale i na otázky skutkové atd.
popsaný rozpor odstranit nemohlo. Reforma musela být proto doplněna i obnovením již popsa- ného principu vydělení věcí soukromé- ho práva z procesu vedeného u správ- ních soudů. To se ostatně projevilo už v úvodních ustanoveních soudního řá- du správního, který vymezil - shodně s dobou I. ČSR - správní soudnictví ja- ko soudnictví pouze veřejnoprávní ($ 2 s.ř.s.). Ostatně již v průběhu let devadesá- tých: byly učiněny prvé pokusy vrátit alespoň dílčím způsobem do práva zmí- něný původní ústavní princip; po několi- ka marných legislativních pokusech, kte- ré nedošly zákonného vyjádření, se první úprava objevila v zákoně o telekomunika- cích ($ 102 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb.) a krátce nato také v energetickém záko- ně ($ 97 zákona č. 458/2000 Sb.).
Obě ta- to ustanovení (ostatně málo legislativně zdařilá) byla pak reformou správního soudnictví odstraněna a nahrazena dneš- ním obecným principem: rozhodne-li správní orgán v rámci své zákonné kom- petence věc soukromoprávní, obrací se ten, kdo takovým rozhodnutím došel újmy na právu, na soud rozhodující ve věcech občanskoprávních; ten pak roz- hoduje o věci samé v řízení upraveném novou částí pátou občanského soudního řádu ($ 244 a násl. o. s. ř.). Rozhodovalli však správní orgán věc veřejného práva, náleží přezkoumání zákonnosti takové- ho rozhodnutí soudům činným ve správ- ním soudnictví v řízení podle soudního řádu správního.
Není však na újmu účastníkům řízení před správním orgánem, jestliže se z ne- znalosti žalobou obrátí do nesprávné soudní větve. Oba procesní předpisy to- tiž mají ustanovení umožňující odmít- nout takovou nesprávnou žalobu, resp. řízení o takové žalobě zastavit [$ 46 odst. 2 a $ 68 písm. b) s. ř. s., $ 104b o. s. ř.]. Soud musí žalobce v takovém případě poučit o tom, že žalobu je třeba podat v druhé větvi soudnictví; řídí-li se účast- ník takovým poučením, neztrácí lhůtu, kterou oba předpisy pro podání žaloby stanoví ($ 72 odst. 3 s.
ř. s., resp. $ 82 odst. 3 o. s. ř.), jestliže tuto lhůtu dodržel při podání původní žaloby. Případně nastalý spor mezi soudem rozhodujícím věci občanskoprávní a sou- dem správním o věcnou příslušnost pak může vyřešit jen zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. Tento se- nát jednak vysloví, zda pro řízení je pří- slušný soud ve správním soudnictví, nebo soud v řízení ve věcech občansko- právních, jednak svým výrokem odstraní ta rozhodnutí soudů, která tomuto výro- ku o věcné příslušnosti odporují.
Právní úprava účinná od roku 2003 tedy na jedné straně přinesla zásadní změny objektivně nutné pro řádnou ochranu subjektivních práv, na straně druhé ovšem vnesla do pozitivního prá- va nutnost denně řešit problémy právní- ho dualismu, jimiž se praktičtí právníci v uplynulých padesáti letech nezabývali. Byla by však mylná představa, že roz- sáhlá a složitá konstrukce dualismu prá- va veřejného a soukromého, jak byla budována již od dob klasické jurispru- dence římské, je zborcena a musí být na- hrazena stavbou jinou.
Vyslovují-li se proto někteří autoři“ tak, jako by pojem „soukromoprávní“ nebo „veřejnoprávní“ neměl již v zákonných textech místa, ne- boť jde o pojem doktríny, nemůže se zvláštní senát s takovou tezí ztotožnit. Je vhodné tu připomenout, že s po- jmy „soukromoprávní“ a „veřejnopráv- ní“ české pozitivní právo sice nepříliš často, ale přec jen nijak výjimečně praco- valo a pracuje, a to především na ústavní úrovni (k pojmu „veřejnoprávní“ srov. čl 101 Ústavy) i v běžných zákonech (k pojmu „soukromoprávní“ srov. $ 2 zá- kona č. 58/1995 Sb., o pojišťování a fi- nancování vývozu se státní podporou, ve znění aktuálně účinném).
Existují mnohé mezinárodní smlouvy, do jejichž pojmo- vého aparátu oba pojmy běžně náleží; stejně tak oba pojmy vykládá judikatura národní i mezinárodní (Evropský soud pro lidská práva). Konečně je tu i rozsáhlé judikatorní dědictví bývalého Nejvyššího správního » Srov. k tomu např. Bárta: Problém věcné příslušnosti mezi správními soudy a obecnými soudy. Správní právo č. 4/2003. (Autor ovšem dospívá ve věci samé ke shodnému závěru ja- ko zvláštní senát v rozhodované záležitosti). 276 soudu a tehdejšího konfliktního senátu (zřízených zákonem č. 3/1918 Sb. z.
a n.),“ a ostatně i četná judikatura správních se- nátů obecných soudů z let 1992 - 2002. Tuto obecnější část lze proto uzavřít tím, že pojmy „soukromoprávní“ nebo „veřejnoprávní“ jsou zajisté pojmem nauky, že s nimi ale pracovalo dřívější právo, používá je i právo platné a také dřívější i současné soudy je ve své rozho- dovací činnosti znají a vykládají. Proto i pojem „soukromoprávní věci“, který — jak ukázáno - zákonodárce do ustanove- ní $ 46 a $ 68s. ř. s. vnesl ve zřetelné sna- ze věcně i formálně navázat na dřívější právní úpravu, je korektní a je třeba jej vykládat se zřetelem na princip konti- nuity práva a stability výkladu základ- ních právních institutů.
Z těchto zřetelů a stanovisek pak zvláštní senát mohl přejít ke zkoumání nastolené otázky posouzení charakteru rozhodnutí správního úřadu o výmazu ochranné známky. Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupo- vali nebo si opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konku- rence. Opatření zboží značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka, že ni- kdo jiný nemůže takovou značku použít.
Záruku, která by měla praktický smysl, však může poskytnout jen vrchnosten- ská autorita (veřejná moc). Dnešní po- doba průmyslových práv se ostatně vyvi- nula ze středověkých panovnických ne- bo vrchnostenských privilegií. Poukazu- jeli Úřad ve svém vyjádření na paralelu mezi poskytnutím nebo odnětím ochra- ny předmětu průmyslového vlastnictví a propůjčením nebo odebráním státní- ho privilegia, lze takové argumentaci zcela přitakat. : Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukro- mý zájem jejího budoucího majitele, na- příklad proto, že po svém vzniku se známka může stát předmětem právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl; nicméně samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní charakter veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mo- cí a v zájmu veřejném.
Tím je zájem zá- kazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před napodobováním a falšováním známek nebo jejich zneuží- váním. V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč domoci kladného: rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochran- nou známku zapsat do (veřejného) rej- stříku (registrovat), ale musí také přihláš- ku zamítnout, nejsou-li splněny zákonné podmínky registrace, případně při spl nění zákonných podmínek musí znám- ku z rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým říze- ním a rozhodnutím řeší, vzniká mezi při- © Výběr z judikatury zabývající se řešením konkrétních otázek rozdílů mezi právem soukro- mým a veřejným viz v 6. vydání komentáře k občanskému soudnímu řádu (C. H. Beck, Pra- ha 2003) u S 244. Srov. dále např. rozhodnutí č. 10915/1933 Boh. A, o mezích čínnosti správního soudu při přezkoumávání výroku správního úřadu o podobnosti známek, pre- judikaturu tam uvedenou a četné další judikáty bývalého Nejvyššího správního soudu z oboru známkového práva.
666 hlašovatelem (při výmazu mezi majite- lem známky) a správním úřadem. Tako- vý vztah je vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnosten- ským); nejde o vztah občanskoprávní (S 7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vzta- hy při vrchnostenském autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou ne- vznikají. Nejvyšší správní soud tvrdí, že řízení ve věci práva k ochranné známce je třeba považovat za řízení ve věci práva soukro- mého; tvrzení se opírá o argumentaci, že „v souvislosti s ochrannou známkou se vždy jedná o úpravu zvláštních majetko- vých vztahů vznikajících mezi podnika- teli při podnikání“.
Taková argumentace není přiléhavá. Zcela se tu přehlíží, že registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se naprosto neupravují vztahy mezi pod- nikateli, protože nic takového předmě- tem řízení o registraci (výmazu) není a nemůže být. Jediný vztah, který se tu registrací upravuje, je vztah mezi tím, kdo o registraci žádá (resp. tím, kdo má známku zapsánu), a úřadem, který o re- gistraci (výmazu) rozhoduje. Předmě- tem řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky, a zda tedy má nebo nemá vzniknout ne- hmotný statek (ochranná známka), resp. zda má tento status zaniknout (výmaz).
Výsledkem řízení je pak vznik (registra- ce) známky nebo její výmaz; zda vůbec vzniknou majetkové vztahy mezi podni- kateli při podnikání (a kdy a jaké), je na- prosto nejisté (u některých typů zná- mek, např. obranných nebo zásobních, lze dokonce předpokládat, že takové vztahy záměrně ani vzniknout nemají) a registrační akt se o-tom nijak nevyjad- řuje (a při výmazu registrované známky nijak neupravuje soukromoprávní vzta- hy vzniklé do té doby). Sama registrace (výmaz) známky tedy není soukromoprávní věcí a je neroz- hodné, že registrací (výmazem) vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky.
Žádná soukromá osoba, se kterou je při- hlašovatel (majitel) v rovném postavení, mu nemůže registraci udělit ani mu ne- může známku vymazat. To může učinit jenom správní úřad, který k tomu má zá- konnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt. Proto tedy ani v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozho- doval podle zákona. Na tom, co bylo právě uvedeno, nic nemění ani to, Že v posuzované věci říze- ní (a později i řízení před soudem) inici- ovala osoba třetí (majitel známky s dří- vější prioritou, navrhovatel výmazu).
Podstatou věci je námitka, že nemělo být uděleno veřejné subjektivní právo (re- gistrace) majiteli známky, protože tomu brání jiné veřejné subjektivní právo dří- ve vzniklé (registrace dřívější známky navrhovatele výmazu). To, že se celý pří- běh navenek představuje při zběžném nahlédnutí jako soukromý spor mezi dvěma majiteli známek, ještě z takového sporu nečiní věc soukromoprávní. Stále jde o řízení vyvolané k tomu legitimova- ným subjektem, který tvrdí, že Úřad ne- měl pozdější známku registrovat, neboť tomu brání lepší veřejné subjektivní prá- vo navrhovatele výmazu.
Situace je tu obdobná jako u námitky souseda proti stavbě rodinného domu tvrdící, že poze- mek, na kterém se staví nebo stavět má, není k tomu územním plánem určen. 667 277 I zde zpravidla bude v pozadí nebo jevo- vě spor mezi dvěma osobami soukromé- ho práva, ale žaloba souseda proti vyda- nému stavebnímu povolení nebude žalobou ve věci soukromoprávní. Další argument Nejvyššího správního soudu, že práva k nehmotným statkům zasahují do práva občanského nebo prá- va obchodního, je sice správný, ale pro řešení věci bezcenný.
S takovouto argumentací by bylo možno tvrdit zřejmě u většiny vrchno- stenských rozhodnutí, že (nějak) zasahu- jí do občanského nebo obchodního prá- va. Takovým rozhodováním (registrací) ve věci soukromoprávní by pak se stejně nelogickou argumentací muselo být i rozhodování o nejrůznějších registra- cích, např. registraci daňových subjektů, humánního léčivého přípravku, výrobce nebo dovozce krmiv, plemeníka ve stát- ním registru nebo chovatele v plemenné knize, ale také četná správní rozhodnutí: vydání stavebního povolení, rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru, povo- lení k nakládání s povrchovými vodami, rozhodnutí o zařazení lesů do kategorie lesů ochranných nebo lesů zvláštního určení, rozhodnutí o zrušení dálnice, sil- nice nebo místní komunikace, rozhod- nutí o vyloučení ze studia...
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle $ 5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o výmazu znám- ky náleží soudu ve správním soudnictví. V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvlášt- ní senát dále zrušil podle $ 5 odst. 3 téhož zákona usnesení Nejvyššího správ- ního soudu, jímž byla pravomoc Nejvyš- šího správního soudu popřena, a odstra- nil tak překážku věci rozhodnuté. Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle $ 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kom- petenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány [$ 4 odst. 1 písm. a) s.
ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Nejvyšší správní soud pokra- čovat v původním řízení o podané správ- ní žalobě. (aza)
Spor o pravomoc mezi Nejvyšším správním soudem a Obvodním soudem pro Prahu 9 ve věci výmazu ochranné známky z rejstříku ochranných známek.