Nad 126/2014- 31 - text
pokračování Nad 126/2014 - 32
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie Žiškové a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: KLESTANA, družstvo, IČ 24188182, se sídlem Řipská 1445/6, Praha -Vinohrady, zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pivovarská 8, Vyškov, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2013, čj. 3994/1.30/13/14.3, o nesouhlasu Městského soudu v Praze s postoupením věci,
K projednání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Ad 6/2014 j e místně p ř í s l u š n ý Krajský soud v Brně.
[1] Žalobce se žalobou podanou 7. 1. 2014 Krajskému soudu v Ostravě domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2013 čj. 3994/1.30/13/14.3, kterým bylo jeho odvolání proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 14. 8. 2013, čj. 9919/9.30/13/14.3-RZ zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Rozhodnutím orgánu prvního stupně byla žalobci uložena pokuta ve výši 100.000 Kč podle § 30 odst. 1 písm. f) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci práce“) za porušení povinností stanovených v § 103 odst. 1 písm. a) a § 103 odst. 2 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Krajský soud v Ostravě svým usnesením čj. 22 Ad 3/2014 – 11, ze dne 16. 1. 2014, věc postoupil Městskému soudu v Praze dle § 7 odst. 4 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále též „s. ř. s.“), s poukazem na ustanovení § 7 odst. 3 s. ř. s. s odvoláním se na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, čj. Nad 18/2013 - 43, podle něhož místní příslušnost soudů „ve věcech zaměstnanosti (§ 7 odst. 3 s. ř. s.) pokrývá agendu v oboru působnosti ministerstva práce a sociálních věcí a jemu podřízených správních úřadů ve věcech reglementovaných zákonem o zaměstnanosti. Věc tak postoupil k vyřízení soudu příslušnému podle místa sídla žalobce.
[3] Městský soud v Praze s postoupením věci k tomuto soudu nesouhlasil a postupem dle § 7 odst. 5 s. ř. s. předložil věc k rozhodnutí o příslušnosti Nejvyššímu správnímu soudu (přípis č j. 11 Ad 6/2014 - 22 ze dne 18. března 2014). Městský soud v Praze uvedl, že z obsahu podané žaloby a obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalobce se domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného, kterým mu byla uložena pokuta za porušení § 103 odst. 1 písm. a) a § 103 odst. 2 písm. c) zákoníku práce na úseku bezpečnosti práce.
Předmět správního řízení se sice vztahoval k předpisům pracovněprávním, nejde však o věc zaměstnanosti, resp. o věc, která by byla zákonem č. 435/2004Sb., o zaměstnanosti upravena. Podle městského soudu se místní příslušnost krajského soudu k projednání této věci řídí obecnou úpravou dle § 7 odst. 2 s. ř. s. a nikoli uvedenou v § 7 odst. 3 s. ř. s., jak dovodil Krajský soud v Ostravě. Vzhledem k sídlu prvostupňového správního orgánu není Městský soud v Praze k projednání žaloby místně příslušný.
[4] Nejvyšší správní soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě při rozhodování o postoupení věci postupoval v rozporu se zákonem, neboť ustanovení § 7 odst. 3 s. ř. s., se nevztahuje na věc žalobce.
[5] Podle § 7 odst. 3 s. ř. s. (ve znění účinném od 1. 1. 2013) „Ve věcech důchodového pojištění, úrazového pojištění a dávek podle zvláštních předpisů vyplácených spolu s důchody a ve věcech zaměstnanosti, ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, dávek státní sociální podpory, dávek pro osoby se zdravotním postižením, průkazu osoby se zdravotním postižením, příspěvku na péči a dávek pomoci v hmotné nouzi je k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje.“ Podle přechodného ustanovení čl.
XXV zákona č. 396/2012 Sb. již od 26. 11. 2012 platilo, že „věci správního soudnictví ve věcech zaměstnanosti, ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, dávek státní sociální podpory, dávek pro osoby se zdravotním postižením, průkazu osoby se zdravotním postižením, příspěvku na péči a dávek pomoci v hmotné nouzi, v nichž byla dána místní příslušnost Městského soudu v Praze a v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona, převezmou a dokončí krajské soudy místně příslušné podle § 7 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., ve znění tohoto zákona; to neplatí, je-li Městský soud v Praze místně příslušným soudem i podle § 7 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., ve znění tohoto zákona“.
[6] Změna místní příslušnosti správních soudů „ve věcech zaměstnanosti“ se však týkala jen věcí, v nichž bylo vedeno řízení a vydáno rozhodnutí podle zákona č. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění, nikoli všech věcí rozhodovaných správními úřady v oblasti kontroly dodržování pracovněprávních vztahů. Tento zákon podle § 1 upravuje zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, jejímž cílem je dosažení plné zaměstnanosti a ochrana proti nezaměstnanosti, spadají sem otázky zaměstnávání osob se zdravotním postižením a povinnosti zaměstnavatelů s tím spojené (§ 81 a 82 zákona o zaměstnanosti).
[7] V projednávané věci bylo však žalobou napadeno rozhodnutí vydané podle zákona č. 251/2005 Sb. o inspekci práce, který vymezuje pravomoc a příslušnost Státního úřadu inspekce práce a oblastních inspektorátů práce jako správních úřadů (§ 1) zřízených jako kontrolních orgánů na úseku ochrany pracovních vztahů a pracovních podmínek. Působnost a příslušnost orgánů inspekce práce je stanovena v § 3 tohoto zákona, mj. kontrolují dodržování povinností vyplývajících z a) právních předpisů, z nichž vznikají zaměstnancům, příslušnému odborovému orgánu nebo radě zaměstnanců nebo zástupci pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích včetně právních předpisů o odměňování zaměstnanců, náhradě mzdy nebo platu a náhradě výdajů zaměstnancům, b) právních předpisů stanovících pracovní dobu a dobu odpočinku, c) právních předpisů k zajištění bezpečnosti práce, d) právních předpisů k zajištění bezpečnosti provozu technických zařízení se zvýšenou mírou ohrožení života a zdraví a právních předpisů o bezpečnosti provozu vyhrazených technických zařízení, atd.
Zákon rovněž stanoví sankce za porušení stanovených povinností (§ 10 - 37), konkrétně mj. v § 30 za správní delikty na úseku bezpečnosti práce.
[8] Krajský soud v Ostravě se nepřípadně odvolal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. Nad 18/2013 - 43. V něm soud výslovně uvedl, že „Zákonodárce novelou s. ř. s. vyjádřil vůli založit nově místní příslušnost „ve věcech zaměstnanosti“, tj. ve věcech spadajících do kompetence správních soudů v oboru působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí a jemu podřízených správních úřadů (srov. § 9 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, v platném znění) ve věcech reglementovaných zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění.
Pokud by zákonodárce hodlal rozlišovat „různé věci“ zaměstnanosti pro účely stanovení místní příslušnosti správních soudů a omezit např. případy založení místní příslušnosti dle § 7 odst. 3 s. ř. s. jen na některé typy rozhodování dle zákona o zaměstnanosti, jak naznačuje Krajský soud v Brně, nepochybně tak mohl učinit (například tak, jak podrobněji vymezil místní příslušnost v jiných věcech dle § 7 odst. 3 s. ř. s.). Neučinil-li tak ve věcech zaměstnanosti, je nutno s použitím obvyklých interpretačních postupů, zejména s využitím doslovného jazykového výkladu, dospět k závěru, že § 7 odst. 3 s.
ř. s. upravuje místní příslušnost správních soudů ve všech věcech zaměstnanosti, nejen ve věcech zaměstnanců, resp. uchazečů o zaměstnání, ale též ve věcech zaměstnavatelů, tj. i ve věcech odvodů do fisku jakožto jedné z forem povinnosti zaměstnavatelů zaměstnávat osoby se zdravotním postižením.“ Je tak zřejmé, že uvedeným usnesením Nejvyššího správního soudu byla řešena otázka příslušnosti správních soudů ve věcech rozhodovaných podle zákona o zaměstnanosti, kdy spornou učinil Krajský soud v Brně svou příslušnost proto, že ač bylo rozhodnutí napadené žalobou vydáno podle zákona o zaměstnanosti (§ 82 odst. 1), šlo o odvod do státního rozpočtu.
V nyní projednávané věci nešlo o případ identický nebo srovnatelný.
[9] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud nesouhlas Městského soudu v Praze s postoupením věci shledal důvodným a rozhodl tak, že soudem místně příslušným k vyřízení věci je Krajský soud v Brně, v jehož obvodu má sídlo správní orgán, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni (§ 7 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj má sídlo v Brně, obvod jeho působnosti je určen v Příloze zákona o inspekci práce, bod 7. tak, že: Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj se sídlem v Brně vykonává působnost v Jihomoravském kraji a Zlínském kraji. Rozhodující pro určení místní příslušnosti krajského soudu v dané věci je, kde je vykonávána působnost orgánu, který vydal rozhodnutí v prvním stupni. Pokud totiž platí, že správní orgán I. stupně vykonává svoji pravomoc v rámci územní působnosti ve dvou krajích současně, je v konkrétním případě možno rozlišit, o který kraj se jedná a z toho dovodit následnou místní příslušnost krajského soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu čj. Nad 34/2013 - 48). V daném konkrétním případě Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj vykonává svou působnost v obvodu Krajského soudu v Brně (skutečnost, že samotná kontrola byla provedena ve Vyškově zde ani nemá vliv).
[11] Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o otázce místní příslušnosti jsou soudy vázány (§ 7 odst. 5 in fine s. ř. s.) P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 9. dubna 2014
JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu