2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 938/10, č. 218/2010 Sb. ÚS: „[Z]ásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 o. s. ř. je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky v tomto ustanovení uvedené. Jak již Ústavní soud uvedl ve svých (citovaných) rozhodnutích, lze souhlasit s tím, že předpo-
kladem uvedeného postupu je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci, či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným, než podle zákona příslušným soudem (nález Ústavního soudu ze dne
7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96, [č. 97/96 Sb. ÚS]). Na straně druhé Ústavní soud zdůrazňuje, že přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba vykládat restriktivně (nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000, [č. 172/01 Sb. ÚS])“.
[7] Z výše uvedeného plyne, že delegace vhodná je pouhou výjimkou ze zásady trvání místní příslušnosti a z ústavní zásady zákonného soudu a soudce, a proto k ní lze přistoupit jen v ojedinělých a odůvodněných případech. Podmínky pro delegaci vhodnou je tedy nutno interpretovat restriktivně a výjimku z pravidla lze připustit pouze tehdy, je-li to z komplexního pohledu hospodárnější, rychlejší či spolehlivější pro náležité posouzení věci. Jinými slovy, k základnímu důvodu musí přistoupit další důvody a naléhavé zájmy, které výjimečně a zcela ojediněle převáží ústavní zásadu zákonného soudce a soudu.
[8] Nejvyšší správní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že podmínky pro uplatnění institutu delegace vhodné splněny nebyly. Krajský soud odůvodnil svůj návrh na přikázání tím, že v prvním stupni rozhodoval „převážně“ Finanční úřad pro Prahu 1. Pouhá skutečnost, že dvě ze tří rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byla vydána správním orgánem se sídlem v obvodu městského soudu, však bez dalšího nijak neodůvodňuje předpoklad, že řízení u tohoto soudu bude hospodárnější, rychlejší nebo spolehlivější, a tak ani nepředstavuje relevantní důvod pro uplatnění institutu delegace vhodné. V nyní posuzované věci se jedná o přezkum jediného napadeného rozhodnutí, přičemž dle vyjádření krajského soudu mají všechna rozhodnutí správního orgánu prvního stupně stejný skutkový a právní základ, pouze se týkají růz-
ných zdaňovacích období. Přikázáním věci městskému soudu by tak z pohledu shora nastíněných kritérií pro delegaci vhodnou došlo pouze ke zlepšení dostupnosti soudního řízení pro žalobkyni, jež má sídlo v Praze, ona sama však k návrhu na přikázání věci k městskému soudu uvedla, že pro ně nevidí důvod. Pro úplnost lze konstatovat, že zákon č. 303/2011 Sb., který modifikoval pravidlo pro určení místní příslušnosti soudů uvedené v § 7 odst. 2 s. ř. s. tak, že pro určení místní příslušnosti je rozhodné sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni, nabyl účinnosti teprve k datu
7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96, [č. 97/96 Sb. ÚS]). Na straně druhé Ústavní soud zdůrazňuje, že přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba vykládat restriktivně (nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000, [č. 172/01 Sb. ÚS])“.
[7] Z výše uvedeného plyne, že delegace vhodná je pouhou výjimkou ze zásady trvání místní příslušnosti a z ústavní zásady zákonného soudu a soudce, a proto k ní lze přistoupit jen v ojedinělých a odůvodněných případech. Podmínky pro delegaci vhodnou je tedy nutno interpretovat restriktivně a výjimku z pravidla lze připustit pouze tehdy, je-li to z komplexního pohledu hospodárnější, rychlejší či spolehlivější pro náležité posouzení věci. Jinými slovy, k základnímu důvodu musí přistoupit další důvody a naléhavé zájmy, které výjimečně a zcela ojediněle převáží ústavní zásadu zákonného soudce a soudu.
[8] Nejvyšší správní soud dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že podmínky pro uplatnění institutu delegace vhodné splněny nebyly. Krajský soud odůvodnil svůj návrh na přikázání tím, že v prvním stupni rozhodoval „převážně“ Finanční úřad pro Prahu 1. Pouhá skutečnost, že dvě ze tří rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byla vydána správním orgánem se sídlem v obvodu městského soudu, však bez dalšího nijak neodůvodňuje předpoklad, že řízení u tohoto soudu bude hospodárnější, rychlejší nebo spolehlivější, a tak ani nepředstavuje relevantní důvod pro uplatnění institutu delegace vhodné. V nyní posuzované věci se jedná o přezkum jediného napadeného rozhodnutí, přičemž dle vyjádření krajského soudu mají všechna rozhodnutí správního orgánu prvního stupně stejný skutkový a právní základ, pouze se týkají růz-
ných zdaňovacích období. Přikázáním věci městskému soudu by tak z pohledu shora nastíněných kritérií pro delegaci vhodnou došlo pouze ke zlepšení dostupnosti soudního řízení pro žalobkyni, jež má sídlo v Praze, ona sama však k návrhu na přikázání věci k městskému soudu uvedla, že pro ně nevidí důvod. Pro úplnost lze konstatovat, že zákon č. 303/2011 Sb., který modifikoval pravidlo pro určení místní příslušnosti soudů uvedené v § 7 odst. 2 s. ř. s. tak, že pro určení místní příslušnosti je rozhodné sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni, nabyl účinnosti teprve k datu
1. 1. 2012. Hlavním důvodem pro tuto novelizaci soudního řádu správního bylo přispět ke zrychlení soudního řízení správního rovnoměrnějším rozložením nápadu agend na všechny krajské soudy. Přímou souvislost mezi rychlostí či hospodárnosti řízení a sídlem správního orgánu prvního stupně tak nelze najít. Pro návrh krajského soudu na přikázání věci městskému soudu tak neexistuje žádný zákonem předvídaný důvod.
[9] Nejvyšší správní soud považuje za potřebné poukázat na znění § 9 odst. 2 s. ř. s., podle něhož může Nejvyšší správní soud přikázat věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu. Městský soud přitom k vyřízení nyní posuzované věci místně příslušný nepochybně je, neboť dvě ze tří rozhodnutí v prvním stupni vydal Finanční úřad pro Prahu 1. Z právě uvedeného je zjevné, že k přezkoumání napadeného rozhodnutí jsou místně příslušné oba soudy. Nastala tedy situace, kdy u dvou soudů byla s totožnými účastníky zahájena řízení o přezkumu téhož správního rozhodnutí. Občanský soudní řád, přiměřeně použitelný na základě § 64 s. ř. s., obsahuje v § 11 odst. 2 pravidlo, podle něhož „[j]e-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich“. To znamená, že v posuzovaném případě postačovalo podat správní žalobu i jen u jednoho z příslušných soudů, a to dle volby žalobce.
[10] Podle § 32 části věty před středníkem s. ř. s. je řízení zahájeno dnem, kdy návrh došel soudu. Nejvyšší správní soud připomíná, že i v řízení před správními soudy platí
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
Společnost s ručením omezeným ALBA proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z přidané hodnoty, o návrhu Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích na přikázání věci Městskému soudu v Praze.
[32] Za této situace soud shledal, že ke dni vydání tohoto rozsudku tvrzená nečinnost žalovaných netrvá, neboť již před podáním žaloby žalovaný Magistrát města Zlína řádně vydal žalobcem požadované osvědčení k § 9 odst. 2 a § 64 soudního řádu správního k § 11 odst. 2 občanského soudního řádu