Nao 155/2022- 92 - text
Nao 155/2022 – 93
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: Mgr.
V. V., proti žalovaným: 1) vláda České republiky, se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 4, Praha 1, 2) Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, 3) Úřad pro zahraniční styky a informace, se sídlem Nad štolou 936/3, Praha 7, 4) Bezpečnostní informační služba, se sídlem Nárožní 111/2, Praha 5, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2022, č. j. 14 A 39/2022-14, vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 As 206/2022, o námitce podjatosti ze dne 17. 10. 2022 vznesené proti soudcům čtvrtého senátu Nejvyššího správního soudu JUDr. Jiřímu Pallovi a Mgr. Aleši Roztočilovi,
Soudci čtvrtého senátu Nejvyššího správního soudu JUDr. Jiří Palla a Mgr. Aleš Roztočil nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 4 As 206/2022.
[1] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal dosud v této věci dvě námitky podjatosti. O prvé z nich rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 31. 8. 2022, č. j. Nao 121/2022, tak, že soudci JUDr. Palla, Mgr. Roztočil a Mgr. Weissová nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci. V odůvodnění mj. uvedl, že stěžovatelem vznesená námitka podjatosti se týká pouze jiného soudního rozhodnutí, na němž se soudci JUDr. Palla a Mgr. Roztočil podíleli, což však není důvodem k jejich vyloučení. Také navrhovanou svědeckou výpověď výše zmíněných soudců v jiném řízení Nejvyšší správní soud nepovažoval za okolnost, která by měla zakládat jejich podjatost.
[2] Aktuálně projednávanou námitku podjatosti vůči soudcům čtvrtého senátu JUDr. Jiřímu Pallovi a Mgr. Aleši Roztočilovi stěžovatel podal z důvodu, že oba soudci byli dne 10. 11. 2022 vyslechnuti jako svědci na soudním jednání v řízení o žalobě stěžovatele o náhradu nemajetkové újmy, vedeném Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 51/2020. Podle stěžovatele nemůže soudce, který svědčí v soukromém sporu žalobce se státem, být v dalším řízení objektivní. Stěžovatel má za to, že by oba soudci měli být z projednání věci vyloučeni, neboť pochybuje, že by na něj nebyli naštvaní, protože museli ve věci jeho žaloby dlouze svědčit a čelit jeho otázkám (Mgr. Roztočil byl dle slov stěžovatele vyslýchán přibližně hodinu a čtvrt). Dále stěžovatel uvedl, že ze svědecké výpovědi Mgr. Roztočila vyplynulo, že právě on je autorem výroku: „neváhá právní úpravu aplikovat čistě účelově a správní orgány i soudy mnohdy zahrnovat neopodstatněnými podáními a námitkami“. JUDr. Palla pak svou svědeckou výpovědí o stěžovateli křivě svědčil, případně vypovídal nepravdu, neboť před soudem tvrdil, že stěžovatel často zastupuje v přestupkových řízeních jako advokát, a že brojí proti zveřejňování osobních údajů na úřední desce Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel však zatím brojí pouze proti zveřejňování neanonymizovaných soudních rozhodnutí na webu Nejvyššího správního soudu i po jejich vyhlášení. Stěžovatel proto z procesní opatrnosti podá podnět k zahájení kárného řízení s JUDr. Pallou a trestní oznámení. Stěžovatel také upozornil, že na oba soudce podal k předsedovi soudu stížnost pro nevhodné chování.
[3] Soudci čtvrtého senátu se k těmto námitkám vyjádřili tak, že nemají žádný vztah k věci ani k účastníkům řízení.
[4] Podle § 8 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Podle § 8 odst. 5 s. ř. s. musí být námitka podjatosti zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována.
[5] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu plyne, že nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje vnitřní vztah soudce k projednávané věci. Při posuzování námitky podjatosti je však třeba nestrannost vnímat i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují objektivní okolnosti, jež vyvolávají oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétním případě. Jak se k této otázce vyjádřil Ústavní soud, vyloučení soudce z projednávání a rozhodování ve věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti; při posuzování této otázky je tedy třeba učinit úvahu, zda – s ohledem na okolnosti případu – lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být (viz nález ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, N 127/6 SbNU 429). K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může v zásadě dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. nález ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, N 98/23 SbNU 11).
[6] Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 8 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon tuto příslušnost stanovil, je tato zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný. Soudce lze tedy z projednávání a rozhodnutí přidělené věci vyloučit jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003-16).
[7] Obecně z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že „pochybnosti o nepodjatosti soudce pro jeho poměr k účastníkům či jejich zástupcům mohou vzniknout kromě vztahů příbuzenských a obdobných typicky tehdy, je-li soudcův vztah k účastníkům, resp. jejich zástupcům, přátelský či naopak zjevně nepřátelský. Podání trestního oznámení na soudce účastníkem pro jeho rozhodovací činnost jistě může za určitých okolností v soudci vyvolat nepřátelský postoj vůči tomuto účastníku. Na druhé straně lze jen těžko uzavřít, že tato skutečnost vždy a automaticky vyvolá negativní vztah soudce k účastníku řízení. V tomto směru se však posouzení jednotlivých případů vzpírá zobecnění a vždy se bude odvíjet od vážení různých skutečností, pojících se s konkrétní věcí.“ (viz usnesení ze dne 14. 7. 2009, č. j. Nao 36/2009-49). Přímo pak ve vztahu k nynějšímu stěžovateli Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 25. 9. 2020, č. j. Nao 128/2020 42, uvedl, že „jestliže důvodem podjatosti soudce nemůže být bez dalšího trestní oznámení na něj podané, nelze pochybovat o tom, že ani občanskoprávní řízení, podle zástupce žalobce „mající de facto charakter věci na ochranu osobnosti“, vedené navíc proti subjektu odlišnému od soudce, jehož podjatost je namítána, nemůže důvod podjatosti samo o sobě založit.“
[8] Předně je nutné poznamenat, že pokud z výše uvedené judikatury vyplývá, že se ani v případě, kdy je účastníkem řízení podáno na soudce trestní oznámení, nejedná o okolnost automaticky zakládající jeho podjatost, nelze bez dalšího dovozovat podjatost obou soudců v projednávané věci pouze z důvodu, že v jiném řízení vypovídali jako svědci. Jelikož ani jeden ze soudců v daném civilním řízení není jeho účastníkem, pravděpodobnost konfliktu mezi soudci a stěžovatelem je tak výrazně nižší, než kdyby stěžovatel žaloval přímo je (nebo na ně podával trestní oznámení), a to i z objektivního pohledu na jejich nestrannost.
[9] Celá námitka stěžovatele v tomto směru pak stojí pouze na tvrzení, že na něj kvůli provedení svědecké výpovědi budou oba soudci „naštvaní“. Stěžovatel přitom ovšem nijak nedokládá, proč by v souvislosti se svědeckou výpovědí měli k němu oba soudci bez dalšího získat takový vztah, který by je vylučoval z dalšího rozhodování. V případě Mgr. Roztočila stěžovatel ani náznakem neuvádí, že by z jeho svědecké výpovědi (nebo i jiných myslitelných způsobů projevu či skutečností) byla např. zřejmá přehnaná reakce na žalobní aktivitu stěžovatele (srov. Chmelíř proti České republice, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 6. 2005, stížnost č. 64935/01), ani ničeho dalšího. V případě JUDr. Pally stěžovatel dovozuje podjatost soudce z údajného křivého svědectví, které ovšem rovněž zůstává pouze u jeho tvrzení. Z tohoto důvodu tedy nelze vyvozovat závěr o podjatosti JUDr. Pally.
[10] Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatelem podaná stížnost k předsedovi soudu či avizovaný podnět k zahájení kárného řízení a podání trestního oznámení nemohou s ohledem na výše uvedenou judikaturu znamenat bez dalšího automatické vyloučení soudců z projednávané věci. Žádné další skutečnosti, které by mimo shora popsané situace vyvolané aktivitou samotného stěžovatele zavdávaly důvod zvažovat, zda je namístě pochybovat o nepodjatosti jmenovaných soudců, stěžovatel neuvedl.
[11] Druhý senát Nejvyššího správního soudu proto uzavírá, že na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že soudci čtvrtého senátu tohoto soudu JUDr. Jiří Palla a Mgr. Aleš Roztočil nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí výše uvedené věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 8. prosince 2022
Mgr. Eva Šonková
předsedkyně senátu