I. Podjatost soudců ($ 8 odst. 1 s. ř. s.) ve vztahu ke správním orgánům, resp. k osobám za ně jednajícím, je nutno vykládat restriktivněji, než je tomu u ostatních 2 z účastníků řízení.
II. Ze samotného spoluautorství odborné publikace nelze dovozovat podjatost soudce (6 8 odst. 1 s. ř. s.) ve vztahu k účastníkům řízení, resp. k jejich zástupcům, kteří se na této publikaci také podíleli.
[5] Je elementární a obecně platnou zása- dou, že nikdo nesmí být soudcem ve své vlast- ní věci. Za notorietu tuto zásadu považoval již Aristotelés, když poukázal na to, že každý sou- dí ze své vlastní perspektivy: „Tak se napří- klad právo pokládá za rovnost, a také jí jest, ale ne pro všechny, nýbrž jen pro rovné; a tak se i nerovnost pokládá za právo, a za- Jisté jím skutečně jest, ale ne pro všechny, nýbrž jenom pro nerovné; avšak vynechává se, pro koho má být něco právem, i soudí se mylně. To proto, že se soud týká samého soudce; a většina lidí ve vlastních záležitos- tech je špatným soudcem“ (Aristoteles.
Politi- ka. 3. vyd. Nakladatelství Petr Rezek : Praha, 2009, s. 113). Na jiném místě stejný autor při- pomíná, že „i lékaři, když sami jsou nemoc- ni, povolávají k sobě jiné lékaře, a učitelé tě- locviku, chtějí-li sami cvičit, jíné učitele, ve vědomí, že nedovedou správně soudit, proto- že soudí o vlastní záležitosti a vzrušení“ (tamtéž, s. 131). Proto také v podmínkách de- mokratického právního státu platí, že princip nestranného, nezávislého a spravedlivého roz- hodování představuje základní pilíř a předpo- klad fungování soudní moci; tento princip jsou všichni soudci povinni ctít a naplňovat.
[6] Podle $ 8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vy- loučeni z projednávání a rozhodnutí věci teh- dy, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Dů- vodem vyloučení je tedy taková povaha sub- jektivního vztahu soudce k věci samé, k účastníkům či jejich zástupcům, která je na- tolik objektivizovatelná, že lze důvodně po- chybovat o soudcově nepodjatosti.
[7] Podle $ 8 odst. 3 s. ř. s. soudce, který zjistí důvod své podjatosti, oznámí takovou skutečnost předsedovi soudu a v řízení zatím může provést jen takové úkony, které nesne- sou odkladu. Předseda soudu na jeho místo určí podle rozvrhu práce jiného soudce nebo jiný senát. Má-li předseda soudu za to, že není dán důvod podjatosti soudce, nebo týká-li se věc předsedy soudu, rozhodne o vyloučení Nejvyšší správní soud usnesením, a jde-li o soudce Nejvyššího správního soudu, jiný je- ho senát. Jelikož se v daném případě považu- jí za podjaté tři soudci Nejvyššího správního soudu, z nichž jeden je současně jeho předse- dou, je dána pravomoc a příslušnost k roz- hodnutí o vyloučení jinému senátu Nejvyšší- ho správního soudu.
[8] Z ustálené judikatury zdejšího soudu a také Ústavního soudu plyne, že nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci. Při posuzo- vání námitky podjatosti je však třeba nestran- nost vnímat i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují objektivní okolnosti, jež vyvolávají oprávněné pochyb- nosti o nezaujatosti soudce v konkrétním pří- padě. Jak se k této otázce vyjádřil Ústavní soud, vyloučení soudce z projednávání a roz- hodování ve věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již teh- dy, jestliže lze mít pochybnosti o jeho nepod- jatosti; při posuzování této otázky je tedy tře- ba učinit úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být (viz nález Ústavního soudu ze dne 27.
11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, č. 127/1996 Sb. ÚS, http:;//nalus.usoud.cz). Otázka. podja- tosti nemůže být ve všech případech postave- na zcela najisto, nicméně rozhodovat o této otázce je nutno vždy na základě existujících objektivních skutečností, které k subjektiv- ním pochybnostem osob zúčastněných na ří- zení vedou. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci však může v zásadě dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzi- ty, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a ne- stranně rozhodovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3.
7. 2001, sp. zn. IL ÚS 105/01, č. 98/2001 Sb. ÚS, http://nalus.usoud.cz). 767 2102 [9] Rozhodnutí o vyloučení soudce z dů- vodů uvedených v $ 8 s. ř. s. představuje vý- jimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svo- bod; dále jen „Listina“). Tak jak zákon tuto pří- slušnost stanovil, je tato zásadně dána, a po- stup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný.
[10] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 4 As 14/2004, uvedl, že „[i]ntegrální součástí práva na spravedli- vý (fair) proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 listiny a v čl. G odst. 1 Úmluvy, je ga- rance toho, aby ve věcí rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezauja- tost soudce je jedním z hlavních předpokla- dů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. I odst. 1 Ústavy).
Nestrannost soudce je přede- vším subjektivní psychickou kategorií, vy- Jadřující vnitřní psychický stav soudce k pro- jednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o nichž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná ka- tegorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního roz- položení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objek- tivní.
Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjek- tivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníko- vi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují ob- jektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým, nikoliv nezaujatým vztahem k věci dísponuje. Vyloučení soudce z projed- návání a rozhodování věcí má být založeno nikoliv pouze na skutečně prokázané podja- tosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít po- chybnost o jeho nepodjatosti (I.
ÚS 167/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na druhé straně Ústavní 768 soud vyslovil, že subjektivní hledisko účast- níků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování 0 této otáz- ce se však musí dít výlučně na základě hle- diska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zce- la najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastně- ných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem ve- dou (II.
ÚS 105/01). Rovněž judikatura Ev- ropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjek- tivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci, objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakouko- liv legitimní pochybnost (III. ÚS 448/04).“ Lze tak shrnout, že při posouzení otázky pod- jatosti soudce je třeba akcentovat též tzv. zdá- ní nezávislosti a nestrannosti nejen ve vztahu k účastníkům řízení, nýbrž i ke třetím oso- bám (z novější judikatury Ústavního soudu k tomu viz např. nález ze dne 7.
3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05, č. 42/2007 Sb. ÚS).
[11] V nyní projednávané věci soud ne- mohl přehlédnout, že vztah tří jmenovaných soudců není dán k účastníkům řízení ani k je- jich zástupcům, nýbrž k JUDr. Schillerové, která jedná za žalovaného. Jakkoliv ze shora popsaných důvodů platí, že podjatost soudce může být dána i tehdy, existuje-li vztah k oso- bě, která jedná za správní orgán, je současně zřejmé, že se jedná o kvalitativně odlišnou si- tuaci, než když je dán poměr soudce přímo k fyzické osobě coby k účastníkovi řízení, resp. k jeho zástupci.
Jednání za správní or- gán není totiž ničím jiným než realizací jeho pravomocí v rámci zákonem vymezené pů- sobnosti - na rozdíl od aktivit fyzických či právnických osob soukromoprávní povahy. Zdejší soud má proto za to, že podjatost soud- ců ve vztahu ke správním orgánům, resp. k osobám za ně jednajícím, je nutno vykládat restriktivněji, než je tomu u ostatních účast- níků řízení. Jiná je totiž např. situace, kdy je soudce ve svém soukromém životě účastní- kem správního řízení (např..podá žádost o vy- dání stavebního povolení, je daňovým sub- jektem apod), tj. přijde do osobního kontak- tu s některým správním orgánem, a současně přezkoumává rozhodnutí těchto správních orgánů v jiných věcech.
Zdejší soud má za to, že v těchto případech jeho vztah ke správní- mu orgánu není takové povahy, aby bez další- ho mohl založit důvod podjatosti ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.
[12] Je totiž třeba vycházet z toho, že správní orgán může činit pouze to, co stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listi- ny); na rozdíl od soukromých subjektů, které mohou činit vše, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Listiny). Na- víc, v případě správních orgánů je zákonem založena jejich věcná a místní působnost, tak- že ten, kdo se účastní správního řízení, nemá na výběr, u kterého orgánu toto bude vedeno - tento orgán zpravidla není „zastupitelný“.
[13] Jiná situace proto nastává tehdy, do- stane-li se soudce ve svém soukromém životě do kontaktu se soukromým subjektem. Zde totiž má v podmínkách tržní ekonomiky na výběr, od koho např. koupí určitou věc anebo která firma pro něj vykoná určitou službu. Zde je třeba z hlediska možného vzniku pod- jatosti odlišovat běžné, každodenní situace, kdy např. při nákupu věcí osobní spotřeby osoba prodejce nehraje prakticky žádnou ro- li. Jiná situace nicméně může vzniknout, do- stane-li se soudce do právního vztahu se sou- kromým subjektem a důvod vzniku tohoto vztahu má pro něj zásadní význam: koupí si např. od stavební firmy dům či od prodejce automobilů.
automobil, příp. uzavře s ním leasingovou smlouvu. V těchto případech je - přinejmenším z důvodu vnějšího náhledu (objektivizovatelná rovina nestrannosti - viz výše) - vhodné, aby takovýto soudce neroz- hodoval v případech, kdy je tato stavební fir- ma či prodejce automobilů účastníkem soud- ního řízení. Jinak řečeno, je třeba v praxi oddělovat situace, kdy dotyčný soudce v pod- statě ani nerozlišuje, s kým vstupuje do práv- ního vztahu, od situací mimořádných, kdy se osoba smluvního partnera může jevit jako zcela zásadní.
Navíc, v těchto případech se jedná nezřídka o obchodní vztah dlouhodo- bější povahy a dochází během něj k navázání osobních kontaktů, někdy i častých a značně intenzivních. Současná existence smluvního vztahu mezi soudcem a takovouto firmou a rozhodování v otázkách, které jsou pro tuto firmu zásadní, proto podjatost soudce v kon- krétním případě založit může. .
[14] Odlišnost postavení správních orgá- nů od jiných účastníků řízení ve správním soudnictví plyne i z toho, že extenzivní vý- klad $ 8 odst. 1 s. ř. s. by vedl až k takovým dů- sledkům, že by se soudce např. nesměl podí- let na rozhodování ve věcech, v nichž by jako účastník řízení vystupoval správní orgán, u ně- hož byl tento soudce někdy v minulosti za- městnán. Takovýto výklad považuje zdejší soud za absurdní a zjevně neúčelný, protože by mohl znamenat nevyužití odborných znalostí a prak- tických zkušeností konkrétních soudců.
[15] Proto zdejší soud činí závěr, že pod- jatost soudců ve vztahu ke správnímu orgánu je dána jen tehdy, jestliže se tito soudci přímo či nepřímo podíleli na projednávání a rozho- dování věci u tohoto správního orgánu, příp. existujeli k osobě, která před soudem za správní orgán jedná, skutečně osobní vztah. V nyní projednávané věci je z tohoto důvodu vyloučena z rozhodování o předmětné kasač- ní stížnosti JUDr. Lenka Kaniová, jelikož prá- vě ona na dlouholetý přátelský vztah k JUDr. Schillerové upozorňuje.
[16] V případě soudců JUDr. Baxy a JUDr. Žiškové se však jedná o situaci zcela odlišnou. Svůj vztah k JUDr. Schillerové jed- nající za žalovaného totiž omezují pouze na spoluúčast na vydání odborné publikace. Takovýto vztah, vycházející z toliko časově a účelově omezené profesionální spolupráce, nicméně nepovažuje zdejší soud za natolik závažný a hluboký, aby byl svojí povahou způ- sobilý založit podjatost.
[17] Důvodem vyloučení soudce pro pod- jatost je totiž garantovat spravedlivý proces, jehož základním předpokladem je nezávislost a nestrannost, a nelze proto připustit, aby soudci rozhodovali v případech, kdy by moh- li být na výsledku řízení jakkoliv přímo zain- teresováni. U osobnosti soudce je však třeba vždy vycházet primárně z toho, že se jedná 769 2102 o profesionála, který dokáže oddělit svoje soukromé zájmy od rozhodovací činnosti, na které se podílí, a u něhož je vždy na prvním místě respektování profesní a osobní cti.
[18] Nelze ostatně přehlédnout, že soud- ce kromě své běžné pracovní agendy (zejmé- na rozhodovací činnosti) je povinen dále se vzdělávat a zákonná úprava rovněž umožňuje jeho další realizaci v oblasti vědecké, pedagogic- ké, literární, publicistické a umělecké. Pokud te- dy zákonná úprava např. mezi povinnosti soud- ce stanoví „dbát soustavným vzděláváním o prohlubování svých odborných právních a dalších znalostí potřebných pro řádný vý- kon funkce“ ($ 82 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) a za výkon soudcovské funkce označuje např. i odbornou přípravu a vzdělávání soudců, státních zástupců, jus- tičních a právních čekatelů a dalších zaměst- nanců soudů a státních zastupitelství, a také notářů, advokátů, soudních exekutorů, advo- kátních koncipientů, notářských koncipientů, notářských kandidátů, exekutorských konci- pientů a exekutorských kandidátů ($ 83 cito- vaného zákona), nemělo by logiku, jestliže by např. samotná účast na těchto vzdělávacích akcích a kontakty z ní nutně plynoucí mohla sama o sobě následně založit podjatost soud- ce ve vztahu k účastníkům řízení, kteří byli např. na této akci lektory či účastníky.
[19] Jestliže pak zákon výslovně umožňu- je výdělečnou činnost soudců spočívající v činnosti mj. vědecké a publikační ($ 85 ci- tovaného zákona), má zdejší soud za to, že ze samotného spoluautorství odborné publika- ce ještě nelze dovozovat podjatost soudce ve vztahu k účastníkům řízení, resp. k jejich zá- stupcům, kteří se na této publikaci také podí- leli. V reálném životě totiž existuje celá řada možnosti spoluautorství: od velmi volného, čistě formálního, až po těsnou a intenzivní spolupráci.
Jiná je proto zjevně situace, kdy je např. vydáván monotématicky zaměřený sborník, jehož jednotliví autoři často ani ne- mohou ovlivnit, kdo všechno do něj bude při- spívat, a naopak situace „společného psaní“ dvou či více autorů, kdy nelze ani specifiko- 770 vat, kdo z nich vlastně psal které části publi- kace. Rovněž u komentářů zákonů, kdy se sa- mozřejmě předpokládá poměrně úzká spolu- práce a konzultace jednotlivých autorů, se však jedná o jejich čistě odborný vztah zalo- žený na profesionalitě a nelze bez dalšího usuzovat na vztah osobní, který by mohl vést až ke vzniku podjatosti.
[201 Navíc, je nesporným faktem, že v České republice existuje poměrně velmi úz- ká odborná komunita u některých právních specializací. Není proto výjimkou značná od- borná provázanost jednotlivých osob: při po- řádání odborných konferencí či seminářů a ve vystupování na nich, v kvalifikačním růs- tu (např. vedení či oponování disertačních nebo habilitačních prací), v recenzování od- borných publikací apod. Je proto třeba vždy velmi bedlivě od sebe odlišovat ryze odbor- nou rovinu od roviny osobní.
Pokud by se tak totiž nedělo a ryze odborná spolupráce osob - různých profesí by bez dalšího měla vést k podjatosti soudců, kteří se na těchto odbor- ných projektech podíleli, docházelo by ve svém faktickém důsledku k potlačování od- borné úrovně rozhodovací činnosti soudů, a to z důvodů, které nelze považovat za ro- zumné. Jinak řečeno, při hodnocení možné podjatosti je třeba vždy v každém konkrét- ním případě velmi citlivě hodnotit, zda se lze domnívat, že je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci či k účastníkům řízení, anebo zda se ve skutečnosti jedná toli- ko o vztah založený výlučně na jeho odbor- nosti.
Toto konstatování činí zdejší soud prá- vě s vědomím toho, že hodnocení podjatosti soudce lze velmi obtížně provádět v obecné či dokonce abstraktní rovině: vždy jde o po- souzení konkrétních okolností toho kterého případu.
[21] Na základě výše provedených úvah proto soud uzavírá, že ohledně soudců JUDr. Baxy a JUDr. Žiškové samotná skuteč- nost jejich členství v autorském týmu společ- ně s JUDr. Schillerovou nezakládá podjatost, pro kterou by se nemohli podílet na rozho- dování o předmětné kasační stížnosti. 2103 Řízení před soudem: nepřípustnost kasační stížnosti k $ 46 odst. 1 písm. d), $ 103 a 6 104 odst. 4 soudního řádu správního Kasační stížnost, jejíž důvody nesměřují vůči výroku napadeného soudního roz- hodnutí, resp. nesměřují proti důvodům, na nichž je toto rozhodnutí postaveno, je nepřípustná podle $ 104 odst. 4 s. ř. s., neboť se opírá o jiné důvody, než které jsou uvedeny v $ 103 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto takovou kasační stížnost odmítne podle $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro nepřípustnost.
Jaroslav Č. proti Finančnímu úřadu Brno-venkov, o námitce podjatosti v řízení o kasační