Nao 75/2024- 153 - text
Nao 75/2024 - 154 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: ČEZ, a. s., se sídlem Duhová 2/1444, Praha 4, zast. Mgr. Vladimírem Uhde, advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 11. 2023, č. j. 2023/147008/CNB/110, vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 10 A 153/2023, v řízení o námitce podjatosti vznesené žalobkyní proti soudkyni JUDr. Ing. Vieře Horčicové a soudcům JUDr. Vladimíru Gabrielu Navrátilovi a JUDr. Jaromíru Klepšovi,
Soudci Městského soudu v Praze JUDr. Ing. Viera Horčicová, JUDr. Vladimír Gabriel Navrátil a JUDr. Jaromír Klepš nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 A 153/2023.
[1] Žalobkyně v řízení o žalobě proti shora uvedenému rozhodnutí žalované vedenému u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 A 153/2023 vznesla námitku podjatosti proti soudcům senátu 10 A JUDr. Navrátilovi, JUDr. Klepšovi a soudkyni JUDr. Ing. Horčicové.
[2] Důvod pro pochybnosti o nepodjatosti členů senátu dovozuje žalobkyně z jejich vyjádření pro novináře. To bylo zveřejněno na webu Aktuálně.cz před nařízeným ústním jednáním ve věci. Dle zprávy „ČEZ před veřejností zatajil informace, Česká národní banka mu dala pokutu. Bude soud“ měl soud uvést, že žalobkyně již uznala jedno své pochybení. “Porušení povinnosti zaslat uvedený protinávrh bezodkladně ČNB společnost ČEZ nezpochybňuje,” sdělila dle článku tisková mluvčí soudu. Jelikož je vyjádření v rozporu se stanoviskem žalobkyně, je zřejmé, že členové senátu předjímají svůj názor na věc.
[3] Členové senátu ve vyjádření k námitce podjatosti uvedli, že citovaná pasáž z vyjádření soudu je pouze stručným shrnutím podání žalobkyně. Nelze z něj dovozovat, jak soud o žalobě rozhodne. Namítaná skutečnost nepředstavuje důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
[4] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. usnesení z 18. 2. 2010, č. j. Nao 2/2010 91, z 17. 6. 2015, č. j. Nao 135/2015 59, z 28. 5. 2020, č. j. Nao 68/2020 55, z 25. 5. 2021, č. j. Nao 99/2021 49, č. 4206/2021 Sb. NSS) i Ústavního soudu (např. nálezy z 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, nebo z 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95) plyne, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku ze zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako výjimečný (usnesení rozšířeného senátu z 3. 2. 2021, č. j. Nao 173/2020 119, č. 4235/2021 Sb. NSS, bod 40).
[5] Na druhé straně je požadavek nezávislosti a nestrannosti rozhodujícího soudu neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces a spravedlivého rozhodování jako takového, a je tedy jedním z hlavních předpokladů pro důvěru jednotlivců v právo a právní stát. Podle Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) požadavek nestrannosti chrání důvěru, kterou by měly soudy v demokratické společnosti vzbuzovat jak u veřejnosti (rozsudek ESLP z 1. 10. 1982, Piersack proti Belgii, č. 8692/79, bod 30), tak u účastníků řízení (rozsudky ESLP z 26. 10. 1984, De Cubber proti Belgii, č. 9186/80, bod 26, a z 24. 2. 1993, Fey proti Rakousku, č. 14396/88, bod 30).
[6] Judikatura ESLP vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci, objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit legitimní pochybnost. Subjektivní nestrannost soudu je podle judikatury ESLP presumována, dokud není prokázán opak (rozsudek pléna ESLP z 23. 6. 1981, Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, č. 6878/75 a 7238/75, bod 58). U objektivní nestrannosti postačí, že jsou tu okolnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o nestrannosti soudu. Jak Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti zmiňuje, je třeba jít dále, než jak se věci jeví, a připomíná, že spravedlnost nemůže být pouze vykonávána, musí být také vidět, že je vykonávána (rozsudek ESLP z 17. 1. 1970, Delcourt proti Belgii, č. 2689/65, bod 31).
[7] S ohledem na to vyžaduje judikatura v případě rozhodování o vyloučení soudce vycházet nikoliv ze subjektivního přesvědčení účastníků řízení či soudce o jeho podjatosti či naopak nestrannosti, nýbrž z existence objektivních okolností, které jsou způsobilé vyvolat oprávněné pochybnosti o nezaujatosti soudce v konkrétní věci. Současně ale nejde pouze o to, jak se tyto okolnosti jeví účastníkům řízení nebo rozhodujícímu soudci, podstatné je také objektivní „zdání nestrannosti“, tj. to, jak by se nestranné rozhodování jevilo nezaujatému vnějšímu pozorovateli. Taková úvaha pak musí vycházet z hmotněprávního rozboru skutečností, které k pochybnostem o nestrannosti soudce vedly (nález Ústavního soudu z 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01).
[8] Nejvyšší správní soud shrnul tento subjektivní a objektivní aspekt posuzování nestrannosti soudce již v rozsudku z 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004 70, v němž uvedl, že nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní stav soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o nichž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví účastníkovi řízení, nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým, nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv pouze na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se ale musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob účastnících se řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou.
[9] Ve světle těchto obecných úvah dospěl NSS po rozboru namítaných skutečností k závěru, že ve věci nejsou objektivně dány pochybnosti o nepodjatosti rozhodujících soudců v takové míře, která zakládá důvody pro jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci.
[10] Ve věci jde o dva přestupky dle zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Ze spisu NSS zjistil, že rozhodnutí žalované uznalo žalobkyni vinnou z toho, že 1) co nejdříve neinformovala veřejnost o protinávrhu akcionáře a že 2) nezaslala protinávrh bezodkladně ČNB. V žalobě se navrhovatelka obsáhle věcně vymezuje proti nedostatečně rychlému zveřejnění protinávrhu (např. body 26, 33, 34 a zejména 46–63 žaloby), zveřejnění zdůrazňuje i v rekapitulaci svého postupu (např. body 20, 26 a 30 žaloby, stejně grafická příloha 7 k žalobě) a odvolává se na interpretaci protinávrhu ze strany veřejnosti (bod 45 žaloby). Proti bezodkladnému nezaslání protinávrhu ČNB se věcně výslovně nevymezuje. Nicméně namítá, že protinávrh nebyl vnitřní informací ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 596/2014, o zneužívání trhu, na který odkazuje i popis druhého skutku. Dále žaloba obsahuje obecné procesní námitky (např. porušení zásady presumpce neviny), které se týkají rozhodnutí jako celku.
[11] Podstatou námitky podjatosti je, že soud měl ve svém vyjádření pro novináře zaujmout právní názor, který prezentoval veřejnosti. Konkrétně měl žalobkyni přičíst nepravdivé tvrzení, že uznává porušení zákona.
[12] Na otázku novináře, čeho se žaloba domáhá, tisková mluvčí zaslala vyjádření připravené soudcem zpravodajem a předsedkyní senátu ve znění: „Společnost ČEZ se domáhá zrušení rozhodnutí ČNB o pokutě, neboť se domnívá, že byla povinna (ale také oprávněna) zveřejnit protinávrh své většinové akcionářky až spolu s doplňujícím a vysvětlujícím stanoviskem svého představenstva, a to učinila v nejkratším možném čase. Porušení povinnosti zaslat uvedený protinávrh bezodkladně ČNB společnost ČEZ nezpochybňuje.“ Ve vyjádření je třeba rozlišit první část týkající se zveřejnění protinávrhu a druhou část týkající se zaslání návrhu ČNB.
[13] Tvrzení, že žalobkyně uznává porušení zákona, se v žalobě skutečně nevyskytuje. Není ale ani součástí vyjádření soudu. To netvrdí, že navrhovatelka uznala porušení povinnosti zaslat protinávrh ČNB, ale pouze, že jej nezpochybňuje. Mezi uznáním a nezpochybněním je třeba rozlišit. Uznání je aktivním aktem, projevem vůle, zatímco nezpochybnění v tomto kontextu znamená to, že proti nezaslání protinávrhu žalobkyně nic výslovně a věcně nenamítala. Navrhovatelka tak nemá pravdu, že dle soudu aktivně uznala porušení povinnosti. Tento dojem navozuje až novinová zpráva, jejíž případná nepřesnost ale nemůže být přičtena soudu.
[14] Je třeba zdůraznit, že sporná část tiskové zprávy pouze rekapituluje žalobu, je tedy obdobou tzv. narativní části rozhodnutí, která neobsahuje právní závěry soudu, a žalobě odpovídá. Z citované rekapitulace žaloby nelze usuzovat na předem vytvořený názor soudu. Zvláště za situace, kdy žaloba výslovně věcně proti nezaslaní protinávrhu ČNB nebrojí a vyjádření soudu je jakožto stručná odpověď novinářům zkratkou.
[15] Podstatné je, že z vyjádření nelze vyčíst, jaký názor na věc soud má či v daném okamžiku měl. Nijak se nevyjadřuje k tomu, zda protinávrh akcionáře je či není vnitřní informací nebo zda byla povinnost co nejdříve informovat veřejnost o protinávrhu porušena. Vyjádření neobsahuje právní názor či hodnocení důkazů. Soud ani nenaznačil, jak ve věci samé rozhodne, a vyjádření tak nevyvolává objektivní pochybnosti o nestrannosti či nepodjatosti soudců.
[16] Nad rámec věci NSS zdůrazňuje, že soudy by měly být při komunikaci s veřejností přesné a pečlivé. Případná neobratnost může v očích veřejnosti či účastníků řízení vyvolávat obraz neprofesionality a snižovat důvěru v justici jako celek.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. května 2024
JUDr. Barbara Pořízková předsedkyně senátu