kých hnutích, ve znění zákonů č. 68/1993 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 340/2000 Sb. a č. 104/2001 Sb.
I. Pojem „rozhodnutí“ ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. je třeba chápat v ma- teriálním smyslu jako jakýkoliv individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci z pozice jeho vrchnostenského postavení. Námitky, že roz- hodnutí nemělo příslušnou formu a nebylo vydáno v žádném řízení, je nut- no odmítnout již proto, že potřeba soudního přezkumu faktických správ- ních rozhodnutí je ještě intenzivnější právě tam, kde správní orgán nepostupuje předem stanoveným a předvídatelným způsobem podle pří- slušného procesního předpisu.
II. Právní úpravu financování politických stran je třeba vykládat tak, aby byl v maximální míře sledován politický pluralismus a rovnost politic- kých subjektů. To konkrétně znamená, že z $ 20 odst. 8 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, je nutno dovodit, že na kandidátní listinu volební strany typu sdružení politické strany a nezávislých kandidátů ve volbách do zastupitelstva hl. m. Prahy musí být nahlíženo obdobně, jako by se jednalo např. o kandidátní listinu výhradně politické strany (na níž mohou být uvedeni i nečlenové této stra- ny) anebo o kandidátní listinu koalice politických stran.
Protože tato vo- lební strana svojí podstatou představuje sui generis koalici politické strany a nezávislých kandidátů, je na místě zejména posoudit, za koho byli zvolení zastupitelé na příslušné kandidátní listině uvedeni, tzn. zda tam byli nomi- nováni politickou stranou, anebo zda se jednalo o nezávislé kandidáty, a podle toho stanovit výši vypláceného příspěvku.
Podstata nesouhlasu Ministerstva fi- nancí s napadeným rozsudkem spočívá v tom, že městský soud údajně nespráv- ně posoudil povahu rozhodnutí napade- ných správní žalobou. Argumentace mi- nisterstva je však v tomto směru až překvapivě kusá a omezuje se toliko na tvrzení, že tato rozhodnutí nesplňují for- mální náležitosti správních rozhodnutí a nebyla vydána v žádném zákonem sta- noveném procesu. Důsledkem této úvahy je pak i tvrzení, že žalobce nebyl aktivně legitimován k podání správní žaloby.
757 923 m —————————————— Nejvyšší správní soud nejprve vychá- zí z toho, že základním ústavním limitem pro případné vyloučení soudního pře- zkumu správních rozhodnutí je čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanovíli zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vy- loučeno přezkoumávání rozhodnutí, týkající se základních práv a svobod po- dle Listiny“.
Již na tomto místě je nutno upozornit na dikci, podle níž je návrho- vá (žalobní) aktivní legitimace založena na tvrzení porušení práv, kdy posouzení důvodnosti tohoto porušení je úkolem správního soudu v rámci příslušného ří- zení. Na tento ústavní imperativ bezpro- středně navazuje ustanovení $ 65 odst. 1 s. ř. s., podle něhož „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v před- cházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popříba- dě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví- -li tento nebo zvláštní zákon jinak“ Za pozornost stojí skutečnost, že zákono- dárce již dokonce nehovoří výhradně o rozhodnutí, nýbrž o úkonu správního orgánu.
V této souvislosti je vhodné připome- nout ustálenou judikaturu správních soudů i Ústavního soudu, stejně jako ná- hled doktrinální, podle níž pojem „roz- hodnutí“ je označením technickým a je nutno k němu vždy přistupovat z hledis- ka jeho obsahu, a nikoliv formy. „Nevadí, že správní orgán popřípadě vyřídil věc toliko neformálním přípisem (či for- málně nedokonalým rozhodnutím bez 758 odůvodnění či poučení o opravném pro- středku) v domnění, že není jeho povin- ností vydat rozhodnutí v určité procesní formě.
Stejně tak může být akt podro- ben soudnímu přezkumu, i když jeho tvorba případně vůbec neproběhla předpokládanou zákonnou procedu- rou.“ (Bureš - Drápal - Mazanec: Občan- ský soudní řád. Komentář. 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 1041 - 1042.) „Není tedy podstatné, jak je příslušné rozhodnutí | označeno — (rozhodnutí, usnesení, rozsudek, jmenování, výměr, příkaz atd.), nýbrž skutečnost, že orgán veřejné moci tímto svým aktem autori- tativně a pravomocně zasáhl do právní sféry navrhovatele, tj. tímto rozhodnu- tím došlo ke vzniku, změně nebo zánií- ku oprávnění a povinností fyzické nebo právnické osoby.“ (Srov.
např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 16/96, in: Sb. ÚS, sv. 7, str. 327 a 328, z novější judi- katury obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 233/02, Sb. ÚS, sv. 27, str. 337 a násl.). Lze tedy učinit závěr, že pojem „roz- hodnutí“ je třeba chápat jako jakýkoliv individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci z pozice jeho vrchnosten- ského postavení. Námitky stěžovatele, že předmětná rozhodnutí neměla přísluš- nou formu a nebyla vydána v žádném procesu, se v tomto světle jeví jako zcela liché.
Proto nim lze dokonce namítnout, že potřeba soudního přežkumu faktic- kých správních rozhodnutí je ještě in- tenzivnější právě tam, kde správní orgán nepostupuje © předem | stanoveným a předvídatelným způsobem podle pří- slušného procesního předpisu. Nemlu- vě již ani o tom, že podle ustálené judi- katury správních soudů vždy platilo, že pokud zvláštní právní předpis neupra- voval procesní pravidla, podle nichž mu- sí správní orgán postupovat při vydání rozhodnutí, nebo náležitosti rozhodnu- tí, je třeba subsidiárně použít procesní předpis, kterým je správní řád (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27.
12. 2001, sp. zn. 7 A 84/99). Pro úpl- nost Nejvyšší správní soud dodává, že na tomto postupu nic nemění ani nový správní řád (č. 500/2004 Sb.), podle je- hož ustanovení $ 1 odst. 2 platí, že tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení se použijí, nestanoví-li zvláštní zákon ji- ný postup. S ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci nemohl Nejvyšší správní soud ani přehlédnout, že proces- ně podobným případem se v minulosti zabýval Ústavní soud (viz nález sp. zn. PI. ÚS 30/98, Sb. ÚS, sv.
16, str. 27 a násl.), kde (jiná) politická strana obdržela rov- něž sdělení Ministerstva financí o tom, že - s odvoláním na znění některých zá- konných ustanovení - není možno pro- vést výplatu státního příspěvku. Ústavní soud k tomu nicméně uvedl, že se jedná o věc svým významem podstatně přesa- hující vlastní zájmy stěžovatele, neboť úzce souvisí s principem rovnosti poli- tických stran ve volební soutěži. „Skuteč- ností tak zůstává, že jde o negativní re- akci orgánu veřejné moci na vznesený nárok, byť s odkazem, že ustanovení zákona výplatu volebního příspěvku nedovoluje.“ Jen pro úplnost je vhodné doplnit, že v této věci Ústavní soud na- konec označil napadený přípis minister- stva za „jiný zásah“ orgánu veřejné moci (viz nález sp. zn. I.
ÚS 438/98, tamtéž, str. 309 a násl.), neboť platila jiná zákon- ná úprava. S ohledem na změnu právní úpravy správního soudnictví však Ústav- ní soud ve shora citovaném nálezu sp. zn. IL ÚS 507/05 nově nastalou situaci odlišil a konstatoval, že právní posouzení reakce ministerstva v podobném přípa- dě podle platného soudního řádu správ- ního - tedy zda se jedná o rozhodnutí správního orgánu ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s., nebo nezákonný zásah ve smyslu $ 82 s. ř. s. - přísluší správním soudům. Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že Městský soud v Praze se při hodnocení právní povahy rozhodnutí napadených předmětnou správní žalobou nedopustil nezákonnosti.
Ve shodě s je- ho názorem totiž i zdejší soud konstatu- je, že shora označená sdělení stěžovatele skutečně představují faktická negativní správní rozhodnutí, přezkoumatelná soudem ve správním soudnictví, kde ak- tivně legitimovaným subjektem k podá- ní správní žaloby je žalobce jakožto sub- jekt, který tvrdí, že těmito rozhodnutími došlo k zásahu do jeho práv. Ministerstvo financí je proto povinno v této věci řádně a neprodleně rozhod- nout o podané žádosti žalobce o vypla- cení příspěvku na činnost, přičemž toto rozhodnutí (pokud by bylo opět zamíta- vé) musí být náležitě a přesvědčivě odů- vodněno, jak ostatně již ministerstvo zavázal napadeným pravomocným roz- sudkem městský soud a k podobnému závěru dospěl v citovaném nálezu sp. zn. II.
ÚS 507/05 také Ústavní soud. Jak při- tom zcela správně uvedl městský soud, předmětná žádost žalobce musí být po- souzena ve všech souvislostech vyplýva- jících z volebních a ústavních předpisů, nikoliv toliko značně plytkým odkazem na zákon č. 424/1991 Sb. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že celou záležitost je nutno vyhodnotit především v kontextu dosavadní judika- tury Ústavního soudu k otázce přímého státního financování politických stran. V tomto směru je vhodné připomenout zejména tři následující nálezy, mající obecný význam.
759 923 Historicky prvním rozhodnutím, kte- rým se Ústavní soud k této otázce zásad- ním způsobem vyslovil, je nález ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 26/94 (Sb. ÚS, sv. Á, str. 113 a násl.). V něm zejména uve- dl, že politické strany jsou korporacemi, které spočívají na soukromoprávním zá- kladu, nemají veřejnoprávní statut, a po- žívají proto ochrany plynoucí ze základ- ních práv a svobod v rozsahu, v němž lze základní práva a svobody vztáhnout i na právnické osoby. Jejich role ve společ- nosti je však mimořádná a „veřejnou po- vahu má nepochybně zájem společnosti na tom, aby stát, který je dle ústavy de- mokratickým právním státem, byl také demokratickým způsobem, tj. ve vol bách, založených na soutěži politických stran, legitimován.
Z tohoto obecného zájmu se dovozuje nárok i na lo, aby stát plnění těchto pro funkci státu nezbytných úloh umožnil a podpořil. Tomu odpovídá i současná úprava fi- nancování politických stran demokra- tickým státem, jež je vedena snahou při- spět na činnost politických stran, jakož i snahou po částečné úhradě jejích vo- lebních nákladů“ Podruhé se Ústavní soud přímému státnímu financování politických stran podrobněji věnoval v nálezu ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. PI. ÚS 30/98 (Sb. ÚS, sv. 16, str.
27 a násl.). V něm se koncent- roval na vymezení ústavního principu politického pluralismu a jasně zdůraznil, že integrační stimuly zakotvené v práv- ním systému nesmějí mít přednost před principem volné a v zásadě neomezené volební soutěže politických stran. „Jaké- koli přímé nebo nepřímé omezování rovnosti stran ve volební soutěži nesmí jednotlivě ani v kumulaci opatření, jež diferencovaně postihují nebo zvýhod- ňují určité strany, potlačovat apriorně již samotnou účast politických stran ve 760 volební soutěží.
Kumulace finančních podpor pouze pro některé strany je ve svých důsledcích současně kumulací faktických finančních sankcí pro strany jiné. Proto je třeba pečlivě zvažovat, zda není překročen účel takových opatření. Tímto účelem musí být pouze vážnost úsilí soupeřících stran, jež není zaměře- no k jiným cílům než k účasti na poli- tické reprezentaci a prosazování vlast- ního programu v ní. Integrační stimuly jsou v. reprezentativní | demokracii v omezené míře přípustné až Do ukon- čení procesu svobodné soutěže právně rovných politických stran, tedy po sečte- ní hlasů pro strany, a to určitou diferen- ciací při rozdělování mandátů, nikoli však apriorně finanční stimulací někte- rých a znevýhodněním jiných stran, ne- boť tím by docházelo k modifikaci a sty- lizaci již i v počtu hlasů pro politické strany odevzdaných“.
Nález ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. PL. ÚS 53/2000 (Sb. ÚS, sv. 21, str. 313 a násl), věnoval Ústavní soud problematice stá- lého příspěvku a příspěvku na mandát. Především uvedl, že „volební příspěvek nemůže omezovat volnou volební sou- těž. Avšak právě souhrnný pohled a Do- rovnání výše příspěvku za odevzdaný hlas s ostatními formami financování politických stran, tedy zejména s přís- pěvkem na mandát poslance nebo sená- tora, jakož i s výší příspěvku na mandát krajských zastupitelů, podporuje názor Ústavního soudu, že je zde zřejmá tendence proti volné soutěži všech poli- tických sil, neboť zvýšení podpory parlamentních stran je doprovázeno současným omezením stran měně ús- pěšných.
Vznikají tak disproporce roz- porné s účelem a cílem financování po- litických stran z veřejných prostředků, tedy umožněním jejich volné soutěže. C..) Výše státního příspěvku nesmí plně odpovídat reálným a přiměřeným ná- kladům politických stran, protože reál- né a přiměřené náklady politických stran nesmějí být finančně pokryty slá- řem, ale musí mít základ v podpoře členské a voličské základny. Snížení vo- lebního příspěvku, tj. příspěvku za ode- vzdaný hlas, z 90 Kč na 30 Kč v novele volebního zákona, kterým bylo znehod- noceno základní kritérium státní pod- Dory politických stran, totiž míra jejich volebního úspěchu, bylo v novele záko- na o politických stranách provázeno zvýšením příspěvku na mandát, jímž byly naopak zhodnoceny pozice ve státě dosažené a obsazené a nepřímo posíle- na disproporce v základním kritériu.
Zrušením volebního příspěvku nále- zem Ústavního soudu vznikla situace, v níž by ponechání příspěvku jednoho milionu Kč na každý mandát poslance nebo senátora ještě zvýšilo dosavadní disproporce. (...) Dosavadní zvýšení přís- Děvku na mandát bylo součástí celé řa- dy opatření, jež vesměs směřovala k fi- nanční podpoře velkých a v Parlamentu již etablovaných stran na úkor stran malých. Koncentrace finanční pomoci státu právě jen pro strany v Parlamentu zastoupené omezuje ekonomicky vo- vnou účast stran ve volební soutěži (čl.
5 Ústavy) a nerespektuje princip od- dělení stran od státu. Zvýšení hranice příspěvku na mandát pomíjí základní kritérium státní podpory, totiž počet stranami získaných hlasů, a koncentru- je v ústavně nepřijatelném vozsahu stát- ní finanční podporu na parlamentní činnost. (...) Není-li respektována volná soutěž politických stran za vyrovna- ných podmínek a je-li snaha vytvářet odlišné podmínky pro strany velké či větší, a formovat tak přímo či nepřímo politické strany s lepším či horším po- stavením, a tedy i občany s rozdílnými podmínkami jejich pohybu v politic- kém systému, nelze takové kroky ozna- čít za ústavní, Nelze přitom opomenout, že demokratická společnost je charakte- rizována právě svobodnou soutěží poli- tických stran, jejichž působení při sprá- vě veřejných věcí se odvozuje ze svobodné volby provedené voliči“ Na základě shora citované judikatury Ústavního soudu proto lze souhrnně uvést, že politické strany představují stá- tem privilegované korporace soukromé- ho práva, nezbytné v reprezentativní for- mě vlády, jejichž primární funkcí je vytvářet svorník mezi státem a společ- ností tím, že aktivizují a zapojují občany do správy veřejných záležitostí.
Na exi- stenci politických stran je proto dán ve- řejný zájem, a je tedy ústavně konformní i jejich přímé státní financování. Limi- tem státního financování politických stran je jejich oddělení od státu. To zna- mená, že by státní financování nemělo převyšovat nad financováním ze soukro- mých zdrojů, neboť v opačném případě strany ztrácejí své postavení v občanské společnosti, a tím pozbývají i svůj sku- tečný smysl a poslání. Určujícím principem státního finan- cování politických stran je pluralismus.
Omezující opatření, vylučující z přístu- pu ke státním prostředkům politické strany z jiných důvodů, než je garance vážnosti jejich úsilí podílet se na politic- ké soutěži, je proto protiústavní. Při mo- delování podoby státního financování je především nutno vycházet ze záruk svo- bodné soutěže politických stran, a jako na protiústavní je proto nutno nazírat na snahu vytvářet odlišné podmínky pro strany velké či větší, a formovat tak stra- ny s lepším či horším postavením. Při aplikaci zmíněných principů na půdorys projednávané věci je přede- 761 923 vším patrno, že zákon č. 424/1991 Sb. ho- voří o „nároku“ politických stran a hnu- tí na státní příspěvek za podmínek sta- novených zákonem ($ 20 odst. 1).
Úkolem Ministerstva financí je proto, jak správně konstatoval v odůvodnění napa- deného rozsudku městský soud, posou- dit splnění zákonných podmínek pro výplatu tohoto příspěvku. V případě příspěvku na mandát z cit. zákona vyplý- vají následující podmínky, které musí být kumulativně splněny: řádné předlo- žení výroční finanční zprávy Poslanecké sněmovně ($ 20 odst. 3 cit. zákona) a zisk alespoň jednoho mandátu. Zdánlivá komplikace je v daném pří- padě dána tím, že zastupitelstvo hl. m. Prahy představuje zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku (ústav- ní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyš- ších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR) a současně zastupitelstvo hlavního města a obce ($ 1 odst. 1 záko- na č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Pra- ze).
V rámci konkurence dvou zákonů, podle kterých by tento orgán mohl být volen, dostal z převážně pragmatických důvodů přednost zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změ- ně některých zákonů, před zákonem č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitel- stev krajů a o změně některých zákonů. Přitom oba citované volební zákony umožňují jiný okruh kandidujících sub- jektů (volebních stran): zatímco zákon č. 130/2000 Sb. vyhrazuje právo podávat kandidátní listiny toliko politickým stra- nám a politickým hnutím a jejich koali- cím ($ 20 odst. 1), umožňuje zákon č. 491/2001 Sb. (kromě politických stran a jejich koalic) kandidovat také nezávis- lým kandidátům, sdružením nezávislých kandidátů a sdružením politických stran a nezávislých kandidátů ($ 20 odst. 1).
Je 762 tak patrno, že zatímco v krajských zastu- pitelstvech mandát každého zastupitele v sobě nese i nárok příslušné politické strany na příspěvek na mandát, v přípa- dě zastupitelstva hl. m. Prahy tomu tak nezbytně není. Zákon č. 424/1991 Sb., který přímé státní financování formou příspěvku na mandát upravuje, se totiž vztahuje toliko na politické strany, a tato forma financování je příkladem přímé- ho státního financování výhradně poli- tických stran, nikoliv dalších aktérů poli- tického života.
Podobně příspěvek na mandát senátora se vyplácí toliko poli- tické straně nebo koalici politických stran, na jejichž kandidátní listině byl se- nátor zvolen, a v případě zvolení senáto- rem nezávislého kandidáta se tento přís- pěvek na mandát nevyplácí nikomu. Jak přesvědčivě plyne ze shora na- značených ústavních principů, výklad právní úpravy financování politických stran je nutno provádět tak, aby byl v ma- ximální míře sledován politický pluralis- mus a rovnost politických subjektů. V daném případě je proto třeba upozor- nit na skutečnost, že ustanovení $ 20 odst. 8 zákona č. 424/1991 Sb. svojí gra- matickou dikcí umožňuje několik mož- ných výkladů a výklad nabídnutý Minis- terstvem financí ve shora citovaných „analýzách problému“ je jedním z nich.
Za této interpretační konkurence nic- méně musí být upřednostněn výklad ústavně konformní, což konkrétně zna- mená, že má být použit výklad důsledně respektující shora citované ústavní prin- cipy. Takto nazíráno je především nutno vidět, že ustanovení $ 20 odst. 5 zákona č. 424/1991 Sb., které vymezuje podmín- ky vzniku nároku příspěvku na mandát, se výslovně týká toliko případu mandátu poslance a senátora, nikoliv mandátu za- stupitele krajského zastupitelstva nebo zastupitelstva hl. m. Prahy. Tyto případy výslovně zmiňuje teprve relevantní část odst. 8 cit. ustanovení, a to tak, že „Přís- Děvek na mandát náleží po celé volební období jen straně a hnutí, na jejichž kandidátní listině byl poslanec, senátor, člen zastupitelstva kraje nebo člen za- stupitelstva hlavního města Prahy zvo- len.
Jestliže byl poslanec, senátor, člen zastupitelstva kraje nebo člen zastupt- telstva hlavního města Prahy zvolen na kandidátní listině koalice, náleží přís- Dpěvek na mandát po celé volební obdo- bí jen straně a hnutí, za které byl na kandidátní listině koalice uveden“. Zá- kon tedy skutečně výslovně zmiňuje pouze případy kandidátní listiny strany a hnutí a jejich koalic. Redukce na nato- lik prostinký gramatický výklad, prove- dený v daném případě stěžovatelem, nic- méně nemůže obstát. Smyslem tohoto příspěvku, zahrnutého do tzv. příspěvku na činnost, je totiž umožnit činnost poli- tických stran.
Primární činností politic- kých stran je přitom právě jejich zapojení do volebního procesu, což zákonná úpra- va umožňuje provést v několika možných formách. Skutečnost, že si politická strana nezvolí jen některou konkrétní ze státem výslovně akceptovaných podob politické participace, nemůže vést k jejímu násled- nému znevýhodnění, a to ani ve vztahu k přímému státnímu financování. Opačný výklad by vedl k elementárnímu porušení ústavních principů rovnosti a svobody v politické soutěži, takže již z tohoto důvo- du je tento výklad nepřípustný.
Výklad ustanovení $ 20 odst. 8 záko- na č. 424/1991 Sb. proto musí vycházet z rovnosti všech forem, v nichž zákono- dárce umožnil politickým stranám podá- vat kandidátní listiny v jednotlivých typech voleb. [ v případě podání kandi- dátní listiny volební strany typu sdruže- ní politické strany a nezávislých kandi- dátů ve volbách do zastupitelstva hi. m. Prahy je proto nutno na takovouto kan- didátní listinu nazírat obdobně, jako by se jednalo např. o kandidátní listinu vý- hradně politické strany, na níž mohou být ostatně uvedeni i nečlenové této strany, anebo o kandidátní listinu koali- ce politických stran.
To znamená, že sa- motná skutečnost, že politická strana kandidovala v této formě volební strany, ji nevylučuje z nároku na vyplacení příspěvku na mandát. Protože však tato volební strana svojí podstatou předsta- vuje sui generis koalici politické strany a nezávislých kandidátů, je na místě zejména posoudit, za koho byli zvole- ní zastupitelé na příslušné kandidátní listině uvedeni, tzn. zda tam byli no- minování politickou stranou, anebo zda se jednalo o nezávislé kandidáty, a podle toho stanovit výši vypláceného příspěvku.
V souladu s těmito obecnými výcho- disky je tedy věcí Ministerstva financí, aby nově posoudilo splnění zákonných podmínek žalobce pro výplatu přísluš- ného státního příspěvku (příp. jeho vý- še) a - jak již výslovně uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 507/05 - zaji- stilo neprodlené vyplacení tohoto přís- pěvku, anebo aby vydalo řádné a pře- zkoumatelné negativní rozhodnutí. 763 924 924 Volby do Poslanecké sněmovny: zápis do zvláštního voličského seznamu; aktivní volební právo osob s omezenou způsobilostí k právním úkonům k $ 6 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 204/2000 Sb. Psychiatrická léčebna je podle $ 6 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb., o vol- bách do Parlamentu České republiky, povinna předat údaje o voličích zde umístěných příslušnému obecnímu úřadu za účelem zapsání do zvláštního voličského seznamu, a to bez ohledu na obsah zdravotnické dokumentace jednotlivých pacientů.
Jakákoliv omezení práv pacienta je totiž nutno vní- mat velmi restriktivně a samotná skutečnost, že fyzická osoba je omezena ve svojí způsobilosti k právním úkonům a nachází se v psychiatrické léčeb- ně, ještě neznamená, že je vystavena svévolnému posouzení lékařů, zda bu- de moci vykonat svoje aktivní volební právo. Takový postup by protiřečil základním atributům demokratického právního státu, založeného na pri- mátu občana nad státem.
Politická strana SNK Evropští demokraté (dříve Evropští demokraté) proti Mi- nisterstvu financí o vyplacení příspěvku, o kasační stížnosti žalovaného.