slušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 k 660 odst. 1,3,7 a 8 soudního řádu správního Podmínku českého státního občanství v ustanovení $ 1 odst. 1 a 3 záko- na č. 39/2000 Sb. nelze považovat za diskriminující, a to ani s přihlédnutím k ustanovením čl. 2 a 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (český překlad uveřejněn pod č. 120/1976 Sb.).
Žalobce netvrdí, že by byl státním občanem České republiky. Žádný do- klad o tom nepředložil, v žádosti samé se označil za státního občana USA a v opravném prostředku výslovně uve- dl, že o navrácení českého občanství ne- žádal. Za této situace mu ovšem nárok po- dle zákona nesvědčí a je pak již neroz- hodné, zda by jinak podmínky oprávně- né osoby splňoval. Soud se zabýval také otázkou, zda ustanovení o podmínce českého státní- ho občanství v zákoně č. 39/2000 Sb. má diskriminační charakter nebo nikoli.S ža- lobcem se ale neztotožnil, a to ani potud, jeli poukázáno na stanovisko Výboru Spojených národů pro lidská práva. Mezinárodní pakt o občanských a po- litických právech upravuje princip rov- nosti v čl. 2 odst. 1 a čl.
26. Rovnost dle prvního z citovaných ustanovení má po- vahu akcesorickou, čili vztahuje se pouze na rovnost v těch právech, která Pakt za- kládá; nárok vojenských veteránů na vý- platu podobných zvláštních částek mezi ně zařazen není. Čl. 26 normuje jednak rovnost před zákonem a jednak vylouče- ní diskriminace.V demonstrativním výčtu důvodů vylučujících nerovný přístup při- tom není obsaženo státní občanství. Je možno dodat, že Výbor OSN pro lidská práva v opakovaně vyjádřeném názoru připustil při aplikaci čl.
26 Mezinárodní- ho paktu o občanských a politických prá- vech nerovnost, je-li vyloučena libovůle, resp. pokud takovou nerovnost založí rozumné a objektivní rozlišovací znaky (reasonable and objective criteria). Rozlišovací znak státního občanství považuje Nejvyšší správní soud nejen za objektivní, ale také za „rozumný“. Smys- lem zákona tu bylo poskytnout finanční plnění válečným veteránům, o nichž je dostatečně známo, že jejich zásluhy bý- valý režim nejen neocenil, ale mnohdy služba v zahraniční nebo cizí armádě se stala záminkou pro šikanování a postihy.
Nešlo tu o přiznání něčeho, na co již dří- ve existoval nárok, který by byl upřen, ale o vytvoření a přiznání nároku, které- ho tu před tím vůbec nebylo. Je pak lo- gické, že zákonodárce omezil tuto formu dodatečného finančního ocenění váleč- ných zásluh jen na ty osoby, které dosud jsou státními občany této republiky. Na- víc je soudu Z jeho činnosti známo, že někteří bývalí státní občané Českoslo- venska, kteří naturalizací nabyli státní občanství USA, a pozbyli tak čs. státní občanství, v průběhu devadesátých let požádali o jeho nové udělení a bylo jim vyhověno; nároky podle zákona č. 39/2000 Sb.jim pak mohly být přiznány.
Na závěr je třeba připomenout také to, že žalobcův odkaz na problematiku stát- ního občanství v restitučních předpisech (neboť těch se týkala stanoviska Výboru OSN pro lidská práva) nelze vztáhnout na problematiku zákona č. 39/2000 Sb. Za- tímco v restitučních předpisech šlo do- slova o restituci dřívějšího právního stavu s cílem odstranit protiprávní a nezákonné zásahy především do vlastnických práv, smyslem zákona č. 39/2000 Sb. bylo na- opak napravit křivdy faktické a založit právní nároky zcela nové, jimiž bude vý- jádřeno ocenění válečných veteránů.
Za této situace tím spíše nic nemůže bránit státu, aby vznik těchto nových právních poměrů omezil jen na určitý okruh osob, zásadně podmíněný českým státním ob- čanstvím. Proto soud uzavřel, že nedostatek ža- lobcova českého státního občanství jej z nároku podle zákona č. 39/2000 Sb. vy- lučuje,a protože za této situace zkoumá- ní případného splnění druhé podmínky (zda žalobce je nebo není ve smyslu zá- kona č. 255/1946 Sb. příslušníkem čes- koslovenské armády v zahraničí) nemá již právní význam, žalobu jako nedůvod- nou zamítl.
(aza)
Rudolf V. proti České správě sociál- ního zabezpečení o jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 39/2000 Sb.