Z nálezu Ústavního soudu č. 405/2002 Sb. nelze dovodit neústavnost ustanovení $ 118 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách. U tohoto usta- novení totiž nelze argumentovat likvidační povahou ukládané sankce ani nepřiměřeností spodní hranice pokuty, neboť rozdíl mezi spodní hranicí v částce 10 000 Kč v $ 118 odst. 1 zákona 254/2001 Sb. a spodní hranicí v částce 500 000 Kč v Ústavním soudem zrušeném ustanovení $ 106 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb. už je rozdílem spíše kvalitativním než pouze kvanti- tativním, ale ani nízkou rozlišovací schopností rozpětí ukládané sankce vzhledem k majetkovým poměrům postihovaných a ke společenské škod- livosti jejich deliktů.
Nejvyšší správní soud neshledal roz- porným s vodním zákonem či s jeho principy, stejně jako s principy ochrany ústavnosti, ani samotný výrok napadené- ho rozhodnutí správního orgánu I. stup- ně, ani výši pokuty, již žalobce pokládá za nepřiměřenou zamýšlenému cíli a ne- přiměřeně tvrdou. Nejvyšší správní soud zejména ne- shledává pokutu, jež byla udělena ve vý- ši 150 000 Kč (což představuje na straně jedné patnáctinásobek dolní hranice, na straně druhé však také 1,5 % horní hra- nice zákonné sazby), nepřiměřeně tvr- dou, tím méně pak likvidační ve vztahu k žalobci.
Není zcela jasné, jak může mít pokuta ve výši 150 000 Kč likvidační po- vahu ve vztahu k akciové společnosti, je- jíž základní jmění se podle výpisu z ob- chodního rejstříku pohybuje trvale nad úrovní 80 000 000 Kč, jakkoliv se sa- mozřejmě nejedná o pokutu bagatelní výše. Stejně tak žalobce dostatečně ne- ozřejmuje, v čem spočívá jeho - patrně tíživá - ekonomická a sociální situace, ať už spojení „sociální situace“ zname- ná u žalobce jako akciové společnosti cokoliv. Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbývá než dát za pravdu správním or- gánům obou stupňů, neboť neshledává důvody ani pro zrušení napadaných rozhodnutí, ani pro zmírnění uložené sankce, které by mu umožňoval $ 78 odst. 2 s.
ř. s., neboť sankci neshledává nepřiměřeně tvrdou, pokud je vzato V potaz, že se jedná o první podobné pochybení žalobce, který navíc se správními orgány spolupracoval, sank- cionoval zaměstnance, kteří pochybení zavinili, a učinil opatření k nápravě; nic- méně ukládaná pokuta musí nutně od- rážet také výraznou míru znečištění předmětného vodního toku a nesmí mít povahu sankce bagatelní, neboť ja- ko taková by nemohla splnit vůbec svůj sankční účel. Neobstojí ani námitka tvrzené neú- stavnosti ustanovení $ 118 odst. 1 vod- ního zákona.V nálezu Ústavního soudu č. 405/2002 Sb., na nějž se žalobce od- volává, bylo úspěšně napadeno ustanove- ní zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zá- kona, které stanovilo částku 500 000 Kč jako spodní hranici pokut pro jistý pří- pad stavební nekázně.
V případu nyní posuzovaném ovšem nelze argumento- vat likvidační povahou ukládané sankce, jak vyplývá z dosud uvedeného, ani nepři- měřeností spodní hranice pokuty, neboť rozdíl mezi částkou 10 000 Kč v sou- časném vodním zákoně a 500 000 Kč v tehdy napadeném znění zákona sta- vebního už je rozdílem spíše kvalitativ- ním než pouze kvantitativním, a koneč- ně ani nízkou rozlišovací schopností rozpětí ukládané sankce vzhledem k majetkovým poměrům postihova- ných a ke společenské nebezpečnosti jejich deliktů.
Na rozdíl od případu souzeného v nálezu Ústavního soudu totiž neobstojí námitka nedostatečné- ho prostoru daného zákonodárcem pro volné uvážení při ukládání sankce: rozdíl mezi tehdy napadaným rozpětím výše po- kut od 500000 Kč do 1 000 000 Kč a dnes žalobcem kritizovaným rozpětím od 10000 Kč do 10000000 Kč je 77 76 dostatečně zjevný. Ústavní soud navíc v rámci konkrétní kontroly ústavnosti posuzoval uložení pokuty, jež byla dle jeho názoru nepřiměřená majetkovým poměrům žalobkyně a společenské ne- bezpečnosti jejího pochybení, přesto- že byla udělena v minimální výši.
Zde se jedná o případ zcela jiný, neboť žalo- vaný zjevně neshledával spodní hranici sazby pokut příliš vysokou, když sám uložil pokutu patnáctinásobně vyšší. Nyní posuzovaný případ má tak zcela jiné okolnosti faktické a právní, stejně jako jsou odlišná obě srovnávaná usta- novení stavebního a vodního zákona, a argumentaci a závěry uváděného ná- lezu Ústavního soudu nelze v nyní po- suzovaném případě vůbec použít. Neobstojí ani tvrzení, že ČIŽP nepři- hlédla ke všem skutečnostem, k nimž podle $ 118 odst. 2 vodního zákona při- hlédnout měla.
S lokálním rozsahem ovlivnění jakosti povrchových vod se rozhodnutí správního orgánu I. stupně vypořádává vyjmenováním zhoršení kva- lity toku v oblasti vodohospodářské, hygienické a estetické, po kterém ná- sleduje popis stavu znečištěného toku. Rozbor příčin nedovoleného vypouště- ní vod je pak náplní prakticky celé po- slední třetiny odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nelze tudíž tvrdit, že by správní orgán I. stupně neučinil zadost své povinnosti zjistit přesně a úplně skutečný stav věcí ve smyslu $ 32 odst. 1 spr. ř a z něj vycházet při uložení po- kuty ve smyslu $ 118 odst. 2 vodního zákona.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že žalovaný rozhodl na základě dostateč- ně zjištěného skutkového stavu a uložil pokutu ve výši přiměřené závažnosti po- stihovaného deliktu; jeho rozhodnutí te- dy odpovídá zákonu. (ček)
Akciová společnost N. ve V. proti Ministerstvu životního prostředí o uložení pokuty podle vodního zá- kona.